Retro "Pelé mele", aneb souboj s pamětí

21.01.2022 19:36

Retro „Pelé mele“, aneb souboj s pamětí

Předevčírem jsem přidělával konstrukci police na potřebné krámy v našem zahradním domečku. Pospojovával jsem nějaké ocelové jekly vrtáním a prošroubováváním a hotové stojny police jsem přichytával vruty do hmoždinek do zdi. Hlavním nástrojem, který jsem k tomu používal, byla zhruba čtyřicet let stará vrtačka značky Narex, ještě výrobek československého socialistického průmyslu. Sloužila věrně při rekonstrukci starého bytu v Praze na začátku 80. let minulého století, sloužila a slouží dobře i při různých pracech, které jsme prováděli a provádíme posledních pětatřicet let, co jsme se přestěhovali na venkov. Jen jednou byla v opravě na převinutí a výměně přívodního elektrického kabelu.

Proč o tom píšu?

Přečetl jsem si onehdá blog na idnesu, kde se jakýsi přispěvatel ohradil proti tvrzení jiné blogerky, že výrobky československého socialistického průmyslu byly absolutní neprodejný klump k ničemu. Onen autor tam celkem věcně a seriozně vyvracel toto tvrzení a uváděl příklady výrobků, které dosahovaly dobré až výborné kvality a byly zcela konkurence schopné. V následné diskuzi byl, stejně, jako jeho příklady úspěšných výrobků, onen autor dehonestován. Prostě diskutéři většinou opakovali klišé výroky o neprodejných zmetcích.

Pokud se pamatuji a pokud srovnávám s tehdejšími západními a nynějšími „svobodnými a demokratickými“ výrobky, musím dát autoru obhajoby tehdejších mnohých socialistických československých, potažmo RVHP výrobků, za pravdu. Mnohé měli dobrou, až výbornou kvalitu a byly zcela konkurence schopné. Příkladem budiž zrovna ta narexka. A nejen ona. „Hopsající“ pračka tatramatka naší rodině sloužila bez poruchy a bez „vodního kamene (a ten je prevít)“ celých 27 let. Následující kapitalistická zanuska zkolabovala a exla krátce po záruce, kdy se ulomilo plastové ložisko bubnu a mokré prádlo uvnitř začalo hořet v důsledku tepla produkovaného třením. Kdo nevěří, ať tam běží. Od té doby máme už asi třetí náhradu, sloužící vždy přesně jen po dobu záruky. Další metuzalém v naší domácnosti byla lednice Minsk 22, běloruská produkce „Sdělano v CCCP“. Ta sloužila ještě déle, něco okolo třiceti let, také bez poruch. Kapitalistické následovnice zmíraly stejně, jako pračky, vždy krátce po uplynutí záruky. A co mne v záplavě současných produktů, které jsou většinou pro „věhlasné“ firmy vyrobeny v Asii, překvapuje, je skutečnost, že tenkrát jsme byli soběstační prakticky v celém potřebném sortimentu, který byl doplněn do požadované šíře výrobky ze států RVHP. Od špendlíků po lokomotivy, od brambor po cukr, od československých turbín po mongolské kožichy.

Samozřejmě, že byly výpadky a podpultovky, ale nakonec kdo chtěl, ten měl. Pamětníci nechť zavzpomínají, mlaďoši ať se zeptají.

Druhou část dnešního „Pelé mele“ začnu kriminalistickou otázkou hodnou poručíka Columba. Nahnu hlavu na stranu, přimhouřím skleněné oko a položím nezáludný dotaz: „Co jste dělali 29.1.1967 ?“. Jestli nevíte, tak já to vím. Bylo mi za pár dní 15, byl jsem na dětském prázdninovém lyžařském kurzu SBČS ve Velké Úpě, byla neděle a já si po lyžovačce v místním obchodu koupil sirup Kalinka a Rudé Právo. Jo a v obchodě jsem potkal nejhezčí spolužačku z naší třídy, která byla také na lyžáku ve velké Úpě, ale, bohužel, na jiné chatě. Tak jsem se s ní alespoň sáhodlouze vybavoval před obchodem, čímž jsem provokoval kámoše z kurzu.

Proč jsem si koupil Rudé Právo? Protože bylo největší a nejčtenější! Přinášelo nejobsáhlejší informace z domova i ze světa, z politiky, ekonomiky, kultury, ze sportu. A když jsem odfiltroval ideologický nátěr, daly se získat informace k přemýšlení, analýzám a syntézám. 

Asi od třetí třídy jsem si vedl dva sešity, jeden politický, druhý sportovní, kam jsem si vkládal výstřižky z novin, týkající se zajímavých událostí. Takže jsem například už tenkrát věděl, kdo je to Lumumba, Tschombe a Mobutu, co se stalo u Palomares a věděl o tragedii obce Longarone. To jen jako příklad. A ze sportu jsem třeba věděl, kdo je zlý muž Dewsbury, že olympiáda byla v Údolí indiánských žen a kdo byly Klobukowska a Kirszensteinová.

A co se stalo toho 29.1.1969? Rudé Právo tenkrát přineslo informaci o tragedii amerických astronautů, kteří se připravovali na let Apollo 1, tedy zahajovali program dobývání Měsíce.

Znění článku „Smrt v plamenech na Kennedyho mysu“ si můžete v originále přečíst zde. 

Věcný a reálný popis událostí a okolností neštěstí se závěrečným vyjádřením lítosti nad tragedií dobyvatelů kosmu. To vše v ústředním denníku Komunistické strany Československa v době studené války a v době závodů mezi USA a SSSR o dobývání vesmíru.

Proč jsem si na to vzpomněl? Dal jsem si tento článek do souvztažnosti s články (i nedávnými), kdy naše mediá neustále fabulují všelijaké konspirace ohledně zástupu mrtvých sovětských kosmonautů , kteří předcházeli Gagarinovi, konspirace ohledně Gagarinovi smrti a projevují neskrývanou zlomyslnou radost nad každým sovětským, či ruským kosmickým neúspěchem. Je na těch článcích tehdy a nyní vidět rozdíl v kvalitě profesní i lidské.

Třetí část dnešního „Pelé mele“ bude porovnávat situaci v období tzv. Kubánské krize a současnou situaci okolo Ukrajiny. Tenkrát v roce 1962 rozmístil SSSR své rakety schopné nést atomové zbraně na Kubu a tak ohrozil USA tím, že sovětské rakety mohly v čase několika minut zasáhnout největší městské aglomerace a systémy Spojených států. Prezident Kennedy tehdy vyzval generálního tajemníka ÚV KSSS N.S.Chruščova k odstranění těchto zbraní. Situace se několik dní hrotila do té míry, že dospěla do bodu, kdy svět stál na pokraji atomové války.

Pamatuji se, jak televize měla neustálý a v té době nebývalý celodenní program, kde na obrazovce byly statické fotografie kubánských revolucionářů a k tomu vyhrávali revoluční kubánské písně a válečné pochody a očekávalo se, že každou chvíli bude oznámeno vypuštění raket obou stran a zahájení atomového bombardování a světové jaderné války. Všichni v Praze stáli fronty na zásoby jídla a základních potřeb a hlavně prostěradel a octa, neboť jedině doporučované chování při atomovém výbuchu spočívalo v zakrytí se prostěradlem namočeným v octu a zalehnutí patami směrem k epicentru atomového výbuchu.

Když situace dospěla ke kritickému bodu, kdy americké válečné lodě zablokovaly lodě ruské, uvědomili si jak sovětští a američtí politici, že v příštím okamžiku nastane Armagedon, pokud nebudou rozumní a zodpovědní. Sověti prostřednictvím Chruščova přistoupili ke stažení svých raket z Kuby, Američané ke stažení svých raket v Turecku a zavázaly se nezaútočit na Kubu a v rámci rozumné koexistence zahájili obě strany rozhovory a akty, které vedly k snižování rizika jaderné války.

V současnosti stojí USA a jejich nohsledové via Ukrajina na hranicích Ruska a jejich rakety mohou během sedmi minut ohrozit Moskvu. Nelze se Rusku a jeho vedení divit, že musí tomuto stavu zabránit. Každá země, velmoc zvláště, si chrání své zájmy. A tak svět stojí na hranici stejného rizika, jako stál v roce 1962 v době Kubánské krize.

Ze strany Ruska vidím celkem rozumné a pochopitelné veřejně publikované návrhy na řešení krize, které spočívá v obnovení nárazníkového pásma mezi zájmovými oblastmi velmocí. Bohužel, ač Putin a Lavrov jsou minimálně na úrovni Chruščova a Gromyka, Biden a Blinken mají daleko k bratrům Kennedyům. Toho se bojím. A také se bojím jisté hlouposti a nezájmu veřejnosti, která ignoruje nebezpečí, nepřemýšlí a nebrání se tomu, že je jen žetonem kohosi v pozadí americké vlády, vloženým do válečného pokru. Myslím, že lidé doma nemají ani současné ekvivalenty onoho pověstného octa a prostěradla. A vůbec si neuvědomují, že jsme třeba zcela závislí na ruském plynu. Prostě si neuvědomují, že nám i našim dětem a vnukům jde ne jen o pohodlí, ale i o kejhák.

Dnešní „Pelé mele“ jsem napsal proto, že vidím, že mnoho lidí nevidí realitu, jaká je, nebo ji alespoň vidí zkresleně. Proto jsem si dal ten souboj s pamětí ve snaze ukázat určité paralely z minulosti k paralelám v současnosti. Snad se alespoň někteří z vás zamyslí.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.