S dárky od Ježíška máme šlus

25.12.2022 20:48

S dárky od Ježíška máme šlus

Přicházím s tímhle sdělením tak trochu s křížkem po funuse. Ale měli jsme doma zrovna před Vánocemi tak trochu kalup, tak jsem neměl čas hodit můj zážitek na papír včas, tudíž jsem k Vánocům zavěsil jen své osobní poselství „ lidstvu, mé smečce a sobě samému“. Ale to už jsem věděl to, co vám chci sdělit. S dárky od Ježíška máme šlus. Všichni.

Pár dní před Štědrým večerem jsem byl v jedné nákupní zóně na okraji Prahy koupit žárovky, neboť nám jedna klasická zhasla v předsíňce u záchoda a neměli jsme doma ledku dostatečně úspornou, potřeboval jsem pětadvacítku a měli jsme doma jen šedesátky. No, pětadvacítku jsem nesehnal, ale nějakou třicítku a něco.

A když jsem se vracel tím předvánočním šílením oné velké přípražské nákupní zóny k autu, uviděl jsem ve večerní skoro tmě motat se po parkovišti kluka. Byl tam sám, evidentně zmatený, vystrašený a ztracený sám v davu. Mohlo mu být tak něco mezi osmi až dvanácti lety, nedalo se to určit, těkal tam v obnošených šatech neurčitého stylu, na zádech pytel a vytřeštěně koukal.

Sice jsem spěchal, abych vyměnil doma tu spálenou žárovku, ale nakonec se mi toho chudáka dítěte sželelo a zeptal jsem se, jestli nepotřebuje pomoci.

Nejdřív kluk vytřeštil oči a snažil se utéct, ale pak se zamyslel a řekl, že možná jo. Prý jestli bych ho neodvezl někam pryč, že je mu jedno kam, jen aby tam nebylo takové světlo, hluk a hemžení. No všiml jsem si toho také, že parkovistě i všechny obchodní haly kolem byly osvětleny blikajícími světelnými řetězi, zářícími soby, přesvětlenými reklamami, z reproduktorů se překřikovali zpěváci všech žánrů, kategorií i kvalit narychlo slepenými kýčovitými vánočními koledami a kolem proudily netečné davy se zarputilým výrazem ve tváři směřující od jedné nákupní haly k další. A všemu vévodil červenobílý disneyovský Santa, rozdávající u elektronických saní jakési plyšové příšerky a k tomu kapela převlečená za soby hrála a zpívala anglicky „džinglbels, džinglbels“.

„No, počkej?!“, povídám „Já tě přece nemůžu jen tak mírnix, dýrnyx, naložit do auťáku a odvézt někam do pustiny! Přece si na krk neuvážu únos dítětě. Kolik je Ti let?“ ptám se ho. „No, v sobotu mi bude dvatisíce dvacet dva let.“ povídá ten kluk.

Pomyslel jsem si, že je to asi nějaký psachiatrický případ. Byl úplně dezorientovaný v čase. Pro jistotu jsem mu položil doplňující otázku. „Kde bydlíš?“ zkusil jsem se zeptat, abych podle odpovědi zjistil, jesli je orientovaný alespoň v prostoru. Ukázal nahoru tam, kde se světelné paprsky lajtšou odráželi od mlžné kopule zimního smogu. To mne ujistilo, že sichr. Nějaký malý psychicky postižený autista se ztratil. Napadlo mne, že vytočím 158 a zavolám policii. Čas utíkal a já měl víc věcí na práci, než se tu zabývat ztraceným usmrkancem.

„Nevolej policii!“, přečetl mé myšlenky. Trochu mi z toho zjištění spadla čelist. „Tak já Ti to řeknu.“, pravil a trochu se ošíval. „Já jsem totiž Ježíšek!“. Řekl to ale tak sebejistě a samozřejmě, že to musela být pravda. Najednou mi bylo jasné, že je to fakt a pravda pravdoucí. 

„A co tady děláš?“ zeptal jsem se překvapeně.

„ No, po nějakém čase jsem se přišel podívat na Svět, abych byl v obraze, jak si tu vedete. Už jsem tu nějaký čas nebyl, naposledy někdy před více než dvěma sty lety někde v Rakousích u Salcburku, Oberndorf se to tam jmenovalo. Zrovna slavili mé narozeniny. Moc pěknou písničku mi tam v kostele zazpívali. „Štile nach, hajlige nacht“ se jmenovala.“.

„No, tady a teď si asi tu tichou a svatou noc moc neužiješ. Tady to spíš vypadá, jako v cirkuse, nebo na levantském bazaru“, povídám.

„No právě.“ odvětil smutně. „Přinesl jsem lidem dobré vůle nějaké dárky. Jablíčka, křížaly, sušené švestky, hadrovou panenku a dřevěného koníka. Ale když jsem ty dárky začal s láskou a bezelstně rozdávat, všichni na mne koukali, jako bych spadl z nebe. Čím že je chci ošulit, jablíčka že jsou shnilá, švestky plesnivé a křížaly ani neznali. Jen jeden pán si vzal koníka, že je to pěkná a asi i drahá starožitnost a jedna paní si vzala tu panenku, protože takovou prý v dětství měla. Ale pak mne odehnali, abych nepřekážel, že zrovna začal ten červený Santa, nebo jak mu říkali, rozhazovat mezi lidi plyšáky. A když jsem jim začal říkat o lásce, míru, nevinnosti a čistotě duše, začali mne okřikovat a vyhnali mne, ať nepřekážím.“, postěžoval si. „A pak mne ten tlustý a zpocený pán, co si říká Santa, nechal vyvést jedním sobem, co mu svítil nos, ať tam neruším představení, že to musí dohrát a přesunout se na další nákupní mol.  A přitom se mnou každý ohání, jsem na každém dárku namalovaný, dokonce i na balicím papíře, plakátech a krabicích. A při tom mne nikdo z nich nepoznal. Všichni o mne mluví, všichni se mnou ohánějí a při tom mne mají jen v puse, ale ne v srdci. A koledy, ty vánoční songy, které tu kdejaký komediant o mně zpívá, jsou jen pustý kšeft a kalkul. A všechno okolo je jen kšeft. Fakt mne to sere!“, rozhorlil se Ježíšek. „Je na čase zase vyhnat kupčíky z chrámů! Už nejen ty v chrámů božím, ale i z chrámů se zbožím!“, pravil už dost nahlas a rukou ukázal k těm zářícím chrámům konzumu.

No, na chvíli mi hlavou bliknul docela dobrý podnikatelský záměr, že vlastně Ježíšek má na všechny ty ježíškoviny kopyrajt, takže kdybychom se dali dohromady, mohli bychom na tom oba vydělat majlant, ale přišlo mi to fakt najednou nějak eklhaft a rychle jsem tu myšlenku zapudil do podvědomí.

Za zády se nám ozvalo troubení. „Co tu voplendujete, burani?!“ zakřičel z okénka automobilu, který nás míjel, jeho řidič. Ze zadního okénka se nad ošuntělým Ježíškem v nemoderním kabátku ošklíblo vystajlované děcko a vyplázlo na Jezule jazyk.

„Kam žes to chtěl odvézt?“, zeptal jsem se Ježíška.“ Někam, kde není kravál a shon a hlavně ten světelný smog. Já za takových podmínek, jaké jsou tady, nemůžu pořádně navigovat odlet.“, odvětil.

Sedl jsem si za volant, Ježíšek se usadil na místo spolujezdce. Cestou si hrál s navigací, něco na ní hledal a zadával údaje. Odvezl jsem ho k nám na Bílý kámen. Poměrně klidné a zastíněné místo na kopci nad vsí. Vystoupil a začal na obloze hledat nějaké hvězdy. Pak se sehnul, pevně si zavázal tkaničky u bot a pořádně zapnul knoflíky u kabátku. Bylo vidět, že se připravuje k odletu.

„Děkuji za pomoc!“ obrátil se na mne. Bylo na něm vidět, že je dost zklamaný a nešťastný. „Tak takhle jsem si to nepředstavoval. Asi sem na Zemi nějaký čas létat nebudu. Ani nebudu vozit lidem dárky, když o ně nestojí. Tak ještě jednou dík a s Bohem!“, řekl.

„Jé, počkej!“, řekl jsem mu ještě. „Nevím, kam letíš, ale kdybys letěl na východ, vyhni se Ukrajině, je tam válka a mohl by tě tam nějaký Santa sestřelit Himarsem.“.

„Vyhnu, čau.", kývl hlavou, připažil, zaklonil hlavu a oči zvedl ke hvězdám.

Jako by něco zahučelo, zaprášilo se a od země k obloze vytrysklo světlo, jako když se vystřelí světlice. Na obloze se světelná čára změnila v hvězdičku, za kterou se táhl zářící ocas. Prostě kometa. Byla stále menší a menší, než nakonec zmizela.

Vrátil jsem se do auta a podíval se, co Ježíšek hledal na navigaci. Oberndorf bei Salzburg. Tam, co mu před dvěma sty lety složili tu krásnou píseň o jeho narození. Pochopil jsem jeho záměr. Cesta zpátky do pohádky. Ale vůbec jsem nebyl přesvědčen, že tam Ježíšek najde ten jím očekávaný starosvětský klid a mír. A laskavé pochopení.

Otočil jsem klíčkem v zapalování. Auto nastartovalo, kousek jsem couvnul, otočil jsem se dolů s kopce a pomalu jel po lesní cestě mezi vysílačem mobilního operátora, skládkou odpadu a kůrovcem zdecimovaným lesem na hlavní silnici. 

„A teď ať mne ještě někdo balamutí, že mu dárky přinesl Ježíšek!“, pomyslel jsem si. 

Odbočil jsem na hlavní silnici k domovu a potichu si začal broukat "Tichá noc, svatá noc, ... ".

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.