Jak jsme bádali a co jsme vybádali

17.12.2021 19:18

Jak jsme bádali a co jsme vybádali

Touto dobou tak nějak plus, minus nějaký den , či týden před 42 lety se otevřely dveře mé tehdejší ordinace a v nich stála dívčina jak z růže květ, neviděl také krásy svět. Tak jsem si tu dívku namluvil, z OÚNZu domů jsem ji doprovodil a tak nějak to už spolu táhneme životem těch 42 let. A myslím, že nás to oba pořád ještě baví. Asi i proto, že se nenudíme a pořád spolu něco podnikáme.

Včera jsme například zavítali do badatelny archívu bezpečnostních složek, abychom si zabádali ve svazku, který na moji ženu vedla Státní Bezpečnost . To bylo tak:

V roce 1974 má tehdy mladistvá šestnáctiletá (tehdy ještě budoucí) žena, kterou jsem tehdy ani zdaleka neznal, hnána chválihodnými pohnutkami, založila dvoučlennou odbojovou skupinu. Sestylizovala protinormalizační leták, namnožila ho přepisováním přes kopírák na domácím psacím stroji a s druhou členkou odbojové skupiny nezletilou žákyní 9. třídy ZDŠ letáky po večerech cestou z pěveckého sboru spolu vylepovaly na veřejných místech. Párkrát jim to prošlo, ale vzhledem k tomu, že letáky se objevovaly opakovaně ve stejném regionu a ve stejný čas, upoutalo to pozornost Veřejné (i tajné) Bezpečnosti, ta si na odbojářky počíhala a lapila je při činu, zrovna, když vylepovaly leták na dveře služebny VB na Náměstí Míru v Praze. Nutno říci, že již potřetí za sebou a vždy stejný den ve stejný čas, takže na ně orgáni více méně čekali. Zadrželi je, což se neobešlo bez použití násilí, podrobili výslechu, provedli prohlídky v bytech rodičů zadržených, zabavili předměty doličné a začalo vyšetřování se vším všudy. Výslechy a výpovědi pachatelek, rodičů, svědků, grafologické posuzování i posudky psacího stroje a papíru, dotazování se na osoby pachatelek i rodičů a hodnocení kádrových profilů, snímání otisků prstů na místech vylepování letáků a ztotožňování s otisky pachatelek atd.

Výpovědi pachatelek se shodovaly v tom, že původně leták našly a moje budoucí žena text upravila a rozmnožila na asi 30 kusů, z nichž asi 15 vylepily a zbytek zničily. Výpovědi pachatelek se shodovaly proto, že po zadržení, kdy seděly v chodbě a čekaly na výslech, přesto, že je hlídali dva příslušníci VB, mohly se domluvit na verzi výpovědi a dohlížející příslušníci jim v tom ani nebránili, ani jejich „domluvu“ nijak nezneužili proti zadrženým.

Ve skutečnosti bylo letáků daleko více a dokonce při zadržení moje budoucí žena odhodila tašku s určitým počtem letáků za dveře vestibulu služebny VB, odkud jí tchán později v noci na tajňačku sebral, odvezl a zničil.

Po proběhlém vyšetřování orgány StB usoudily, že celá akce „Proč?“ (nazváno podle časté otázky, položené v textu letáku), není nějaké širší spiknutí, nýbrž samostatná akce jedné mladistvé a jedné nezletilé. Bylo na orgánech StB, aby čin kvalifikovala a navrhla řešení. Nejdříve byla snaha nižších snaživých ctižádostivých příslušníků z celého incidentu usnovat širší spiknutí a moji budoucí ženu obžalovat a odsoudit pro rozvracení republiky a hanění spřáteleného socialistického státu. Posléze náčelník Krajské správy ve svém stanovisku vzhledem k věku a vzhledem k obsahu letáku podal návrh na ustoupení od žaloby a soudu a navrhl kázeňské potrestání v pravomoci škol, které obě pachatelky – odbojářky navštěvovaly. Ze strany StB byly obě dívky postiženy zákazem vycestování na 5 let a to i v rámci pěveckého sboru, se kterým před incidentem navštěvovaly východní i západní zahraničí.

Na gymnáziu, které má budoucí žena nasvštěvovala, proběhlo jednání o potrestání, které vyústilo prosazením příkazu řediteky o vyloučení mé ženy ze studia na všech středních školách v ČSSR.

Nakonec vše dopadlo jinak. Mou ženu sice z gymnázia vyloučili, ale byla zaměstnána jako kreslička v jednom projektovém ústavu, odkud jí doporučili ke studiu na stavební průmyslovce, kde se jí ujal ředitel-komunista a odmítl jí vyloučit a obhájil její nárok na studium a umožnil jí dokonce studovat dva ročníky v jednom roce. Tenkrát jsme se seznámili, záhy odmaturovala, udělala přijímačky na Stavební fakultu ČVUT. Vzali jsme se, narodila se nám dcera, žena odpromovala, narodila se nám druhá dcera, párkrát jsme si zademonstrovali proti režimu společně, přišel listopad 89 a život šel dál.

A přesto, že ženin spis končí rokem 1979, někde asi budou nějaké dodatky, neboť StB průběžně osud mé ženy sledovala prokazatelně někdy minimálně do roku 1984, tedy 10 let po její aféře.

Letos žena projevila zájem si na ni vedené spisy StB prohlédnout. Zažádala, bylo jí vyhověno, vzala mne s sebou a tak jsme šli do archivu do badatelny bádat. A jaký jsem si ze spisu udělal závěr?

Letáková akce mé ženy a její kamarádky byla sice statečným projevem, leč poněkud mladistvě a nezletile naivním.

Ke konání Veřejné Bezpečnosti asi následující. Asi nebylo náročné „pachatelky“ zadržet, když letáky roznášely v omezeném regionu a v předem odhadnutelné době. Zajímavé bylo, že když byly letáky před zadržením pachatelek někde objeveny, byla to pro VB velká akce, kdy okamžitě vyjížděla výjezdová skupina, odebíraly se stopy, důkazní materiály a otisky prstů a prováděla se různá posuzování, např. grafologická, rozbor papíru atd.

Jak u VB, tak u StB byly dva druhy příslušníků. Snaživí aktivisté, kteří chtěli na záležitosti budovat karieru, snažili se zkonstruovat obraz širšího nebezpečného protistátního spiknutí a pachatelky obžalovat a soudit dle paragrafů o rozvracení republiky a hanobení spřátelených států.

Na druhé straně byli příslušníci, kteří záležitost viděli reálně a netoužili za každou cenu po krvi.

Pokud se dá ohodnotit práce StB, myslím, že z protokolů vyplývá profesionalita. Prováděli šetření, která zveřejňovali podle faktických výsledků. Byly-li někde evidentně důkazy, pak je podložili argumenty, nebyly-li důkazy, nekonstruovali je uměle, ale uvedli, že důkazy nejsou.

Písemné protokoly měly hlavu a patu, byly stylisticky přijatelné a bez výrazných gramatických chyb. Dokonce bych řekl, že orgány StB vystupovaly ze všech zainteresovaných skupin nejrealističtěji.

Školské úřady se v aféře projevily převážně předposraně, kdy okamžitě lidé na rozhodujících místech uplatnili nejpřísnější možné tresty, aby se zavděčili vrchnosti, za kterou považovali orgány StB, takže iniciativně mojí ženu vyloučily ze studií na všech středních školách v ČSSR. A nyní konkrétní vsuvka. Mojí ženu, a to celkem rozumně, rodina okamžitě uklidila do psychiatrické léčebny pod záminkou, že situaci spojenou s policejním vyšetřováním nese těžce a má sebevražedné tendence. Kupodivu orgány StB tento únikový manévr akceptovaly a dokonce vydaly jakýsi pokyn postupovat proti zadržené ohleduplně vzhledem k jejímu psychickému stavu.

Když školské orgány rozhodly o znemožnění jakéhokoli studia a nehodlaly rozhodnutí změnit ani po odvolání matky proti vyloučení ze studia, rozhodla se matka mé budoucí ženy, tedy má budoucí tchýně k ofenzivě a protože to byla osoba s dramatickým naturelem, napsala na ministerstvo školství předsedovi odboru, že zničili dceři život a pokud to nenapraví, pak ona spáchá protestní sebevraždu. Napsala krásný odstavec, něco takového: „Pokud neumožníte mé dceři pokračovat ve studiu, provedu to s tím plynem. Je mi to jedno, dceři jste zničili život, syn je na vojně a manžel pořád na služební cestě, takže až to provedu a dcera se vrátí z léčebny, syn z vojny a manžel ze služební cesty, tak se o ně, soudruhu vedoucí i se soudružkou ředitelkou Vyhnalíkovou postarejte. Ale doufám, že toho nebude zapotřebí. S pozdravem ...“. Soudružka ředitelka Vyhnalíková byla ředitelka gymnázia, která přes jiný názor učitelského sboru pro posílení svého karierního postavení prosadila absolutní vyloučení manželky ze studia a zakázala jejím spolužákům, aby s ní přicházeli do styku.

Po takovéto radikální komplikaci situace se školské orgány zalekly a poslaly žádost o radu od orgánů StB, jak postupovat dále. Náčelník krajského StB odpověděl poměrně podrážděně, že školské orgány samy zvolily druh trestu a to ještě dříve, než dostaly závěr šetření StB, takže ať si svůj problém řeší samy, že je to jejich záležitost. A školské orgány nenalazly sami odvahu trest zmírnit, aby si nezadaly. Tchýně si samozřejmě plyn nepustila a když jsme v archivu četli její atak proti školským úřadům, tak jsme se jednak v badatelně váleli smíchy nad způsobem jejího nátlaku a jednak jsme obdivovali její aktivitu ve věci zájmu její dcery.

Ne všichni ale byli tak poplatní režimu. Například primář psychiatrické léčebny umožnil vědomě azyl mé ženy před orgány policie a další člověk- člen KSČ, tedy ředitel průmyslové školy, přijal ženu ke studiu, odolával nátlaku od státních orgánů a umožnil jí úspěšně dostudovat a odmaturovat.

Co mne zaujalo, byla situace mezi civilním obyvatelstvem v souvislosti s vylepenými letáky. Bylo zajímavé, kolik bylo mezi lidmi spolupracovníků StB, kteří oznamovali výlep letáků na veřejnosti. Ale co mne zaujalo ještě více, bylo množství lidí z davu bez vazby na StB, kteří sami aktivně oznamovali orgánům Bezpečnosti nález výlepů letáků. Protokoly typu „Šel jsem se džbánkem do hospody pro pivo a na poštovní schránce jsem uviděl štvavý leták pomlouvající socialistické zřízení a Sovětský Svaz, takže to oznamuji na OOVB“, nebo „Cestou okolo kina Sevastopol jsem u vitíny spatřil dav lidí, jak čtou jakýsi papír. Myslel jsem, že je to inzerát, ale pak jsem zjistil, že je to leták rozvracející náš stát a pomlouvající další státy socialistického tábora. Leták jsem strhl a předal nedaleko stojící hlídce VB. Des. absolvent X.Y., t.č. sloužící u Vojenské prokuratury.“ Konkrétně tento člověk pak fungoval jako jeden z porevolučních politiků. Bylo fakt překvapivé, kolik lidí ať jako součást sítě StB, či jako soukromé osoby si svoje sebevědomí a karieru vylepšovalo aktivní spoluprácí s represivními orgány režimu. Aktivní udávání za účelem osobních požitků bylo zřejmě u mnohých běžnou záležitostí.

Ve svazku byly omylem přimotány i záznamy dvou nesouvisejících případů. V jednom jakási soudružka K. důvěrnice StB informovala, že jakýsi Ing.T. v noci nepravidelně vysílá morseovkou ze svého bytu zprávy na Západ, neb má příbuzné ve Francii, stýká se s předválečným generálem a jeho další známí nelegálně emigrovali. StB případ řešila, ale ani po utajené prohlídce domu a bytu, kde ing.T. bydlel, nic neobjevila. Přesto soudružka K. i nadále podávala hlášení, že ing.T. vysílá nepravidelně v noci zprávy morseovou abecedou na Západ.

Další nesouvisející spis ve složce mé ženy se týkal redaktorky Zahraniční redakce ČST, na kterou přišlo udání skrze stykům s italským státním příslušníkem. Zde informátor dokazoval protistátní činnost tím, že jmenovaná pořádá ve svém bytě „mejdány“, kde pijí, kouří, dupou a zpívají „Již vzhůru psanci této země“. Soudružka redaktorka, mimochodem členka KSČ, byla upozorněna na to, že zaměstnancům ČST „je zakázán styk s cizími státními příslušníky“ a bylo jí pohroženo výpovědí. V tomto spisku bylo docela komické, když referent vysvětloval, co je to Rimini.

Takže celkově mé badatelské úsilí mi hlavně objasnilo důvod a způsob politických perzekucí mé ženy za minulého režimu, dalo úplně jiný pohled na ochranitelský pud mé tchýně, ukázalo StB jako profesně zdatnou organizaci, která plnila své úkoly v rámci ochrany tehdejšího režimu, ukázalo předposranost některých lidí vůči režimu a na druhé straně zase rezistenci a osobní odvahu jiných a hlavně mi vzalo iluze o mnohých našich spoluobčanech, kteří jsou schopni být pro svůj prospěch poplatní a služební jakémukoli režimu, který jim dá příležitost se proudávat k pocitu moci, pozicím a majetku. Bylo a je jich překvapivě mnoho. A takoví lidé přecházejí z režimu do režimu. Hanba jim. To hlavně.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.