Před čtyřmi sty lety jsme vyhráli na Bílé hoře

07.11.2020 18:10

Před čtyřmi sty lety jsme vyhráli na Bílé hoře.

8.listopadu 1620 se na Bílé hoře nedaleko tehdejší Prahy odehrála bitva, či spíše šarvátka, ve které porazila spojená vojska císaře Svaté říše římské Leopolda II Štýrského a Katolické ligy armádu, která je nazývána ne zcela přesně armádou českých stavů. Tato porážka ukončila tzv. českou fázi Třicetileté války a na dalších 300 let ukotvila země Království českého do svazku Habsburské říše.

Porážka stavovského vojska byla brána a mnohdy ještě je, jako porážka češství a zadupání „starých českých práv“. Nemyslím si to, právě naopak jsem přesvědčen, že návrat do lůna katolické Habsburské říše nám umožnil se nadále zachovat a rozvíjet jak národnostně, tak i v ostatních oblastech. Proto vítězství císařských a ligistických vojsk nad vojskem „stavovským“ považuji pro další osud národa i sebe za vítězství, nikoli porážku.

Snad se mi podaří vysvětlit svůj názor následovným.

Byli jsme i nadále tři sta let součástí silného státu, který se ve svých dějinách nemá moc za co stydět a kterému jsme my, ale i celá Evropa za mnohé dlužní.

Bohužel jsme se této slavné historie před sto lety vzdali a místo toho vytvořili uplakaný obraz třistaleté poroby a úpění.

Upíráme se k češství stavovských vojsk, k hrdinství Moravanů u zdi obory, přestože většina vojáků byli žoldnéři z celé Evropy a jejich zaměstnavatelé nebojovvali za českou věc, ale normálně ekonomicky podnikali a argumentujeme češstvím obětí odsouzených a popravených 27 „českých pánů“, ačkoliv podstatná část těch českých pánů Čechy v národnostním pojetí ani nebyla a jen pár z nich česky rozumělo a ještě méně česky mluvilo. I ten „náš“ Ján Jesenský byl po otci Uher, po matce Němec, studoval v Uhrách, Itálii a Německu, přednášel na univerzitě v Německu a do Prahy ho pozval Habsburk Rudolf II. Ale Jan Jesenius byl přece jen výjimka, česky alespoň uměl.

Celá „Bílá Hora“ byla česká jen velmi okrajově a vítězství císařských a Katolické ligy nad protestantskými vojsky byla záležitost spíše evropská a německá, než česká. Pro český národ na území Českého království měla jen ten dopad, že české Čechy zachránila před velmi rychlou germanizací. Kdo nevěří, ať si něco nastuduje a přemýšlí.

Před rokem jsem si Bílou horu připomněl následovně:

Při cestách autem po Česku a vlastně  i v cizině, jsem si za léta vytvořil síť míst, kde dávám ulevit svému močovému měchýři. Tu v zařízeních k tomu určených, jinde ve vhodné volné přírodě. A tak jsem na té dušičkové cestě využil jedno z přírodních takto zavedených jihočeských míst. A jak tak konám, vybavilo se mi, že za třicetileté války těmito místy několikrát prošly, dokonce se zde párkrát srazily a jednu zimu tu i tábořily armády stavovská i císařská a ligistická. Mimochodem, došlo zde 6.10. 1620 málem k bitvě, která se potom o měsíc později odehrála na Bílé Hoře. Tehdy v říjnu ale Thurn s Anhaltem před Buquoyem a Maxmiliánem Bavorským v noci před bitvou ustoupili a vydali se okruhem přes západní a střední Čechy ku Praze a vstříc osudovému 8. listopadu.

No a jak tak močím, najednou jsem si uvědomil, že mínus pár dní 400 let zpátky se zrovna tady udály dvě šarvátky znesvářených armád a že také 4.11. to bude 400 let, co byl českými stavy ustanoven a korunován za českého krále Fridrich Falcký.

Ona ta česká stavovská rebelie by byla fraška, kdyby se postupně nevyvinula v tragickou třicetiletou válku. Prostě čeští stavové, zhusta německé národnosti, začali buntovat proti habsburskému císaři. Nebyl to žádný boj o česká a konfesní práva, by to boj o ekonomickou a politickou moc. Že to byl boj češství s německou porobou, to je až výmysl obrozenců a na ně navazujících českých národovců, o tom svědčí nejen to, že podstatná část českých stavů nebyli Češi, ale stejně v té době proti Habsburgovi buntovali i stavové rakouští, uherští, polští atd.

A čeští stavové se do rebelie pustili dosti neuváženě podle zásady “nám je to jedno, na nás to neplatí, my si dáme zahrát, on to někdo zaplatí“ a zapomněli, že „ za málo peněz je i málo muziky“. Nejdříve financovali vzpouru konfiskáty majetků přívrženců císaře, později vsadili na osobu Albrechta Jana Smiřického, který byl ochoten prakticky jediný z nich financovat vlastní vojsko a tudíž byl zamýšleným stavovským kandidátem na českého truckrále. Jan Albrecht však na podzim 1618 náhle zemřel a tak se stavovské direktorium rozhodlo pro mladého Fridricha Falckého. Byl ideální. Mladý a nezkušený, formální hlava Protestantské únie a zeť anglického krále Jakuba I. Stuarta. Povstalci od něj očekávali hlavně peníze na financování povstání, konexe a minimální praktické vládnutí. A tak se se svojí stejně starou manželkou třiadvacetiletou Alžbětou Stuartovnou oddával v Praze hlavně společenským radovánkám. Říká se, že oba dobře šplhali po stromech, přičemž Alžběta dávala nahlédnout okolním do výstřihu a pod sukně, pročež byla oblíbená. Ostatně, že na nezodpovědném vládnutí Fridricha něco bude, o tom svědčí, že osudovou bitvu na Bílé Hoře, profláknul z důvodu oběda s anglickými vyslanci, z nichž se snažil vymámit další peníze. Když dojedli a král je chtěl pozvat podívat se na bitvu, už jim cestou z brány Pražského hradu prchalo vstříc poražené stavovské vojsko. Tak se otočil, sbalil saky paky a rodinu a přes Staré Město Pražské zdrhnul z Čech i královské pozice. Vzhledem k tomu, že kralovat vydržel přes zimu, získal si přívlastek „zimní“.

Mnozí z Čechů lamentují nad porážkou, dávajíce porážce osudový význam pro Čechy a považují ji za fatální porobu Čechů a počátek třistaletého úpění. Já si myslím, že „Zaplať Pán Bůh“. Kdyby vyhráli protestanti, zřejmě bychom byly pohlceni německým živlem Sasů, Durynků, Falců a dalších germánských vlivů. Tak, jak skončili Polabští, či Pobaltští Slované. Ostatně v německých zemích je Bílá Hora hodnocena jako tragická porážka protestantského němectví. V mnohonárodnostní Habsburské říši jsme si svoji národnostní integritu zachovali a i s tím úpěním v žaláři národů to objektivně nebylo tak hrozné. Ostatně to, na co se do Prahy a Čech vůbec jezdí dívat celý svět, tedy pražské a české baroko, vzniklo bezprostředně v té proklínané pobělohorské protireformaci. A po třista letech utiskovaného češství byli Čechové tak silní, že nemalou měrou přispěli k rozbití Rakouska-Uherska.

Holt lidé často vydávají dojmy za pojmy a jsou náchylní nechat s sebou manipulovat, papouškovat a nepřemýšlet.

K samotnému průběhu bitvy na Bílé hoře se vztahuje dvojice článků o významné postavě této bitvy řeholníku Dominiku Jesu a Maria, který je složen z první a dále druhé části.

A abych vzpomínku na tuto bitvu a další osudy Čechů v době pobělohorské poněkud zlidštil a přiblížil, připojuji i článek, který se váže i k mé osobní spojitosti s touto etapou historie.

A na závěr jedno obecné poučení. Okolnosti okolo událostí bitvy na Bílé hoře mají charakteristické rysy, které se táhnou naší historií jako ta pověstná červená niť. Nereálné představy, rychlé vzplanutí pro věc, neochota nést náklady a osobní újmu, hádavost, neserioznost a neloajalita, defetismus, rychlá deziluze, hledání chyb u druhých a rychlá zrada původních ideálů v naději na prebendy z ideálů zcela jiných. Bylo to stejné tenkrát na počátku stavovského povstání, stejné při jeho porážce, stejné to bylo v období husitství, stejné to bylo v průběhu I. světové války, stejné to bylo roce 1938 a 1939, stejné to bylo v letech 1968 – 1969 a v době normalizace, stejné to bylo po roce 1989 a stejné to je v dnešní koronavirové krizi.

Můj názor je, že důležité je nejdříve myslet a pak konat. Nepodléhat iluzím a být reálným. To by měl být závěr, který bychom si měli odnést ze vzpomínání na bitvu na Bílé hoře.v den jejího čtyřstého výročí.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.