Za co děkuji minulému režimu

19.11.2019 20:17

Za co děkuji minulému režimu

„Stalo se módou sezóny, do nepravostí rázně tepat“, zpívá se v jedné semaforské písni. A je to tu zase. A protože vím, že když se loď naklání na jednu stranu, tak ti zkušenější a předvídavější jdou přenést svoji váhu na tu stranu druhou, aby se loď nepotopila, budu psát o tom, za co minulému režimu děkuji.

Jako prolog uvedu, že jsem se v minulém režimu narodil, prožil dětství, dospívání a půlku mého života. Že jsem vychodil základní a střední školu, vystudoval vysokou. Měl jsem a mám z onoho období dost opravdových kamarádů a přátel. V minulém režimu jsem si našel manželku a v kostele jsme měli i katolickou svatbu, založil rodinu, která vydržela dosud.

Pracoval jsem a dá se říci, že stejně jako ostatní, jsem hmotně nestrádal.

Čím jsem v minulém režimu strádal, bylo vědomí jeho neperspektivnosti. Věděl jsem, že bývalý režim je planá větev historie, která je odsouzená dříve, či později k zániku. Nesnášel jsem onu hru plnou lží a předstírání cesty ke šťastné budoucnosti, tu celospolečenskou hru na císařovi nové šaty. To natírání suchého listí na zeleno a lepení ho na tu zvadlou haluzi.Takový tyjátr jsem hrát nechtěl a dá se říci, že jsem ho ani nehrál. Alespoň ne v takové míře, abych se styděl sám za sebe, když se podívám do zrcadla.

Takže co pozitivního mi dal minulý režim. Minulý režim mi dal možnost realizace v tom, že mne aktivoval k dosažení mých cílů v ne zcela jim nakloněném prostředí. V podstatě šlo o to, jak co nejvíce naplnit své představy svobody, tedy možnost osobní realizace a při tom si zachovat čest a slušnost a nekolaborovat s režimem, který jsem sice musel respektovat jako realitu, ale nesouhlasil s ním. A myslím, že s určitými ústrky to šlo.

Takže minulému režimu děkuji za to, že vedl můj osud. Například kvůli němu jsem získal svoji profesi stomatologa, kterou jsem provozoval pro lidi jak za minulého, tak později za současného režimu. Sice jsem chtěl původně studovat práva a pak se věnovat žurnalistice, ale počátek normalizace mne přiměl k tomu, abych režimu nutně poplatnou právničinu a žurnalistiku vyměnil za politicky co nejméně ovlivnitelnou medicínu. To zformovalo nejen můj profesní život, ale i život osobní. V ordinaci jsem se seznámil se svojí budoucí manželkou a náš vztah vydržel v celkem dobré kondici dodnes. Včetně rodiny.

Stejně tak bývalý režim ovlivnil i další aspekty mého (rozumějte potažmo života naší rodiny) života. V polovině osmdesátých let jsem byl režimem tak disgustován, že jsem si vytýčil cíl stát se na režimu co nejméně závislým. Představa byla taková, že se odstěhujeme z Prahy na venkov, pořídíme domek se zahradou, obeženeme ji vysokým plotem, budeme pěstovat brambory, zelí a slepice, budeme co nejvíce soběstační a na režimu co nejvíce nezávislí, uvnitř plotu to bude naše a my to „komunistovo“, co bude za plotem, budeme brát na vědomí co nejméně. A to jsme také začali realizovat. Vyčenžovali a vyobchodovali jsme pražský třicetimetrový byt, kde nás občas ve dvou místnostech bydlelo i šest, za dům se zahradou kousek za Prahou a začali vlastnoručně uskutečňovat náš záměr. Začali jsme s rekonstrukcí domu, postavili foliovník, zryli záhony, ohradili výběh pro čtyřicet slepic.

V naplňování tohoto záměru mi hodně pomohly zkušenosti, získané na minulorežimní základní vojenské službě, kterou také vůbec nepovažuji za zbytečnou. Dala mi určitou osobní disciplínu, naučila vycházet s lidmi nejrůznějších nátur a hlavně mi vštípila zásadu „Voják se stará, voják má !“. Přeloženo do lidštiny „Chci-li něčeho dosáhnout, musím se usilovat!“.

Dříve, než jsme stačili postavit plot a natřít barák na bílo podle zásady „ Do Bílého domu se žádný komunista nedostane !“, přišla revoluce.

A vše to, co jsem uvedl, to duchovní i materiální, se mi po revoluci hodilo. Měl jsem znalostní, zkušenostní, dovednostní i materiální základ, ze kterého jsem mohl budovat. Stejně tak i moje žena a děti.

Neříkám, že život za socializmu byl selankou, zvláště když si chtěl člověk uchovat čistou čest a svědomí. Ale šlo to. I když jsem občas zažil jisté ústrky. Od pravidelného neudělování prémií až po čtrnáctiměsíční vyšetřování podplukovníkem StB Borovičkou a referentem StB dr. Nordem, které se rozplynulo v listopadu 1989. Ale „Každá sranda něco stojí, není pro ty, co se bojí, doufám, že Tě nezkruší, když Ti daj pár přes uši!“. A s tím musel člověk počítat.

Přes to a nebo právě proto jsem rád za tu životní zkušenost, kterou jsem prožitím první poloviny svého života v minulém bolševickém režimu, získal.

Rozhodně to nebyly ztracené roky, jak se snaží vykreslit nejvíce ti, kteří s minulým režimem vesele kolaborovali, nebo ti, kteří ten režim ani nezažili a z vykreslování jeho faktických i vykonfabulovaných hrůz si udělali živnost. Na takové „věrozvěsty“ bacha.

Jirka B.

www.youtube.com/watch?v=IHA5lmLYaTE