Ze spodních šuplíků to nebude

20.02.2019 14:56

Ze spodních šuplíků to nebude

Nepopírám, že sleduji konkurenci na ostatních blogových prostorech. Na rozdíl od mnohých, kteří čtou blogy mé a občas témata pajcují a dělají, že mé blogy ignorují, klidně přiznávám, že někdy se nechávám tématicky inspirovat. Tento blog je právě takový.

Všiml jsem si, že někteří autoři chtějí ukázat, že měli, potažmo mají básnické střevo a do svých blogů vsunují ukázky své tvorby, ať ze spodních šuplíků, či současné. Rozhodl jsem se též. Ale ze spodních šuplíků to nebude. Alespoň ne zcela.

Myslím, že v době puberty básní skoro každý alespoň trochu gramotný. Hormony dělají divy a jimi zaplavený jedinec si ulevuje převážně lyrickými výlevy, kde popisuje svoji rozervanost, osamělost, či neopětované city. Pak puberta odezní, většina jedinců se zklidní a přestane takové zásadní verše psát. Jsou ale tací, kterým tato porucha vývoje osobnosti zůstane a to jsou pak ti, kteří se i v dospělosti pyšní posláním „básník“. Ti pak plodí rozervané, osamělé a nešťastně zamilované básně plné expresivních výrazů a rýmů typu: dálava – Pálava, láska – sedmikráska (ti s menší slovní zásobou jen – kráska), slunce – unce (ti s menší slovní zásobou si vypomohou neologizmem – žblunce). A pak z toho splácají emotivní lyrickou báseň:

Od lásky dělí me dálava,

city vyprahlé jak Pálava.

Usychá v mém srdci láska

jak na Pálavě sedmikráska

na kterou pálí žhavé slunce,

snad naděje mi zbyla unce.

Mám dál sedět na své šunce?

Balvan na krk a pak žblunce!

A i při takovém pásově produkovaném prefabrikátu by se jistě našli tací, kteří v básni našli hluboké poslání a pochválí.

I já jsem v době puberty takový byl, také jsem vykřičoval své rozedrané nitro, ale jsem rád, že mne to poměrně brzy přešlo a za takováto „dílka“ se upřimně stydím a rozhodně bych s nimi nevylezl na veřejnost. Natož abych je i v současnosti vyráběl.

Brzy po pubertě jsem přešel logicky z lyriky na epiku a snažil jsem se, aby mé výtvory měly nějaký obsah uzavřený v příběhu.

Takže třeba i zhrzená láska se dá podat epicky. Viz:

Povídal mi jeden vlak,

že to není jenom tak,

že mu byla lucerna

s jiným vlakem nevěrná.

Nebo potřeba lidské sounáležosti se dá vyjádřit veršem:

Kam to všichni míří?

Pro šroubky M 4 !

Nebo sociálně – ekonomické multikulturní rozdíly jsem před 45 lety zcela politicky nekorektně popsal básní:

V albertovské menze

říkal jeden negr,

že vymění „česká dívka“

v Africe za bagr.

To už jsem pomalu přecházel na epické básně s konkrétním příběhem. Báseň měla základ v tom, že se mi jeden blízkovýchodní spolužák svěřil, že do ČSSR přišel studovat, aby si mohl, stejně, jako jeho strýc, odtud přivézt českou manželku. Doma je živil chov koz a kdyby si bral domorodku, musel by ji barterově vyplatit částí stáda.

Někdy tyto básně narazily na realitu života a byly k ničemu. Když jsme čekali přírůstek v rodině, připravil jsem se na něj básní Telegraf :

Běží slovo po drátě.

Doběhne včas, proklatě?

Doběhne, vždyť pospíchá,

až se celé zadýchá.

Běží, běží, až se třese,

dobrou zprávu přeci nese.

Na pásku pak přístroj ťuká:

Drazi doma, mame kluka!

No, narodila se dcera a i druhý potomek byla holka, takže veršíky byly nepoužitelné.

No a pak to byly již vyloženě básně s konkrétním příběhem. Například touto básní jsem reagoval na událost, kdy naproti naší polikliniky po zazvonění pošťákem u dveří totálně zdemoloval výbuch plynu rodinný domek:

Když jsem kotel vymetal,

poškodil jsem bimetal

A tu strašnou explozi

přežili jen nemnozí.

A tak sedím na lavici,

policajtům na stanici

opakuji zas a znova

dokola ta stejná slova:

„Když jsem kotel vymetal,

poškodil jsem bimetal!“

Všimněte si, že tato báseň patří do ranku nekonečných, jako například báseň „Pes jitrničku sežral“.

Někdy moje básně byly tak konkrétní a reálné, že rozbily dlouholetá přátelství. Třeba s našimi sousedy z oblasti filmového umění. Kdysi dávno se u nich odehrávala dotočná jednoho erotického thrilleru kanadsko-české produkce, později hodnoceného jako snad nejhorší film u nás kdy natočený. Hvězdou tohoto filmu byla americká herečka a manželka Silvestra Stalloneho Brigitte Nelson, kromě jiných našich i zahraničních stars. Všichni se opili jako carští důstojníci a my jsme se zrovna vraceli autem domů a sbírali jsme je povalující se po ulici a odnášeli je do sousedovic domu, později již jen do zahrady. A druhý den jsem napsal takový epilog příběhu ve verších:

Opila se teta Vanda

a s ní celá její banda.

Nevstává a nevaří.

Snad se někam přifaří.

Už se našla jedna svatá,

od naproti teta Zlata.

Jenom strejda Jirka zuří

„Sežerou nám nohy kuří!“

No veršíky se nějak dostaly k aktérum a přátelství utržilo povážlivé trhliny.

Není hospůdky, aby v ní nebylo půtky, říká české přísloví. I v našem spořádaném manželství bylo někdy potřeba pročistit vzduch. Jako například epickou básní, nazvanou „499. vážné varování“ :

Vzal jsem si na mušku

svou ženu Zlatušku,

vzal jsem si na mušku

svou Zlatušku.

Zlatuška na mušce,

muška je na pušce.

„Má milá Zlatuško,

dej si bacha!

Má milá Zlatuško,

chachachacha!“

Asi varování dopadlo na úrodnou půdu, manželství drží dodnes. A tak společně píšeme a kreslíme básničky vnoučatům.

Zde několik ukázek:

Vlak

Po kolejích jede vlak,

na něm sedí nádražák,

pozoruje koleje,

občas olej doleje.

„Kampak jedeš, milý vlaku?“

„Copak já vím, nádražáku?

Tam, kam kolej povede,

tam náš vláček dojede!“

nebo

Trpaslíci

Na Chodově po dálnici

běželi dva trpaslíci

s čepicemi na hlavě.

Brzy budou v Jihlavě.

Nebo

Kačeny

Na rybníce kačeny skákaly,

vodu okolo sebe cákaly.

„Děkuji vám, kačeny,

že jsem celý zmáčený.“

„Káč, káč, káč,

není zač.“

No a to by mohlo být z mého poetického pytlíku i hlavy pro dnešek vše.

Jirka B.