Ukrajinská zpěvačka Džamila vyhrát musela

19.05.2016 10:46

Ukrajinská zpěvačka Džamila vyhrát musela

Už netáhne zfilcovatělý cop Tymošenkové, ani maskulinní perpetum mobile Savčenkové, Ukrajina potřebuje nový ženský idol bojovnice za Porošenkovu Ukrajinu, a tak tu máme zpěvačku a národní umělkyni Ukrajiny Džamilu.

 Pamatuji se na dobu, kdy sledování Velké ceny Eurovize byl pro mne svátek a vítězná píseň udávala trendy světové pop-music. Sledoval jsem soutěž od počátku 60.let, kdy byla vysílána i na naší televizi. Tenkrát to byla líheň hitů a intepretů. Non ho létá a G.Cinquetti, Cliff Richards a Congratulation, Udo Jürgens a Merci, cherrie, Dubrovački trubaduri a Jedan dan, Panenka na niti a Sandy Show,  skupina ABBA a Waterloo, Brotherhoods of Man s písní Šetři si své polibky pro mne a další a další.

Poslední dobou produkuje soutěž fousatou zpěvačku Wurst, propagandistku Džamilu a v příštím roce možná vyhraje nějaký muezin reprezentující v soutěži Islámský stát.

Teď je tato soutěž představení čtvrtořadé muziky a nástroj propagandy. A tak letos vyhrála Ukrajinka Džamila s politickou písní „1944“. Ne u diváků. Vítězné zadání splnila „odborná“ porota.

Ukrajinka v písni lkala nad osudem své babičky Krymské Tatarky, která byla po II.světové válce vysídlena spolu se svým etnikem z Krymu kamsi do střední Asie. Krymské Tatary stihl tento osud za kolaboraci s německými nacisty v době II. světové války. Ostatně vzájemná spolupráce a inspirace muslimů a nacistů  je známá věc.Vsadili na kartu poražených a stihl je kolektivní trest, srovnatelný s odsunem Sudetských Němců z Československa.  Konečně i Američané v době II.WW internovali kolektivně své Japonce do koncentračních táborů.

Krymští Tataři už jsou zpět na ruském Krymu. Téma už není až tak aktuální, ale je docela dobře použitelné pro propagandistické očernění Ruska.

Nyní je Džamila pro část ukrajinské společnosti hrdinka a bojovnice za Ukrajinu. Není zbytečně připomínáno, že ještě nedávno vydělávala ruble zpěvem po ruských barech v Soči a v Moskvě. Není připomínáno, že její rodina přijala ruské občanství a vydělává na Krymu coby majitelé hotelu na ruské klientele.

Džamila se trápí osudem svých prarodičů. To je chvályhodné. Ale zajímalo by mne, když přebírá zodpovědnost za své předky, zda se stydí za své prapra....pradědečky, kteří v rámci osmanských výpadů do Evropy zabíjeli a zotročovali své křesťanské sousedy a plenily a loupili jejich majetek.

Džamilini praprapra....pradědečkové vyráželi od 13.století až do století 17. i k nám do střední Evropy a byli to jedni z nejhorších nepřátel naší domoviny, ať v rámci zemí Koruny České či Habsburské říše. Miliony mrtvých křesťanů, desetitisíce unesených otroků prodaných do islámských zemí, stovky spálených měst a vesnic, milionové škody na majetku. To je výsledek čtyř století kontaktů našich kultur.

Na Moravě se dosud zpívají spontánní lidové písně inspirované tureckým řáděním. A v řadách oněch „turků“ byli i Džamilini prapředkové Krymští Tataři.

Neměla by se nám Džamila nějakou ze svých příštích písní omluvit, když je tak vázána zodpovědností za své předky.

Nebo spíše bychom si měli na tyto písně vzpomenout my a zařídit se, aby se situace z oněch čtyř set let válek mezi křesťanskou a islámskou kulturou neopakovala.

Jirka B.