Kdybych to býval byl věděl, .... (k 17. listopadu)

17.11.2022 10:29

Kdybych to býval byl věděl, ….( k 17. listopadu)

„Kdybych to býval byl věděl, tak bych sem byl býval nechodil!“ pravil Džibusík ve filmu Knoflíková válka. Tato slavná filmová hláška ve mně evokovala otázku, zda bych, kdybych věděl, kam to povede a jakou garnituru kreténských politiků přinesou ve svých důsledcích změny po roce 1989, chodil tenkrát demonstrovat za svržení tehdejšího komunistického režimu.

První demonstrace proti nastávajícímu režimu, které jsem se účastnil a kde jsme se dostali do střetu s policií nastupujícího normalizačního režimu byla demonstrace na Václaváku 1. května 1969. Šel jsem tam, stejně, jako rok před tím v roce 1968, proto, abych podpořil myšlenky roku 1968 a jejich pokračování. Tenkrát už nás začali příslušníci SNB rozhánět obušky. Tenkrát ještě ti z venkova ve švestkově modrých uniformách, zatím co pražští esenbáci již ve špenátově zelených.

Že demonstrace k něčemu, tedy svržení režimu, mohou pomoci, jsem si uvědomil jasně o Palachově týdnu v lednu 1989, kdy mi začalo být jasno, že až nás přijde ještě více, ten bolševický režim padne. Padl po 17. listopadu téhož roku.

I na Albertovském pochodu jsem byl. Nedošel jsem pak z Vyšehradu na Národní třídu, neboť jsem vydržel do konce pietního aktu na Vyšehradě a pak jsem musel ujíždět domů, neboť už jsem byl mimopražský a stíhal jsem jeden z posledních autobusů k nám domů. Pamatuji se, jak byl Vyšehrad obklíčen policejním kordonem, který usměrňoval pochod z Vyšehradu na Národní a já se skrz tento kordon dostával plížením skrze křoviny u Jedličkova ústavu.

Nejdramatičtější ale pro mne byla demonstrace 28. října 1989, kde jsem se stal shodou okolností na krátký, ale dramatický okamžik, jejím vůdcem. To bylo tak: Vyrazili jsme s manželkou a dětmi do Prahy. Děti jsme zanechali na hlídání mým rodičům a vyrazili ze Lhotky do centra. Spolu s námi tam vyrazily i antony, autobusy, obrněný transportér a vodní děla VB z objektu Vysoké školy SNB, která sídlila nedaleko našich. Cestou nás ta represivní kolona minula a setkali jsme se s ní až zase ve Vodičkově ulici. Šli jsme s manželkou Vodičkovou na Václavák podél řady policejní techniky plné těžkooděnců se štíty a dlouhými bílými obušky. Seděli v autobusech a tvrdými pohledy nás sledovali. Manželka střídala barvy od křídově bílé až po nachově červenou. Holt byla ve svých 15 letech zadržena při vylepování plakátů a profackována příslušníky VB na okrsku na Míráku a později vyloučena ze studia na všech středních školách v ČSSR a nějak se jí to při pohledu na ty policajty vybavilo.

Demonstrace začala na Václaváku, odkud jsme byli vytlačeni a ustoupili jsme pasáží Lucerna, Světozor a Alfa na Můstek a znovu jsme se zformovali na Staroměstském náměstí. Tam , mimochodem, ve 4 hodiny odpoledne vzniklo ono gesto s klíči tzv. „poslední zvonění“, kdy po skončení vyzvánění orloje lidé pokračovali ve zvonění klíči a na útočící policisty, kteří byli podporováni do davu najíždějícím autobusem, skandovali slogan „Poslední zvonění!“. Po vytlačení demonstrantů ze Staromáku jsme se opět seřadili a pochodovali jsme Kaprovkou k Rudolfinu a přes Mánesův most na Hrad. Uprostřed Mánesova mostu byl pochod demonstrantů zastaven policejním kordonem. Myslím, že už tam na mostě mělo dojít k onomu masakru, který potom proběhl 17. listopadu na Národní. Nebyl jsem žádný demonstrující militant a proto jsme šli s manželkou až v poslední řadě zástupu a když se zástup zastavil, stál jsem na úrovni rozhraní nynějšího Palachova náměstí a ulic Široké a Křížovnické, tudíž jsem viděl, jak se ulicí Křížovnickou snaží prorazit dopravní zácpu kolona policejní techniky v čele s obrněným transportérem a řadou policejních antonů. Víkendová dopravní zácpa na nábřeží jim ale neumožňovala rychlý postup, tudíž se policii nepodařilo průvod demonstrantů odříznout a zablokovat na Palachově náměstí a Mánesově mostě. Když dav uviděl blížící se policejní kolonu, otočil se a dal se na útěk do ulice Široké směrem k Pařížské. A v tom okamžiku přišla naše velká chvíle. Ač původně poslední, při obratu a útěku zástupu jsme se stali s manželkou průkopníky demonstrantů v první linii a nyní jsme vedli běžící dav proti kordonu příslušníků Lidových milicí, kteří uzavírali Maiselovu ulici. Prostě jsme s manželkou běželi v čele davu a vedli ho proti namířeným samopalům milicionářů.  

Kdyby zmáčkli spouště, mohla se Maiselovka dnes jmenovat po nás a k pomníčku by nám dnes kladl Fiala, Němcová, Hřib, či Rakušan, či někdo jiný z té odporné party květiny a věnce. No, dost příšerná představa pro mne.

No, naštěstí spouště ti milicionáři nezmáčkli, ba se mi podařilo s nimi navázat dialog, ve kterém jsme vyjednali pro dav volný průchod.

Po této epizodě se demonstrace tak nějak samovolně rozpadla, byla už pomalu tma, po Praze jezdily policejní antony, blikaly majáky a kvíleli sirény a my s manželkou jsme raději šli postranními ulicemi, abychom se vyhnuli policejním hlídkám ze středu Prahy na periferii k našim pro naše dcery, kterým bylo v té době 6 a 2 roky. 

Když jsme přišli k mým rodičům, dlouho jsme se nemohli dozvonit. Po chvíli otevřela maminka a překvapeně nás se slovy „To jste vy? Já myslela, že vás zatkli a zavřeli!“ přivítala. Maminka tehdy byla učitelka v důchodu a její věcné konstatování nás překvapilo. Na otázku, co tedy dělala, když si myslela, že nás heftli, odpověděla : „Vykoupala jsem děti a dala je spát.“. No, někdy umí člověk svými reakcemi a chováním překvapit.

Takže to bylo pár vzpomínek na dobu a události před 33 lety.

A nyní odpověď na otázku, zda bych, kdybych to býval byl věděl, opět šel? Já myslím, že přese všechno bych šel proti zvůli demonstrovat znovu. Ostatně proto také chodím demonstrovat proti zvěrstvům vlády současné. Stále věřím, že to lepší příští může být příště lepší.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.