Postřehy burana z Vidlákova z cesty pražským metrem.

03.11.2016 18:46

Postřehy burana z Vidlákova z cesty pražským metrem.

Dnes mi bylo nutno absolvovat kontrolu na ortopedii v pražské Fakultní nemocnici Motol po operaci menisku. 10 dní po operaci jsem, stále ještě se belhaje, vyrazil bez berlí metrem. Cestování podle itineráře autem k metru a metrem přes Prahu je pohodlnější, rychlejší, ekologičtější, ekonomičtější, skoro pohodlnější a také zajímavější. Tak jsem ho zvolil. V metru totiž nejsem ponořen do hardvéru a softvéru svých IT technologií, jako je 90% spolucestujících, ale jsa zvídavým, okouním.

A tak já “venkovský, chudý, nevzdělaný, starý a hloupý buran, Zemanofil, kremrole, ruský agent, eventuelně křupan myslící jen na plný mražák“, jak jsem paušálně hodnocen pražskými převážně mladými, vysoce vzdělanými, vysoce humánními, bohatými pravdoláskaři s přehledem, ošlehanými větry pražských kaváren, mohu sledovat cvrkot v pražském metru a lidičky tam se producírující.

A co vidím? Anonymní dav jednolitý ve své originalitě. Často bizarní postavičky, nezbytné chytré mobily v rukách, „naslouchátka“ v uších, černé brýle na očích, šlehající se bezohledně navzájem nádory batohů na zádech a jejich popruhy. Skoro unifikovaná konfekční zombie uzavřená do svého světa a zároveň přesvědčující  maskou a proprietami okolí o jejich unikátnosti. Ve snaze po originálnosti šablonovitě stejní. Cosi, jako svět uměle naprogramovaných robotů.

Jel jsem zpět z konečné Nemocnice Motol. Hned na konečné se místa k sezení naplnila. Zčásti pacienty, zčásti studenty zdravotnických oborů, kteří jeli z fakultní nemocnice ze stáží. Na příštích stanicích přistupovali další cestující, mezi nimi, specielně zdůrazňuji i starší a staré ženy. Za nelidského socializmu jsem žil přes třicet let v Praze a bývalo zvykem a slušností, aby mladší pouštěli starší a ženy, tedy obecně řečeno potřebné, sednout. Nic takového se dnes nestalo. Mladí dřepěli, zírali do mobilů a tabletů uši zacpané sluchátky a bylo jim jedno, že nad nimi balancují potřební lidé. Sednout tyto starší ženy a i eventuelně muže, nepustil nikdo. Vstal jsem a jednu ženu jsem pustil sednout. Reakcí byla buď netečnost mladých, případně pobavený údiv. O chvíli později přistoupila mladá žena s několika zavazadly a ve vysokém stupni těhotenství. Také jí nikdo nenabídl místo k sezení a musela počkat, až se jedno sedadlo na některé z příštích stanic uvolnilo.

Asi ti mladí neměli čas na normální lidskou slušnost, ohleduplnost a empatii. Mají přece plnou hlavu starostí. Musí přece bojovat za dobré bydlo imigrantů a bližší, než ulehčit obtížím těhotné ženy, je jim snaha o blaho orangutánů v pralesích ohrožených pěstováním palmového oleje. Nebo už přemýšlejí, jak budou 17. listopadu bránit demokracii a svrhávat prezidenta? Ale přece jenom, vždyť to byli z převážné většiny studenti zdravotnických oborů, kteří by měli mít jistý a opravdově lidský zájem o pomoc hendykepovaným v krvi.

Ale asi pustit sednout těhotnou ženu blízkou porodu je méně teatrální projev lidskosti, než exhibovat na demonstracích za islámské teroristy, nebo bojovat za lidská práva v Tibetu.

Vracel jsem se já buran do našeho Vidlákova 15 kilometrů za Prahu rád.

Jirka B.