Televize a já

07.07.2021 15:45

Televize a já

Při bloumání po internetu jsem zaznamenal na blogu idnesu seriálek paní Zajícové se vzpomínkami na její práci v ČT. A její vzpomínky na jejím blogu v mé hlavě evokovaly mé vzpomínky na mé vztahy ke stejné instituci.

První a hlavní vztah k ČST byl vztah divácký. Můj první divácký zážitek se datuje do roku 1957, kdy rodiče zásluhou protekce u našeho souseda, který byl vedoucí odd. televizorů v obchodním domě Diamant na václavském Václaváku, zakoupili nedostatkový televizor Tesla 401 A. Dodnes se pamatuji, jak jsem byl cestou ze školky, kdy táta se sousedem vláčeli obrovskou bednu, natěšený, až bude televizor nainstalovaný a bude hrát. Soused prodejce a táta laik dlouho připojovali, dlouho ladili, štelovali knoflíky, až se konečně na obrazovce ustálil kmitající obraz a objevil se Spejbl a Hurvínek. Nadšeně jsem po způsobu dospělých vložil ruku do přístroje, zatočil několika knoflíky, obraz se rozpadl a dospělí mohli začít ladit znovu.

No a pak jsem byl divákem ČST programů prvního i druhého, po revoluci i dalších stanic. Nyní už ČT neposlouchám vůbec, neboť je podle mne jednostranně tendenční a věřím jí asi stejně, jako jsem věřil za bolševiků Rudému Právu. Jen Rudé Právo přinášelo více informací a v širším portfoliu, než nynější ČT.

Druhý vztah mezi mnou a ČST byl vztah „pracovní“. Tento vztah vznikl vlastně ještě dříve, než byl „televizním“. Paní Zajícová vzpomíná na jednotlivá studia, mezi jinými zmiňuje objekt „Studio Jezerka.“ Studio Jezerka vstoupilo do mého života ještě dříve, než se stalo televizním studiem. Několik let mé školní docházky jsem spolu se spolužáky každý podzim a každé jaro hrabal listí okolo budovy budoucího „experimentálního studia barevné televize“, neboť naše škola se nacházela v sousedství stejnojmenného parku Jezerka a my se tam vzdělávali v rámci předmětu „Pracovní výchova“.

V budoucí budově studia jsem také asi dva roky studoval hru na klavír a začal a zárověň zakončil svoji uměleckou karieru klavíristy. Zkrátka : rodiče ze mne chtěli mít hráče na klavír, mne to nebavilo a nešlo mi to, z Lidové školy umění mne vyhodili a tak jsem skončil v Osvětové besedě na Jezerce. Tam jsem po dvou letech měl koncert, mí vrstevníci již hráli Luisinu polku, zatím, co já na čtyřech tónech kloval „Kukačku“. A když jsem jí bez chyb zahrál na koncertě v sále Jezerky, byl jsem pýchou bez sebe a cestou z pódia jsem přehlédl schody a zřítil jsem se volným pádem do parteru. Ostuda a zranění, která jsem si přivodil, přesvědčily mé rodiče a naděje na mou klavírní karieru se vzdali. A tak jsem skončil s osvětovou besedou a za pár let skončila v budově Jezerky i osvětová beseda, vystřídána Experimentálním studiem barevného vysílání ČST.

A nyní již ke konkrétní spolupráci mezi ČST a mnou. První práce pro ČST bylo rozepisování notové partitury na jednotlivé nástrojové party pro televizní film „Přezůvky štěstěny“ někdy v roce 1984. Autorem hudby byl náš známý a rozepisováním nám, tedy mé ženě a mně, dal příležitost si přividělat. A tak jsem rozepisoval a rozepisoval, což bylo pikantní zvláště tím, že noty a fígle notového záznamu jsem znal jen letmo a pracoval jsem velmi otrocky pomocí všelijakých pravítek a pomocných svislic a kolmic v notových osnovách. Asi se to povedlo, party jsme odevzdali, zaplaceno dostali a hudba ve filmu hrála.

Další mé „pracovní“ setkání s ČST se událo také někdy v té době. Moje žena hrála v souboru historické a historizující hudby na psalterium a tento soubor natáčel pořad pro cyklus ČST „Hrají si pro radost“. Natáčelo se ve studiu Burza na Gorkého náměstí a já se rozhodl, že se poučím, jak se to dělá. Vzal jsem foťák, závodní stráži ve vrátnici studia jsem suverénně zamával kabelou a s oznamem, že „jdu fotit“ jsem vyběhl po schodišti do velkého studia. Co mne zarazilo, byl neobyčejný nepořádek a špína jak na zemi, tak stěnách velké studené zvetšelé ratejny. Pak nainstalovali rekvizitáři židle pro orchestr, okolo postavili rámy potažené šifonem, na to promítli historické interiery a studio bylo připravené. Než se to všechno nachystalo, sedl jsem si na podstavec jedné z kamer, čímž jsem upoutal pozornost kameramanů, kteří mne považovali za cosi, jako kolegu a začali se mnou vést odborné řeči. Vůbec jsem nevěděl, „vo co go“, tak jsem buď přikyvoval, něco mumlal, nebo vrhal zasvěcené grimasy a pohledy. No prožil jsem v partě kameramanů celé několikahodinové natáčení a dokonce udělal i nějaké fotky. Z tohoto zážitku jsem si odnesl poznání, že to, co ve skutečnosti vypadalo jako chaos a nepořádek, na televizní obrazovce vypadalo jako koncert renezanční hudby v krásném dobovém interieru. Prostě ryzí klam a mam.

Další můj kontakt s ČST už bylo mé interview na obrazovce. Podílel jsem se v mé tehdejší funkci na kampani za odvykání kouření a protože jsem sídlil v blízkosti Kavčích hor, přijel se mnou o této akci tehdejší redaktor Pavel Dumbrovský natočit rozhovor. Pokud máte zájem, mojí exhibici lze shlédnout zde: Retro – Co jsme kouřili za socializmu  v čase 24 minut 35 vteřin až 24 minut 25 vteřin.

V letech po roce 1989 jsem se ze své funkce náměstka ředitele Národního centra podpory zdraví podílel na mnoha zdravotně výchovných relacích v ČST. Jedna z prvních byla relace o nemoci AIDS někdy po listopadu 1989. Mělo to být svěží moderní porevoluční vysílání, takže se vedl rozhovor s nějakými odborníky z Hamburku „on line“, což ve skutečnosti vypadalo tak, že pod stolem byl skrčený tlumočník s telefonem, který nám šeptem překládal do doby, než někdo na něj a do aparátu pod stůl převrhl láhev s limonádou a navíc jednu dobu mezi dvěma záběry dvou různých kamer jeden z učinkujících byl na obrazovce bez horní poloviny těla, neboť měl na sobě modrý svetr, takže při „klíčování“ trup zmizel a ve vzduchu se vznášela jen jeho hlava. Režie zařadila písničku, z nynějšího pana profesora a odborníka, který se teď angažuje v řešení koronakrize servali modrý svetr a dál už se jelo i s trupem.A tu rozjuchanou porevoluční atmosféru jsem navíc dokonale zabil svojí nudnou odbornou přednáškou. A to vše v přímém přenosu.

Pak už další relace, na kterých jsem se podílel, byly lepší, odborně jsem zaštiťoval např. pořad „Lékař a vy“, takže jsem byl na Kavkách skoro každý týden a pomalu se orientoval v práci jednotlivých televizních profesí. Co mne překvapilo, byla například minimální velikost studia, malé cimřičky, která ale na obrazovce vypadala rozlehlá. Také jsem se bavil reakcemi zvukařů, když někdo bouchal do stolu, či šoupal mikrofonem. Také vím, že „kopr“ není v televizní hantýrce koření a „koza“ není domácí zvíře, ale „kopr“ je kontrolní projekce a „koza“ je kontrolní záběr. Nebo ne?

No a po období odborného garanta jsem se nakonec stal i autorem. To bylo někdy v roce 1992, kdy jsem napsal několik námětů a scénářů ke zdravotně výchovným šotům k problematice viru HIV a onemocnění AIDS. No, dopadlo to, jako ve filmu Trhák. Z mé původní představy zbylo minimum a když jsem viděl výsledek, hořce jsem zaplakal. Ale honorář jsem zaplacený dostal. Bylo to 1440 Kčs složenkou.

No a pak jsem se vrátil zpět k zubařskému křeslu a s ČST, potažmo ČT už nemám léta a léta vůbec nic společného.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.