Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

23.08.2021 16:26

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

Včera jsme se ženou vyrazili na výletek do Krkonoš. Původně jsme chtěli na Šumavu, ale předpověď hrozila, že tam bude pršet již od rána, zatímco Krkonoše dávaly naději na den bez deště. Za cíl jsem vybral Velkou Úpu, protože je to moje vzpomínková záležitost.

Prvně jsem tam byl s rodiči na tehdy bankovní chatě Slovanka někdy v létě v roce 1957, ještě jsem nechodil do školy. Pamatuji si z té doby výlety po okolí do Pece, na Sněžku, na Pomezky, na Rusalku v Malé Úpě. Viděl jsem tam první zmiji, kterou přesekli nad chatou Slovankou při kosení louky, vyráběli jsme, stavěli a pouštěli si malé mlýnské kolo dole v Úpě pod mostem přes řeku, prvně jsem vystupoval v roli slona v představení, které jsme tam jako děti hrály při závěrečném večírku na rozloučenou, prvně jsem hrozně dostal vynadáno od správce, když jsme mu se stejnou partou dětí rozházeli vápno, které měl složené ve sklepě. Na závěr pobytu jsme se všichni podepsali do malované kroniky, tlustá bychle, kde se zvěčňovali všichni návštěvníci chaty.

Asi za pět až šest let poté mne naši vyslali na stejnou chatu na zimní (tehdy snad ještě „pololetní“) prázdniny na lyžařský kurz pořádaný odbory Státní banky československé pro děti svých zaměstnanců. Tenkrát jsem se naučil lyžovat pod vedením zkušených instruktorů, někteří byli i reprezentani v lyžování. A naučil jsem se tam nejen lyžovat, ale i zpívat spousty písniček cestou v autobuse, kterému se říkalo „korejče“ a byl to Ikarus 55 s motorem vzadu mimo autobus, kam se ovšem dalo dohlédnout okénkem za zadním sedadlem. Už jen ta jízda do Krkonoš z náměstí Gorkého v Praze byla zážitkem, ovšem nikoli takovým, jako jízdy pod plachtou náklaďáku, o kterých nám vyprávěli naši vedoucí. Jo, cesta do pohraničí byla tehdy ještě docela dobrodružství. Přes den jsme lyžovali, večer měli společenskou zábavu a mimo to jsme bugřili s partou kamarádů, která se tam vytvořila a rok, co rok znovu scházela. Jezdil jsem tam takto jako školák asi 4-5 let, někdy mezi desátým a patnáctým rokem. Tak, jak se rozvíjely mé lyžařské schopnosti a postupoval jsem z druhého, do prvního družstva, tak se v průběhu času měnily podmínky pro lyžování.

Chodili jsme lyžovat přes řeku a silnici na svah pod Portáškami. Lyže na ramena a šlapat pěšky do kopce, nazout lyže, utáhnout vázání ( původně Bildsteinovo péro, později kandahár, pak bezpečnostní špičku Tokoz a pak Markera) a dolů. Ale nejdříve výuka, tedy otáčení na lyžích, vstávání, stoupání bokem do svahu, stromečkem do svahu, plužení, přenášení váhy v pluhu, přívrat, snožný smyk.

Také vybavení střediska se pro lyžování vyvíjelo. Nejdříve žádný upravený svah, ale při výstupu ušlapat sníh. V dalším roce, tuším, že 1964, se na dolní části svahu objevil první výtah, lanový šlepr s uzlem, za který se lyžař držel. Jízdné bylo 25 haléřů. Když chtěl člověk jet nějaký delší sjezd, musel autobusem do Pece, pěšky na lanovku na Sněžku, vystoupit na Růžové hoře a sjet přes Růžohorky a Portášky dolů do Velké Úpy. Byl to asi pětikilometrový sjezd s převýšením okolo 600 metrů, zčásti lesem, zčásti pláněmi a býval každoročním jednodenním vyvrcholením kurzu . A pak závěrečný maškarní večírek a tradiční zápis do tradiční kroniky.

Až někdy v roce 1968 byla postavena lanovka na Portášky, ale v té době jsem tam na pár let přestal jezdit.

Do Velké Úpy jsem pak opět jezdil v letech 1971 – 1982, většinou ve funkci zdravotníka dětských kurzů, na které jsem původně jezdil jako dítě a také párkrát na Silvestra. Původně jsem jezdil na kurzy s mými bývalými instruktory, pak se parta postupně obměnila a tak jsem také pár kurzů a pár Silvestrů absolvoval ve společnosti lyžařského instruktora a později prezidenta Klause, tehdy zaměstnance SBČS a také jeho ženy a synů. Tehdy se jezdilo lanovkou na Portášky a s kopce dolů. A vždy při odjezdu tradiční zápis do tradiční kroniky. Když jsem v ní zalistoval zpět, mohl jsem se v kronice najít jako pětiletý, jako týnejdžr, jako člen týmu vedoucích i jako účastník silvestrovských jaření.

Pochopitelně, za těch 25 let, co jsem na Slovanku jezdil, se chata změnila. Původně se topilo v každé místnosti kamny a voda se na pokoj nosila v kýbli do plechovéhu lavoru, na konci bylo ústřední topení a voda na pokojích.

Párkrát jsem pak tato místa navštívil i po revoluci. Chata Slovanka změnila majitele, zmodernizovala, přistavěla a stal se z ní penzion. Párkrát jsem se tam zastavil na kus řeči, chtěl jsem nahlédnout do kroniky, ale ta se ztratila.

Takže včera jsme opět zavítali do Velké Úpy. Vyjeli lanovkou, ne již tou původní, na Portášky a pak se toulali po cestách směrem na Růžohorky a pak zpět dolů svahem lesními chodníky. Opět jsem viděl zmiji na stráňce. Možná, že poslední v životě. Kruh se uzavřel.

Cestou doů jsem si chtěl ujasnit některé místní detaily a také trasu sestupu, takže jsem se obrátil na několik „místních“. Moc místní nebyli,spíše náplava bez paměti. Jen jeden měl více povědomí o místních detailech a jakousi historickou paměť. Ptát jsem se musel, bylo tam oproti „mým“ časům příliš změn. Zdálo se mi to tam hodně zastavěné, přeplněné, zkomercionalizované.

Už to nebyly ty staré dobré Portášky z dob minulých, už to nebyla ta stará Velká Úpa, kde zespoda na talířích a na příborech v chatě byl emblém hákového kříže coby připomenutí, že chata sloužila za války coby ozdravovna německých vojáků a vybavení chaty „je po němcích“, už tam není kino, kde se film vracel opakovaně na začátek s každým zpozdilým návštěvníkem a promítání se přerušovalo, aby se přiložilo do kamen. V takovémto módu jsem tam někdy v roce 1964 shlédl například film Scaramouche. Z Velké Úpy se stal horský rezort. Všude nové vleky, všude nové stavby, zmodernizované chalupy, na svahu plno hospod, restaurací a barů, dětských hřišť, půčoven koloběžek, placených parkovišť, privátních oplocených pozemků. Marně jsem si sumíroval, kudy by se dal ten svah v zimě sjet. Myslím, že ta touha vydělat v konečném efektu Velkou Úpu dusí. Trochu mne to rozladilo. Ale možná je to jen můj dojem nerudného starce-pamětníka. Těm mladým se to určitě líbí. Ale chtěl bych být jen muška zlatá a mít možnost si poslechnout, co budou říkat dnešní mladí, až se sem vrátí za padesát let a uvidí.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.

P.S. Chtěl jsem doplnit článek ex post jednou konkrétní fotografií z těch dob a toho místa a věděl jsem, že bych jí mohl najít ve starých rodinných fotkách. Tu předpokládanou jsem sice nenašel, ale našel jsem jinou z toho mého dětského pobytu v roce 1957 ve Velké Úpě. A když jí sem žena kopírovala poté, co si článek přečetla, upozornila mne na to, že v ruce držím vodní mlýnek, o kterém v článku píši. Je to sice obrovská a nepředpokládaná náhoda, ale je to tak. Na 64 let staré fotografii jsem zachycen s tátou (já jsem ten menší), jak jdeme z chaty Slovanka k řece Úpě, abychom tam instalovali vlastnoručně vyrobený vodní mlýnek. A aby toho nebylo málo, je to na téže louce (a možná, že i tentýž den), kdy jsem tam viděl tu kosou přeťatou zmiji, o které také ve článku píšu.

Velká Úpa, červenec (nebo srpen) 1957