To to letí, to to letí od staletí do staletí

04.11.2021 13:00

To to letí, to to letí od staletí do staletí

Čas pádí, řekl bych, že přímo harampádí a mně v tomto týdnu proklouzly dvě výročí. Možná, že těch výročí mi proklouzlo více, ale tahle dvě jsem si uvědomoval, ale nějak jsem je nestihl připomenout.

Ta výročí, o kterých se chci zmínit jsou 601 výročí bitvy pod Vyšehradem 1.11.1420 a 255 výročí narození m,aršála Radeckého 2.11.1766.

Obě dvě výročí mne oslovují. To první snad proto, že jako kluk jsem chodil na Vyšehrad už od jeslí, neboť jsem je navštěvoval od několika měsíců, byly od Vyšehradu nedaleko a ten byl velmi častým cílem vycházek nejen jeselských, později školkových a školních, ale také rodinných. A ny ty vycházky jsme chodili přes tzv. bitevní pláň, později přejmenovanou na vítěznou pláň a k té jsme chodili ulicí s názvem 1. listopadu.

Výročí narození maršála Radeckého si připomínám proto, že pro mne je to jeden z největších Čechů s přesahem do evropské, tedy tehdy světové historie. A také mám k němu určitý osobní vztah, který vznikl před dost lety, kdy jsem zcela náhodně seděl u studeného krbu v sále promrzlého zámku Třebnice, kde se malý Radecký narodil a najednou jsem si uvědomil, že je právě 2. listopadu, den jeho narozenin. V tom prázdném sále opuštěného zámku v den jeho narozenin to byl velmi silný mystický zážitek.

O obou výročích jsem už v minulosti psal. Použiji tedy jako podklad staré blogy, které aktualizuji.

 

K výročí bitvy o Vyšehrad

1.11. bylo 601. výročí bitvy nad Vyšehradem (1.11.1420).

Bitvu na Vítkově zná kde kdo, ale tuto bitvu o Vyšehrad zná málokdo. Tento upravený, již kdysi publikovaný článek recykluji proto, že je zde jistá historická paralela, či memento, kdy špatná informovanost okolo dohod k 28.10. již jednou přivedla české království do značných problémů.

Zmiňuji také císaře Zikmunda, postavu, která má v českých zemích díky zápornému PR špatnou pověst, ačkoli to byl velmi schopný a tehdejším světem ceněný panovník, kterému občanská válka v Čechách velmi komplikovala jeho hlavní úkol, tedy bránit Evropu před musulmanským vpádem Osmanské říše z jihovýchodu.

Při té příležitosti také poukazuji, že Husité vyvoláním neklidu a vázáním Zikmundových vojsk byli jakýmisi možná nechtěnými spojenci Turků při dobývání křesťanské Evropy, tudíž odvolávání se na husitské tradice při protiislamizačních demonstracích není příliš na místě, i když po porážce husitské rebelie část husitských bojovníků skončila jako žoldnéři v Zikmundových a Hunyadyových armádách a proti Turkům nakonec bojovala.

Zároveň zde chci připomenout, že husitské hnutí „pravdy a lásky“ vrhlo české země ekonomicky o pár století zpět.

Tolik tedy úvodem a nyní k samotné bitvě.

Oficiálně se ta bitva nazývá bitva pod Vyšehradem, ale ať jsem měřil nadmořskou výšku bitevní pláně, jak jsem měřil, vždy jsem naměřil v hlavní části bitevního pole hodnotu vyšší, než samotný Vyšehrad. Tedy nejsprávnější by bylo asi nazývat tuto bitvu bitvou před Vyšehradem. I když, aby to bylo ještě složitější, my kluci z Pankráce jsme tu bitvu spíše jmenovali bitvou na Bitevní pláni. Nevím sice od kdy, ale aby se to ještě více zkomplikovalo, tak dnes se ta Bitevní pláň nazývá Vítězná pláň a jako pláň už vlastně neexistuje.

V létě toho roku předcházela této bitvě bitva na Vítkově. Císař Zikmund v ní nedobyl v rámci obléhání Prahy při První křížové výpravě jeden z opěrných bodů Prahy, vrch Vítkov. Nedokázal tak uzavřít severovýchodní perimetr Prahy a tak Prahu obklíčit. Obléhání husitské Prahy tím ztroskotalo, První křížová výprava vyšuměla do ztracena a císař Zikmund se uchýlil do Kutné Hory.

V okolí husitské Prahy tak kontroloval dva hrady, Hradčany a Vyšehrad.

A právě královská posádka Vyšehradu ležela Husitům v žaludku. Jednak dělala úspěšné výpady do husitského okolí a druhak blokovala Husitům spojení Prahy s Táborem po Benešovské silnici, která vedla okolo hradu. Proto se Husité v září 1420, tedy asi 2 měsíce po bitvě na Vítkově, Vyšehrad¨rozhodli obklíčit a eliminovat.

Od poloviny září začali Pražané obkličovat pevnost. Od začátku října se začali k Vyšehradu scházet Husité z venkova, Orebité, Žatečtí, Lounští, Táborští. V polovině října už byli v plném počtu zhruba 10-15 000 bojovníků. Zatím, co Pražané blokovali Jeruzalémskou branku k Novému Městu Pražskému a spolu s Tábority Podskalí, rozložili se další venkované na jih a východ od Vyšehradu zhruba v oblouku od poloviny Císařské louky přes pontony zablokovanou Vltavu na křižovatku ulice Sinkulovy s Podolským nábřežím, pak vzhůru ke kostelu sv Pankráce a odtud na Palouček a Pod Terebkou dolů k divadlu Fidlovačka a přes Botič do stráně Folimanky a k opevnění Nového Města. Toto obležení Husité opevnili valy, sruby a hradbami jak na stranu k Vyšehradu, tak na stranu předpokládaného útoku Zikmundovu. Tím byl v polovině října Vyšehrad zcela odříznut od zásobování nejen potravinami, ale hlavně vodou.

Tisícičlenná posádka začala pociťovat hlavně nedostatek vody, neboť na Vyšehradě sice byla studna z druhé poloviny 12.století, ale ta neměla vlastní pramen a jímala vodu přiváděnou z části dřevěným a z části kamenným korytem a potrubím z oblasti Jezerky. Oblehatelé tento přes kilometr dlouhý vodovod, který procházel přes pásmo oblehatelů, přerušili a vodu spotřebovávali sami.

Hradní posádka se skládala jednak z pěšáků, kteří hájili vlastní hrad a dále z jízdního vojska, který měl funkci jakéhosi pohotovostního oddílu, který vyrážel proti protivníkovi mimo hrad. Tento oddíl měl na hradě mnoho desítek koní., takže nedostatkem krmiva a vody trpěla i tato zvířata. Posádka byla nucena koně postupně porážet a nakonec bylo poraženo v době obléhání podle pramenů 80-140 koní. Zdá se, že spíše, než hladem, trápila obklíčené žízeň a ztráta bojeschopnosti a materiální újma, neboť kůň byl drahé zboží.

Obležení vysílali již od počátku října vzkazy císaři Zikmundu, aby jim přišel na pomoc a obklíčení prorazil. Zikmund nejdříve liknal, neboť spoléhal na sílu vyšehradské posádky, později ale zorganizoval výpravu dvakrát okolo Čech, aby zverboval dostatek vojska a zkonfiskoval cestou dostatek zásob. Když ztroskotal plán vybavit Vyšehrad zásobami dopravenými pod vyšehradskou skálu na lodích po Vltavě, začal soustřeďovat nejdříve do Kutné Hory a později do Nového Hrádku u Kunratic dostatečně silné vojsko k proražení blokády.

Vyšehradská posádka, která už byla velmi demoralizovaná strádáním a ztrátou koní, začala vyjednávat s husitskými oblehateli a 28.10. uzavřeli obě strany velmi zajímavou džentlmenskou dohodu, že pokud Zikmund nezahájí útok do 1.11. do osmi hodin ráno, vyšehradská posádka předá hrad Husitům.Rozhodující byla ta osmá hodina ráno. Problém dohody ale spočíval v tom, že o ní jaksi zapomněli říci Zikmundovi.

31.10.1420 soustředil Zikmund na Novém Hrádku u Kunratic celou svou armádu, která čítala 8-10 000 válečníků. Byli to síly českých a moravských katolických pánů a vojska německých a uherských žoldnéřů. Podstatná část vojáků dorazila na Hrádek pozdě večer, takže když vojáci zalehli v lese, usnuli a ráno zaspali.

Ačkoli z Kunratic není na Vyšehrad až tak daleko, asi 7 stanic autobusem, nebo čtyři stanice metra, dorazilo Zikmundovo vojsko od Krče na Soudní náměstí a do ulice Na Pankráci až po osmé hodině ráno.

Zikmund sešikoval vojska a sám dal mečem vizuální signál posádce Vyšehradu, že se jde na věc. Vyšehradští však dodrželi smlouvu a z hradu do týlu obléhatelů nevyrazili. Možná, že kromě dohody, byl toho příčinou nedostatek koní, na kterých by vyrazili, neboť jak psáno výše, koně již před tím utratili a snědli.

Zikmunda pasivita obležených rozladila a v táboře útočníků došlo k hádce, kdy Zikmund vyčetl českým a moravským pánům zbabělost a neloajálnost. Nakonec se Zikmund rozhodl zaútočit bez podpory vyšehradské posádky.

Nalevo Češi a Moravané, ve středu ulicí Na Pankráci proti kostelíčku a proti bráně Němci a od Paláce kultury Uhři. Chvíli to vypadalo, že se útok podařil, Husité začali, zvláště nalevo, ustupovat k opevněnému kostelíčku, ale nakonec zasáhly husitské zálohy a část husitských vojsk jistících případný výpad z Vyšehradu, který se nekonal. Početní převaha se projevila, nejdříve se dalo na ústup vojsko Kutnohorských a pak za poměrně vysokých ztrát i ostatní císařští. Císař ustoupil do Kutné Hory a později odešel na Moravu a do Uher.

Posádka Vyšehradu vydala hrad bez boje Husitům a ti jej během dvou dnů zplundrovali, vyrabovali a zbourali.

O dva měsíce později na Silvestra postihl stejný osud Nový Hrádek u Kunratic.Císař tak ztratil, kromě Hradčan, které nadále držel, kontrolu nad Prahou a v tak mohla radikální husitská revoluce v Praze vrcholit.

A to všechno proto, že špatně informovaný Zikmund zaspal přišel válčit toho 1. listopadu 1420 až ráno po osmé hodině.

 

A nyní o maršálu Radeckém:

Čech, který porazil Napoleona

Dne 2. listopadu 1766 se na zámku Třebnice nedaleko Sedlčan narodil mamince Marii Venantii a tatínku Petru Eusebiovi malý chlapec. Byl pokřtěn Jan Josef Václav.

Sudičky mu do kolébky vložily sudbou malou postavu, nepříliš pevné zdraví, ale také velkou píli, cílevědomost a houževnatost. Tyto vlastnosti uplatnil, když se rozhodl usilovat o vojenskou kariéru, přestože pro ni nebyl lékaři pro svůj zdravotní stav doporučen. Jako osmnáctiletý kadet vstoupil do rakouského kyrysnického pluku a v taženích proti Turkům a hlavně v napoleonských válkách rychle postupoval po žebříčku vojenských hodností. Velkého úspěchu dosáhl v roce 1813, kdy v hodnosti polního podmaršálka ve funkci náčelníka generálního štábu a jako autor vojenských plánů spojeneckých vojsk porazil v „bitvě národů“ u Lipska armádu císaře Napoleona I.Bonaparte.

V době míru byl Jan Josef Václav velitelem vojenské pevnosti Olomouc a výrazně ovlivnil vzhled i osud tohoto města.V té době byl již více než šedesátiletý a byl by čas pomýšlet na důchod.

V roce 1830 však byl poslán do Milána a pověřen velením rakouského vojska v severní Itálii v Lombardii a Benátsku. Zde se také zabýval reformou armády a v roce 1836 byl povýšen na polního maršála.

V severní Itálii také prožil jako dvaaosmdesátiletý muž svoje nejslavnější období. V době revolučního varu v letech 1848 a 1849 po počátečních prohrách porazil v bitvách u Custozzy a Novary italské povstalce podporované vojskem sardinského krále a zabránil tak odtržení tohoto území. Udržením severní Itálie prakticky zachránil Rakouskou říši. Na paměť tohoto složil Johann Strauss slavný vojenský pochod. Zbytek své dvaasedmdesátileté vojenské kariery strávil Jan Josef Václav jako místokrál lombardsko - benátského království.Zemřel dvaadevadesátiletý 5. ledna 1858 následkem zlomeniny nohy, kterou utrpěl pádem v pokoji svého milánského sídla.

Tento vysoce uznávaný vojevůdce, nositel snad všech rakouských vyznamenání a milovník života (mimo jiné prý i autor receptu na vídeňský řízek) byl oplakáván svými vojáky a hold mu vzdali nejen jeho přátelé, ale i nepřátelé. Na jeho pohřbu ve Wetzdorfu v Dolních Rakousích kráčel před rakví sám císař František Josef I.

Muž v rakvi se jmenoval maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče.

Čech, který porazil Napoleona!

P.S. Bohužel, vzdali jsme se kontinuity naší historie s historií Rakouské monarchie. Bohužel, stále nám vyhovuje opakovat klišé o žaláři národů a našem úpění v něm. Pomník maršála Radeckého na Malostranském náměstí v Praze, který byl odlit z kovu děl ukořistěných nepříteli, byl odstraněn hned v roce 1918. Asi si nepotřebujeme připomínat takovéto výjimečné české vzory .

 

Už je to dlouhé až, až.

Takže zdraví a přeje zdraví

Jirka B.