Minulý režim, ve kterém jsem žila do 29. srpna 1968 (to mi bylo 24), mě nesral, a nic jsem proti němu nedělala. Tak jako většina ostatních jsem od mládí šla se stádem: Vcucli mě do Pionýra, do ČSM, a z prvomájových průvodů mám nejlepší vzpomínky na chleba s hořčicí - i když bez párků a bez buřtů. Kecy mi šly jedním uchem dovnitř a druhým ven, oslovení "soudruhu" a pozdrav "čest práci" jsem v životě nepoužila, a na fronty jsem si zvykla. Nic jiného jsem totiž neznala. O to víc jsem byla překvapená pocity, které se mnou po srpnovém "osvobození" doslova zamávaly. Teprve potom jsem si uvědomila, že žít v tomhle poddanství a s chomoutem na krku nechci, a přizpůsobit se mu také ne. Odešla jsem, a když vidím, co se v mém bývalém domově děje dnes, nelituji.
Sral Vás bývalý režim? A co jste proti němu tenkrát dělali?
Sral Vás bývalý režim? A co jste proti němu tenkrát dělali?
Když jsem byl školák, chodili po školách staří „proletáři“ a vyprávěli nám, jak se trpělo za první republiky. Pamatuji se, jak jeden vyprávěl, že musel jíst celý týden jen buřty, aby si v neděli mohl dopřát maso. A to mne tenkrát dost naštvalo, protože co bych dal za buřty, většina týdenních jídel doma byla bezmasá, abychom si mohli v neděli dopřát nejlevnější bůček a i ve školní jídelně byl bezmasý čtvrtek. Výjimkou na těchto besedách byla zakládající členka Komunistické strany Československa soudružka Pikrtová, která se občas rozvášnila a začala vykřikovat, že takhle si to při zakládání KSČ rozhodně nepředstavovala, že to soudruzi přivedou k takovému marasmu. Budila rozpaky, ale na zakládající členku strany si nikdo netroufl.
Konfrontoval jsem tehdy doma úpění profesionálních exproletářů se vzpomínkami na první republiku tak, jak ji poznali mí rodiče a tak jsem zjišťoval, že se za první republiky zase až tak netrpělo. Že měla své horší, ale i lepší stránky.
Proč o tom píšu? Nevím, zda chodí profesionální „ex-dididenti“ po školách, ale stále častěji se s jejich vzpomínkami setkávám v mediích a na sociálních sítích. A nejen se vzpomínkami „ex-disisentů“ a ostatních „ex-bojovníků“ proti minulému režimu, kteří se s dobou množí, jak partyzáni po válce, ale setkávám se i se „vzpomínkami“ dnešních neomarxistických „svazáčků“, keří zasvěceně odhalují zvěrstva režimu, který si ani nemohou pamatovat. Holt ti staří si většinou čistí svědomí pokaňkané kolaborací s minulým režimem podle hesla, že poturčenec je horší Turka, ti mladí „svazáčci“ si budují lehkoživnou karieru v nejrůznějších neziskových organizacích, večejnoprávních mediích, či nejrůznějších pofiderních obskurních fondech.
Samozřejmě, že minulý režim byl špatný. Vadilo mi, že nebyla svoboda. Svobodu považuji za možnost osobní realizace. Vadilo mi to všeobecné předstírání, kdy režim předstíral, že usiluje o blaho společnosti a společnost předstírala, jak je za to vděčná. Vadilo mi, že stačilo dobře žvanit, aby se člověk měl lépe, než ti co dobře nežvanili a dělali. Vadilo mi, že stačilo pochlebovat, přikrádat, předstírat.
Vadilo mi, že lidé předstírali, že pracují a stát předstíral, že je platí. Vadilo mi heslo „Kdo nekrade denně alespoň hodinu, okrádá sám sebe a svoji rodinu“. Vadilo mi, že lidé jako bezhlavé stádo poddajných bezmozků statovali a dělali komparz na „slavná výročí“ na Vítězný Únor, První máj, Sedmý listopad, že se cpali do KSČ, SSM, SČSP, vyvěšovali rudé praporky do oken, usilovali o bronzové, stříbrné, zlaté tituly brigád socialistické práce, že ten nyní nenáviděný režim legálně posvěcovali 99.97% odevzdaných hlasů pro kandidáty NF v čele s KSČ, že odevzdávali část svého platu na různé fondy solidarity, za které byly financovány nejrůznější exotické guerily, že se spořádaně řadili do front, aby mohli podepsat Antichartu, souhlas se vstupem spřátelených armád, petici na podporu teroristky Angely Davisové, či požadovali navrácení dětí Vlasty Žludkinové. Že vysocháním rudoarmějce, či Leninovy matky vychcaně skládali hold KSČ a bratrskému Sovětskému Svazu. To všechno, co mi vadilo, byla účelová symbioza, dokonce kolaborace režimu a drtivé většiny občanů. Symbioza a kolaborace z prospěchářství, z hlouposti, ze strachu.
O to více mi vadí, když ti, co takto kolaborovali, nyní hrdině tepou ten „příšerný“ režim. Většina lidí, kteří v té době aktivně žili, a to jsou všichni starší než 45-48 let, nebyli obětmi tohoto režimu, ale jeho spolutvůrci.
Samozřejmě a pro úplnost. Kromě negativ, která jsem uvedl výše a těch negativ, která jsem ani neuvedl, měl ten režim nesporně i svá pozitiva. Ať se jedná o určité segmenty zdravotnictví, školství, kriminality a bezpečnosti, sociálních vztahů ve společnosti, sociálních jistot, kultury a sportu atd. To uvádím proto, abych byl co možná nejobjektivnější.
A chci se tedy zeptat na ty dvě otázky z úvodu. Odpovězte: Sral Vás bývalý režim? Jestliže ano, tak co jste proti němu dělali?
Jsem si vědomý toho, že snaha získat odpovědi čtenářů na tyto otázky je asi jen zbožné přání. A že popularitu si tím nezískám. Vždyť přece 99,97% tehdejších voličů odevzdávalo bývalému režimu ve volbách svůj hlas a tím ho legitimizovalo i de iure. Z onoho prospěchu, z hlouposti, ze strachu.
Ale třeba se najdou někteří, co najdou odvahu odpovědět.
Jirka B.
www.youtube.com/watch?v=kuHjfTGKWeI
Diskusní téma: Sral Vás bývalý režim? A co jste proti němu tenkrát dělali?
Re: Minulý režim
Jirka B. | 06.11.2019
Děkuji za příspěvek a odpovědi. Jak říkáte, minulý režim pro Vás byl ten "předsrpnový". Nevím, zda jste si osobně uvědomovala režim přelomu let čtyřicátých a padesátých (tzv. padesátá léta). To byla první a určitě nejbrutálnější fáze vlády komunistů. Tu si ale osobně pamatuje už málokdo. Druhá fáze byla ten přelom let padesátých a šedesátých, o kterém píšete vy. Tu už si pamatuji i já, alespoň v té části "zlatých šedesátých". Pro mne to bylo (specielně tzv. Pražské jaro 1968) to nejsvobodnější období mého života, kterému se vyrovnalo jen období počátku devadesátých let. Třetí fáze vlády komunistů byla tzv. normalizace, kterou jste zde již nezažila. To je ta fáze, kterou si pamatují dnešní sedmdesátníci a starší až padesátníci (ev. pětačtyřicátníci). A to je ta část komunistické éry, o které hlavně píšu. To byla společensky promarněná léta šedého umírání za dlouhého dne. Ale to neznamená, že bychom umírali hlady, usínali s obavami, že nás ve čtyři ráno sebere StB a permanentně se trápili svými osudy. I v této době jsme většinově osobně žili, u vědomí jistých limitů, běžné a mnohdy i šťastné životy. Proto mne štve, že převážně ti tzv. dojiči socializmu, ev. novodobí karieristé, dnes teatrálně paušálně a přehnaně brojí proti něčemu, co tenkrát aktivně budovali, ev. kteří nyní budují novou zakuklenou totalitu. Co se odchodu z republiky týká, neodešel jsem ani po srpnu, ani za normalizace a neodešel bych, být mladší, ani teď. Tady je to moje rodná hrouda, kde mám kořeny a kterou zvelebovaly generace mých předků a je mojí morální povinností v tom pokračovat tady. Vztah a odpovědnost v tomto případě k rodné zemi je vztah pro mne trvalý a nějaké momentální politické, ekonomické či jiné nepříjemnosti mne této zodpovědnosti nezbavují. Prostě kapitán vede loď, ať je krásně, nebo bouře , je-li ouvej, snaží se zachránit loď i posádku a když se to nezdaří, pak opouští loď poslední, nebo se s ní potopí. A zatím jsem se nikdy nedostal do situace, kdy bych měl loď opustit.