Předevčírem jsem se zmínil oruské golfistce Márii Vertčenové a nikdo nevěděl, kdo to je. Asi mám docela čich a trefuji se do černého. Včera už jí byla plná media, včetně našich. Mária zahrála úžasné poslední kolo a mimo hole in one výkonem -8 zahrála i rekord hřiště. Holt můj web přináší informace prima sorta..
Žijem (a) ryjem
19.08.2016 20:30
Žijem (a) ryjem
Nadpis je taková parafráze na pořad o olympijském Riu. Tedy co já a olympiáda.
Tak něco osobního. Nejvíce průniků mám s golfem. Hlavně ženským. Už jsem kdysi a kdesi psal, že jsem možná pro golf zachránil naši olympijskou golfistku Kláru Spilkovou. Opakování je matkou moudrosti, takže si přihřeji svoji polívčičku znovu. To bylo tak: kdysi dávno jsem přivezl naše dcery na trénink na Líšnici. Zrovna tam na cvičné louce probíhal turnaj dětí ve věku okolo šesti let. Trenér pan Jirka Němeček mne požádal, zda bych nešel s jedním flajtem holčiček a nepomáhal jim. Mezi čtyřmi dívenkami byla i začínající Klárka Spilková. Pan trenér mne představil a řekl holčičkám, aby se, budou-li mít nějaký problém, na mne obrátily. Asi na druhé či třetí jamce se na mne naše současná olympionička obrátila s problémem. Chtělo se jí čurat. Poradil jsem jí, jak nejlépe jsem uměl, tedy aby si zaběhla do kukuřice na vedlejším poli. Možná, že to někdo může považovat za banalitu, ale psychika začínajícího vrcholového sportovce je křehká a možná, kdybych poradil špatně, mohla Klárka na golf zanevřít a praštit s ním. A kdo by hájil naše barvy v Riu? Nikdo.
V olympijském startovním poli je ještě jedna golfistka, se kterou jsem se potkával. Pro ty, kteří ve mně vidí ruského agenta, dobrá zpráva. Byla to ruská golfová reprezentantka Maria Vertšenová. V době, kdy má starší dcera byla mladá a nadějná golfistka, často s Máriou, která hrála na hřištích v Karlových Varech a Mariánkách, chodila v jednom flajtu. Pamatuji si Máriu jako sympatické děvče.
Co se mužského olympijského golfu týká, jednou jsem v pražském golfovém centru Erpet pomáhal vyprošťovat batolícího se synka tam trénujícího německého olympijského golfisty Alexe Čejky z technické roury, kam se vsoukal a nemohl ven. Takže tolik já a Rio.
Jinak si myslím, že olympiáda a vrcholový sport je jen jakási vata či mýdlová opera , která vyplňuje hluchý prostor mezi reklamami obrovských kšeftů, které se okolo točí.
Zajímavé jsou například informace, kolik firem podporuje mládežnický sport .Nás nikdo nepodporoval a každý den jsme čutali někde na plácku fotbal, Dnes jsou plácky, pokud jsou, prázdné, maximálně tam nějaký chlapec hledá s chytrým mobilem kešku, či pokemona. Díky těm pláckům udělám ještě dnes kotoul a ten dnešní pubertál možná ne. A to bez ohledu na sponzoring.
Vůbec mi nějak uniká celospolečensky pozitivní smysl vrcholového sportu. Vrcholový sportovec celý svůj aktivní život s podporou našich daní trénuje, aby pak čtyři a půl až šest hodin šmajdal chodeckou padesátku, v cíli, pokud do něj dojde, se zhroutil, zvracel, pomočil se a byl odnesen na nosítkách na ošetřovnu. Já za tu dobu dneska zryl, vyplel a upravil záhon, na který jsem zasadil sazenice jahod na pár příštích sezon, připravil nějaké topivo na příští zimu a ještě jsem si stačil zchrupnout. A v Riu stále stohlavé stádo statných chlapů zbůhdarma šmajdalo, potácelo se, zvracelo a hroutilo se, to vše jako svoji hlavní a dobře honorovanou náplň života. K čemu to?
Tolik na téma „Já a olympiáda“.
Jirka B.