Výhled na hory, nebo na bazén?

Výhled na hory, nebo na bazén?

Dnes jsme měli s manželkou nocovat v rumunském penzionu, kde jsme měli vybrat ze dvou možností. Buď výhled na hory, nebo na bazén. Vybrali jsme hory. Jsme ale doma, rumunskou dovolenou jsme skrze zahájenou rekonstrukci domova zrušili. Takže letošní reportáž z rumunské dovolené nebude. Snad napřesrok. Ale stavba docela pokračuje, první etapa už vrcholí a tankodrom na zahradě pomalu mizí.

Blíží se volby a začínají se rojit kauzy, kterými chtějí ti méně preferovaní kandidáti poslat ty více preferované kriminalizací „do tepláků“, by se zbavili konkurence. Už je to u nás tradicí.

Osobně jsem zažil, nikoli v souvislosti s volbami, ale v souvislosti s mojí nepohodlností, dvakrát pokus mne kriminalizovat. Obé již za minulého režimu.

Poprvé jsem se nechtěl nechat zatáhnout do krádeží a finančních čachrů na pracovišti, a tak mne rozkradatelé obvinili z krádeže služebního kožichu. Po druhé jsem byl bolševikům nepohodlný a nepovolný , a tak, aby se mne  tvrdě zbavili ,  mne nařkli z „rozkrádání socialistického majetku“.

V prvním případě byl inkriminovaný kožich nalezen a tak mne museli denuncianti vyvinit, podruhé jsem byl rok a měsíc vyslýchán jedním podplukovníkem StB Borovičkou a jedním agentem StB s krycím jménem Nord (jinak se jmenoval Sever) a od slibované taxy 3-10 let nepodmíněně mne možná zachránil listopad 1989, kdy se tito pánové z mého života najednou a beze zbytku vypařili.

Takže vím, že za určité konstelace  může bezúhonný člověk být účelově semlet motivovaným aparátem.

Přeji tedy všem, kteří budou nyní před volbami kriminalizováni, aby vyšetřování jejich kauz proběhlo po právu a po slušnosti.

A že takováto účelová likvidace bývá zcela běžná, přikládám článek, který jsem psal před nějakými z minulých voleb, možná už deset let zpátky. Neboť "Nihil novi sub sole".

Vox populi,vox dei, aneb hlas lidu hlasem božím !?

Jako študák jsem pracoval v jednom pražském divadle jako noční hlídač a topič. Nebyl jsem moc oblíbený v kolektivu. Jsem někdy svérázný a nejdu s davem. Ani ve zlodějnách, které se tam tenkrát ve velkém děly.

Zkrátka část zaměstnanců kradla jako straky a navíc tam figurovaly mrtvé duše, jejichž práce se dělila mezi zasvěcené zaměstnance, kteří dostávali jejich výplaty a pak z nich odevzdávali asi 90% bossům, kteří to organizovali. Také mně to bylo nabídnuto, leč odmítl jsem. Stal jsem se nepohodlným a bylo potřeba se mě zbavit.

Byl připraven komplot. Hlavní roli v něm hrála důchodkyně, denní hlídačka. Všichni noční hlídači jí nenáviděli a dělali jí nejrůznější ústrky. Oblíbený ústrk byl, že se jí skříňka, ve které měla uložené věci, vzala za rohy, otočila se vzhůru dnem, protřepala a zase postavila na zem. Přísahám bohu, že jsem se toho také nikdy neúčastnil. Leč baba si vzala do hlavy, že já jsem aktérem. Důvodem její averze vůči mně bylo to, že jsme oba jezdili do a z práce linkou tramvaje číslo 14, já z Pankráce, ona od někudy z Kobylis. Já přijížděl na začátek směny na šestou večer soupravou, která přijížděla za pět minut šest a střídal jsem v šest. Baba tedy stíhala až tramvaj za deset minut půl sedmé a chtěla, abych přijížděl již v půl šesté, aby ona stihla tu mojí linku za pět minut šest. Na to jsem nepřistoupil a baba mě za to nenáviděla.

Jednou jsem přišel do práce a na nástěnce visel ferman, že se mám dostavit k řediteli z důvodu propuštění z důvodu krádeže erárního kožichu pro potřeby vrátných. Ve vrátnici totiž byl starý vypelichaný zelený pracovní vaťák s jakousi chlupatinou místo podšívky, hadr, který už nikdo léta nepoužíval a který se povaloval ve vrátnici. Teď chyběl.

V ředitelně seděl ředitel a bezpečnostní technik a ti mně oznámili výhazov pro zcizení kožichu. Když jsem se ohradil proti nesmyslnosti nařčení, sdělili mi, že „baba“ to dosvědčila. Dne toho a toho mi údajně kožich předala a pak už tam nebyl. Nastalo několikadenní dohadování, motivovaná „baba“ tvrdila své a ti dva pánové, co rozhodovali o mém osudu, jí nadšeně „věřili“, protože byli zapleteni v těch podvodech a rádi by se mne zbavili. Ostatně, oni ten komplot zinscenovali.

Nakonec jsem jim navrhl, že půjdeme prohledat divadlo, jestli kožich někde nenajdeme. Prohledával jsem divadlo a v krejčovně jsem náhodou otevřel jakousi bednu a hle, kožich rozpáraný na kusy tam ležel.

Nejdříve se trojička ředitel, bezpečák a „baba“ snažili vyrukovat s historkou, že jsem tam kožich propašoval zpětně, ale protože paní krejčová byla čestná žena, po pravdě uvedla, že kožich byl vyřazen z evidence pro svou zvetšelost a  byl rozpárán za účelem využití k přešití na sedačky na židle. Dokonce dávno před tím, než jsem ho údajně převzal ve službě.

Bublina splaskla. Nikdo se mi neomluvil. Chvíli jsme vegetovali vedle sebe a pak celá ta brigáda padla, neboť přišla kriminálka a vedení i bezpečáka zabásli na tvrdo za rozkládačky. Docela si umím představit, jak sebe nyní vydávají za politické vězně svědomí a mne za práskače. Neprásknul jsem je, to nebyl a není můj styl.

A proč to povídám? Blíží se volby. Kolik fám, obvinění, pomluv a nactiutrhání se rojí?! Pěkně nekonkrétně,v náznacích, zpoza rohu.

Vím, jaké je to být obětí, jaké to je nemoci se bránit, protože dokažte, že jste neukradl kožich. Radím vám, nevěřte všemu, co slyšíte, chtějte důkazy, přemýšlejte. Nebuďte senzacechtiví bambulové, kteří ubližují.

Hezký konec srpnového léta přeje

Jirka B.