Život je jen náhoda, aneb 75.výročí události, skrze níž jsem se málem nenarodil

16.02.2020 14:21

Život je jen náhoda, aneb 75.výročí události, skrze níž jsem se málem nenarodil

V pátek 14. února bylo 75. výročí události, skrzevá níž jsem se málem o sedm let později nenarodil. To bylo tak:

Z jedné vesničky v jižních Čechách přišel do Prahy na začátku okupace mladý muž. Měl vystudovanou obchodní akademii a sháněl práci. Nejdříve nemohl žádnou sehnat, pak sehnal nějakou práci v Bohumíně, ale přišel březen 1939 a Bohumín se stal součástí Říše a tak onen mladý muž šupajdil do Prahy, kde se na něj usmálo štěstí a dostal místo v Poštovní spořitelně. Tam pracoval nejen přes celou válku, ale vlastně ve sjednocené Státní bance československé až do odchodu do důchodu.

Tenkrát mu bylo pětadvacet, za války se seznámil s jednou dívkou a v roce 1945 chystali svatbu. Ona byla z vedlejší jihočeské vesničky,  pracovala také v Praze, učila ve škole v Nuslích a bydlela tam u příbuzných. On bydlel v podnájmu na Vinohradech, někde na rohu ulic Slezské a Perunovy ulice.

Na Popeleční středu 14. února krátce před polednem přiletěl nad Prahu svaz amerických bombardérů a během pěti minut kobercovým náletem od Smíchova, přes Nové Město, Vyšehrad, Nusle a Vinohrady zničil stovky domů a zabil sedm stovek Pražanů. O důvodu bombardování se vedou dohady dosud, jedna verze je, že letadla letěla bombardovat Drážďany, v mlze zabloudila a bomby Američané shodili v domění, že jsou nad Drážďanami, jiná verze je, že pochopili, že jsou nad Prahou a „jen“ se chtěli zbavit bomb před cestou zpět, jiná verze je, že Prahu bombardovali úmyslně.

Slečna učitelka přežila bombardování v krytu školy bez úhony. Měla štěstí, vedlejší škola asi 300 metrů vzdálená dostala přímý zásah, stejně, jako pankrácká vozovna, vzdálená stejně tak na opačné straně..

Mladý muž přežil bombardování v krytu banky. Po skončení náletu se vydal pěšky na Vinohrady ulicemi plnými trosek. Když došel k domu, kde bydlel, polovina domu nebyla a polovina byla v troskách. Rodina, u které bydlel v podnájmu, už nežila. Zahynuli rodiče i dvě děti, všichni ve chvíli, kdy jim bytem proletěla bomba, seděli u oběda.

Pokoj, kde bydlel onen mladík, sice stál, neměl ale dvě stěny a strop ležel na skříních.

Nastal všeobecný zmatek a hledání. Záchranné čety vynášely mrtvé, raněné a uvězněné v troskách, hasiči hasili požáry a zachraňovali zbytky majetku, lidé hledali své blízké, náhradní ubytování a shromažďovali to materiální, co jim po bombardování zbylo.

Slečna učitelka hledala mladého pana úředníka, mladý pan úředník hledal slečnu učitelku, náhradní ubytování a zbytky majetku z vybombardovaného pokoje. Nakonec se slečna a mladík našli, mladík našel nové ubytování u příbuzných jen kousek od původního podnájmu, jen se svým z bytu vyneseným majetkem už se nikdy nesetkal. Někdo mu z chodníku před vybombardovaným domem všechno zachráněné ukradl.

Nakonec se slečna učitelka s mladým panem úředníkem po válce vzali, za čas se jim narodila dcera a za sedm let po bombardování syn. A to jsem já.

Kolik náhod hrálo při bombardování svoji roli, aby jeden, či oba mí rodiče přežili, či nepřežili. Stačilo, aby Američané shodili bombu na vedlejší školu, kde učila moje maminka, nebo aby otec byl v době bombardování doma a já se nikdy nenarodil. Ale dopadlo to šťastně jak pro ně, tak pro mne.

Když mi o bombardování táta jako klukovi vyprávěl, připadalo mi to vyprávění , jako by se to odehrálo někdy v pravěku a tátovi jsem to dobrodružství docela záviděl. Teď, když jsem dospělý, vím, že jsem válečnému prožitku časově unikl jen o fous. A jsem rád, že jsem žádné válečné „dobrodružství“ nezažil. O to více mne zaráží, že je stále dost dospělých hlupáků, rozsévajících nenávist, kteří se chovají tak, jako by si nějaké to bombardování, ať humanitární, či nehumanitární, chtěli na vlastní kůži vyzkoušet.

A jaký hudební doprovod ? No přece :

www.youtube.com/watch?v=zszEME6xWvU

Jirka B.