Jsem poněkud bezdomovcem

25.02.2019 12:02

 Jsem poněkud bezdomovcem

Konečně nastala etapa našeho stěhování do nové přístavby. Je to sice jen o patro níže, ale vřele souhlasím, že je patrně lépe vyhořet, než se stěhovat. Zatím jsme sbaleni v pytlích a krabicích a usalašujeme se postupně. Vzledem k tomu, že v současnosti se pohyby po baráku týkají třech rodin a třech domácích zvířat, všichni vykazujeme známky vykořenění. Je to takový kulový blesk tří domácností a jedné projekční kanceláře a navíc se rekonstrukce přesunuje do dosud obývaných pater, harmonogram a logistika celé akce je makačka na hlavu. To tedy na začátek dnešního „Pelé mele“.

V rámci mého hájení po infarktu jsem byl vyobcován ze stěhování velkých kusů nábytku a vyslán s dcerou a vnoučaty na sobotní výlet. Cílem byl Vodní dům v obci Hulice. Expozice je věnována vodě jak obecně, tak se zaměřením na jímání, úpravu a distribuci pitné vody ze Želivky k 1,5 milionu spotřebitelů. Vodní dílo Želivka sice vzniklo za toho prokletého komunistického režimu, ale jeho zásluhou má co pít, z čeho vařit, čím se mýt atd. každý sedmý obyvatel ČR. Myslím, že za současného režimu a jeho schopnosti vytvářet globální celospolečenské projekty, nebýt vodního díla Želivka, by tito spotřebitelé sušili hubu. Návštěvu Domu vody doporučuji jak dospělým, tak hlavně dětem, nejlépe v letních měsících, kdy je v provozu i venkovní expozice.

Dnes je 25.února, což je výročí komunistického převzetí moci (puče?) v roce 1948 v Československu. Myslím, že příčiny převratu spočívaly hlavně v rozdělení světa dohodnutého velmocemi, kdy jsme připadli do sovětské sféry, dále v neschopnosti ostatních politických stran, které místo politiky politikařily a také v malé schopnosti rezistence společnosti, kdy značná část občanů z prospěchu, hlouposti či strachu začala s novou mocí kolaborovat a to mnohdy daleko více, než byla míra nutná. A jelikož je to pro nás vlastnost obecná, táhnoucí se našimi dějinami jako příslovečná červená niť, proto chci připomenout verše Karla Kryla : „K výkazu ztrát připište sebe, že jste jim couvali mlčky a kvapně, za to, když brát chtěli vám nebe, že jste jim kývali, Bože, tak trapně!“. Aby bylo jasno, paralelu mezi tehdejší sovětsko sférou a komunizmem vidím v politice EU a neomarxizmem.

V dnešním „Pelé mele“ bych také chtěl zmínit závěry některých historiků, kteří popisují po únorovém puči následující smrt Jana Masaryka jako vraždu provedenou v zájmu Velké Britanie agenty CIC. Je to další vysvětlení tohoto aktu a jeho zdůvodnění nepostrádá logiku. Masarykovo poklonkování novému režimu, Masarykem protežovaný prodej zbraní Izraeli pro de facto protibritský odpor a propagandistické využití Masarykovy smrti k vytvoření „sovětské stopy“ lze přijmout jako možnou hypotezu. Zvláště, když známe kauzu „Novičok“.

V minulých dnech také bylo 5.výročí krvavého mejdanu na Majdanu. Střelba do všech stran mumraje a mrtví jak mezi demonstranty, tak mezi pořádkovými silami situaci radikalizovalo a akcelerovalo v převrat a nástup nové ukrajinské politické garnitury. Na otázku, komu byla střelba ku prospěchu, musíme odpovědět, že právě té nově nastupující politické garnituře. Ani Janukovičovi, ani Rusku. A odpověď na otázku, komu byl ku prospěchu nástup oné nové politické garnitury, je , že USA a EU. Podařilo se jim zdestabilizovat druhou největší zemi v Evropě a vytvořit konflikt Ukrajiny s Ruskem. Nebo si myslíte, že vše byl spontánní boj ukrajinského lidu za demokracii? Výsledek korunuje dílo. Rozvrácená a chudá Ukrajina, ohnisko vysokého napětí nedaleko našich východních hranic, naše republika v nárazníkovém pásu případného globálního konfliktu. Tak to vidím já. Možná, že bloger JAP a Mirec, kteří tenkrát horovali pro převrat a jásali nad vítězstvím demokracie v Kyjevě a kteří mé pochybnosti zdůvodňovali mým placeným ruským agentstvím a sami předpovídali, že do jara 2015 „vykopeme Rusáky do prdele za Ural“, by vám to vysvětlili jinak. Rád bych slyšel jejich názor s odstupem poloviny dekády, kdy čas naše názory prověřil. Ale oni se staví mrtvými brouky.

Když už jsme u té války. Člověk se do války zamotá, ani neví jak. Například já. Jedna z místností, kam  se po rekonstrukci a přístavbě stěhujeme, je bývalá ordinace. Možná se pamatujete, že když jsem odešel do důchodu, zrušenou ordinaci jsem poslal darem jako humanitární pomoc na vybavení jezídského medical pointu ve  městě Sindžár v iráckém Kurdistanu. Nyní jsem se dozvěděl, že ordinace byla instalována, ale byla už dvakrát rozstřílena. Poprvé v bojích, kdy o město bojovala armáda Islámského státu s kurdskými pešmergy a jezidskými milicemi a po rekonstrukci podruhé, kdy mezi sebou po vyhnání islamistů  bojovali, nebo bojují o kontrolu nad městem Kurdové s jezidskou a šítskou milicí Hash d Shaabi. Ale snad již ordinace, alespoň částečně, opět funguje. Takže sice ne osobně, ale materiálně jsem zainteresován v takovémto válečném konfliktu.

A dnešní „Pelé mele“ zakončím jedním výročím z domova. 22.2.1973 byl do veřejného provozu uveden Nuselský most, tehdy most Klementa Gottwalda, který přes Nuselské údolí (Jamrtál) spojuje Pankrác (Pankrác ale není katastrální území, je to část Nuslí a Podolí) s Novým Městem a Vinohrady. Nechci se chlubit, ale možná jsem byl první „laik“, rozhodně jeden z prvních, který tento most přešel. Kamarád tam brigádničil a něco si tam na stavbě zapomněl, tak jsme tam v neděli, když se nepracovalo, zašli, pustili nás do areálu stavby a my potom pokračovali z Pankráce na Nové Město přes most. Byl ještě nehotový a pamatuji se, jak jsme přeskakovali dilatační spáry mezi jednotlivými segmenty mostu. Je to zážitek, který mi utkvěl v paměti nafurt. Podobně, jako když jsem si skočil na lyžích načerno z mamutího můstku v Harrachově, nebo po lešení vylezl na půdu a do věží Týnského chrámu na Staroměstském náměstí.

To je dnešní „Pelé mele“ celé.

Krásný slunečný den přeje

Jirka B.

P.S. A před 50ti lety zemřel Jan Zajíc živá pochodeň č. 2. Na jeho smrt, jistě stejně bolestivou a tragickou, jako byla smrt Jana Palacha, se zapomíná. I já jsem si toto nešťastné výročí uvědomil jaksi dodatečně. Již tenkrát neměl zoufalý čin Jana Zajíce takový ohlas, ani publicitu. Přesto si Jan Zajíc zaslouží za své odhodlání obětovat život za ideál svobody alespoň vzpomínku. I když symbolem bývá jen ten prvý.

youtube.com/watch?v=1-62ljrhLnA