Spaste duši, kovid se utrhl! (Koronareport 33.týdne)

19.10.2020 09:32

Spaste duše, kovid se utrhl! (Koronareport 33.týdne)

Pro dnešní nadpis jsem použil parafrázi z Prodané nevěsty. Tam byl ale v kožichu medvěda jen prostomyslný Vašek. Teď se ale utrhl virus Covid – 19 a to vůbec není nějaká vesnická taškařice.

Za minulý týden bylo prokázáno 56776 nových infekcí, to je přírůstek v průměru 8110,86 případů denně, což je proti předcházejícímu týdnu nárůst na 163 % . Z toho lze zhruba odvodit reprodukční číslo R = 1,6 .

Chci li být pesimistou, nárůst případů je veliký, chci-li být optimistou, reprodukční číslo se přece jenom mezitýdenně snížilo.

Jak jsem psal minule, dělat statistiku po desetitisících už je problematické, protože to jsou zhruba denní přírůstky. Proto přecházím na statistiku po dvaceti tisících. Ale i ta je poměrně nevhodná vzhledem k rychlému nárůstu, přejdu tedy na statistiku po 40 000, aby byla vypovídajícnější. Takže příští týden, kdy předpokládám 200 000 infekcí, bude pět čtyřicetitisícových chlívečků.

Ze statistik vyplývá, že šíření viru běží na plné obrátky. Furiantské prohřešky proti jednoduchým a účinným hygienickým a karantenním opatřením od začátku léta do současnosti nás dovedly do stavu, kdy se opravdu nedá šíření aktuálně řídit a úkol řídících orgánů je v tuto chvíli jasný. Pokoušet se minimalizovat škody na zdraví a životech, na ekonomice a na sociálních újmách společnosti. Mají to a budou to mít těžké. Situace je nyní centrálně prakticky velmi těžko ovlivnitelná. Nyní záleží na nás všech, zda dokážeme a nyní již dlouhodobě v horizontu měsíců, dodržovat striktně hygienická a karanténní opatření. Roušky, zvýšená tělesná hygiena včetně dezinfekce, dodržování sociálního distancu a dle možností a potřeb dobrovolného dodržování „lock downu“ ve vlastním zájmu. Jsme svéprávní, všichni máme „občanky“, tak bychom měli prokázat jak svoji inteligenci, tak zodpovědnost a ohleduplnost jak vůči sobě, tak vůči společnosti. I když se dá předpokládat, že se najde část populace, která bude svým počínáním sabotovat opatření a rozvracet morálku. Prý nebudou ovcemi. Nejsou ovcemi, jsou to zločinná hovada. Tady by pak bylo na místě posouzení, zda takovéto jednání není trestným činem ublížení na zdraví podle § 145, 146 trestního zákoníku 40/2009 Sb.

Je opravdu potřeba v této těžké chvíli, kdy naše společnost stojí na pokraji krachu, se oprostit od nejrůznějších animozit a táhnout za jeden provaz. Jak mezi sebou, tak mezi společností a řídícími strukturami.

Je poměrně zdrcující zjištění, kolik je patologické zloby v mnoha lidech. Rozhodně bych nechtěl být v kůži prof. Prymuly, který, kromě nelehkého řešení epidemické situace je neustále napadán kohortou „posledních spravedlivých“ a jejich akuzacemi. Opravdu by měli omezit své většinou zlobou a závistí vyvolávané výlevy a odložit je na vhodnější dobu. Rozumný člověk se při požáru podílí na hašení, idiot přeřezává hadice proto, že si tím chce kompenzovat svoji idiocii. Nedojde mu, že hoří i střecha nad jeho hlavou.

A jak to bývá s těmi zaručenými akuzacemi? Jeden příklad z mého života:

Vox populi,vox dei, aneb hlas lidu hlasem božím !?

Jako študák jsem pracoval v jednom pražském divadle jako noční hlídač a topič. Nebyl jsem moc oblíbený v kolektivu. Jsem někdy svérázný a nejdu s davem. Ani ve zlodějnách, které se tam tenkrát ve velkém děly.

Zkrátka část zaměstnanců kradla jako straky a navíc tam figurovaly mrtvé duše, jejichž práce se dělila mezi zasvěcené zaměstnance, kteří dostávali jejich výplaty a pak z nich odevzdávali asi 90% bossům, kteří to organizovali. Také mně to bylo nabídnuto, leč odmítl jsem. Stal jsem se nepohodlným a bylo potřeba se mě zbavit.

Byl připraven komplot. Hlavní roli v něm hrála důchodkyně, denní hlídačka. Všichni noční hlídači jí nenáviděli a dělali jí nejrůznější ústrky. Oblíbený ústrk byl, že se jí zamčená skříňka, ve které měla uložené věci, vzala za rohy, otočila se vzhůru dnem, protřepala a zase postavila na zem. Přísahám bohu, že jsem se toho také nikdy aktivně neúčastnil. Leč baba si vzala do hlavy, že já jsem aktérem. Důvodem její averze vůči mně bylo to, že jsme oba jezdili do a z práce linkou tramvaje číslo 14, já z Pankráce, ona od někud z Kobylis. Já přijížděl na začátek směny na šestou večer soupravou, která přijížděla za pět minut šest a střídal jsem v šest. Baba tedy stíhala až tramvaj za deset minut půl sedmé a chtěla, abych přijížděl již v půl šesté, aby ona stihla tu mojí linku za pět minut šest. Na to jsem nepřistoupil a baba mě za to nenáviděla.

Jednou jsem přišel do práce a na nástěnce visel ferman, že se mám dostavit k řediteli z důvodu propuštění z důvodu krádeže erárního kožichu pro potřeby vrátných. Ve vrátnici totiž byl starý vypelichaný zelený pracovní vaťák s jakousi chlupatinou místo podšívky, hadr, který už nikdo léta nepoužíval a který se povaloval ve vrátnici. Teď chyběl.

V ředitelně seděl ředitel a bezpečnostní technik a ti mně oznámili výhazov pro zcizení kožichu. Když jsem se ohradil proti nesmyslnosti nařčení, sdělili mi, že „baba“ to dosvědčila. Dne toho a toho mi údajně kožich předala a pak už tam nebyl. Nastalo několikadenní dohadování, motivovaná „baba“ tvrdila své a ti dva pánové, co rozhodovali o mém osudu, jí nadšeně „věřili“, protože byli zapleteni v těch podvodech a rádi by se mne zbavili. Ostatně, oni ten komplot zinscenovali.

Nakonec jsem jim navrhl, že půjdeme prohledat divadlo, jestli kožich někde nenajdeme. Prohledával jsem divadlo a v krejčovně jsem náhodou otevřel jakousi bednu a hle, kožich rozpáraný na kusy tam ležel.

Nejdříve se trojička ředitel, bezpečák a „baba“ snažili vyrukovat s historkou, že jsem tam kožich propašoval zpětně, ale protože paní krejčová byla čestná žena, po pravdě uvedla, že kožich byl vyřazen z evidence pro svou zvetšelost a byl rozpárán za účelem využití k přešití na sedačky na židle. Dokonce dávno před tím, než jsem ho údajně převzal ve službě.

Bublina splaskla. Nikdo se mi neomluvil. Chvíli jsme vegetovali vedle sebe a pak celá ta brigáda padla, neboť přišla kriminálka a vedení i bezpečáka zabásli na tvrdo za rozkládačky. Docela si umím představit, jak sebe nyní vydávají za politické vězně svědomí a mne za práskače. Neprásknul jsem je, to nebyl a není můj styl.

Vím, jaké je to být obětí, jaké to je nemoci se bránit, protože dokažte, že jste neukradl kožich. Radím vám, nevěřte všemu, co slyšíte, chtějte důkazy, přemýšlejte. Nebuďte senzacechtiví bambulové, kteří ubližují.

Snad z tohoto letitého příběhu pochopíte.

Jinak vám radím, je to na každém z nás, zda se bude infekci vyhýbat, či jí půjde naproti. Zda jí bude brzdit, nebo roztáčet. Žádný úřad vás nařízením nezachrání. Chránit se musíte sami. Takže spaste duše, kovid se utrhl!

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.

P.S. A perlička na konec.Valnou část mého dětství a mládí jsem strávil v jedné malé vesničce v jižních Čechách. Má 94 obyvatel. 10 z nich je nakažených koronavirem. Statisticky 10600 naskažených na 100000 obyvatel. Asi nejpostiženější obec Česka.