Připomeňme si nejen srpen 1968, ale i srpen 1969

21.08.2022 13:25

Připomeňme si nejen srpen 1968, ale i srpen 1969

Dnes vzpomínáme výročí 21. srpna. V roce 1968 to byla okupace země vojsky 5 států Varšavské smlouvy. Je ovšem také potřeba vzpomenout potlačení protestů občanů proti této okupaci v srpnu 1969.

Okupace v roce 1968 byla pro mne subjektivně šokem a zklamáním a více méně uvědoměním si konce nadějí na svobodný a normální život, ve který jsem doufal v předcházejícím období „Pražského jara 1968“. Objektivně to byl pohlavek centra států socialistického tábara jedné své zbloudilé ovci, která nechtěla jít se stádem pastýřem vytčenou cestou a snažila se zdrhnout na šťavnatější pastviny. Ano, byli při tom oběti, ale ti mrtví a ranění a materiální škody způsobili cizí vojáci, dezinformovaní propagandou a pod tlakem rozkazů, subjektivně to byla pro mne veliká deziluze a prasklý vesmír.

Potlačení protestů v srpnu 1969, kdy občané v mnoha městech dali účastí na demonstracích a nepokojích  jasně najevo svůj odpor proti okupaci a potlačení myšlenek „Pražského jara“, byla ovšem záležitost jiná. Tehdy byly proti vlastním občanům byly vyslány vlastní československé represivní síly, armáda, policie a oddíly Lidových milicí. A potlačení protestů bylo nařízeno a řízeno nikoli okupačními orgány, ale vlastním vedením státu. Svoboda, Dubček, Černík. Hrdinové jara 1968, politici, jejichž jménem a za ně si lidé lehali před sovětské okupační tanky rok před tím, poslali na vlastní spoluobčany ozbrojené našince s úkolem potlačit jakékoli projevy nespokojenosti se stávajícím stavem. A dokonce si k tomu nechali odsouhlasit tzv. pendrekový zákon, aby si svoji zradu vlastních občanů právně zlegalizovali.

Češi a Slováci v uniformách státní moci bili, zatýkali, a střelbou zraňovali a zabíjeli Čechy a Slováky, kteří hájili sen, který si rok před tím snila v jednotě většina občanů Československa.

Proč tyto události připomínám? Připomínám je proto, abych ukázal absurditu dějin například.

Také je připomínám, bohužel, proto, abych ukázal směšné prsení se morálními a etickými zásadami, kterými se oháníme například nyní v adoraci sebe samých, nebo např. Ukrajinců, v souvislosti s válečným konfliktem na Ukrajině, kdy mnozí z nás rýsují čáru mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží, mezi vyspělostí a promitivizmem na frontovou linii mezi ukrajinskou a ruskou armádou. Nikoli, tato hranice nejde mezi národy, ale napříč těmito národy. Mezi slušnými a neslušnými lidmi uvnitř národů.

Dobře si pamatuji, jak se ona pražskojarní jednota a protiokupační stmelení začalo drolit záhy po okupaci, prvně oficiálně v Lucerně v listopadu 1968, jak po hokejových událostech v březnu 1969 nastoupila oficiální politika formulovaná ve známém „Poučení z krizových událostí“, což byl pro mnoho Čechů a Slováků start v karierním běhu podpory nového husákovského normalizačního vedení. Jak rychle většina zapomněla na sny a ideály a sklonila hlavy a zapojila se, či dokonce aktivně kolaborovala v naději na lukrativnější posty. Ustrašení, rezignující, pasivní. Jak málo lidí odolalo členství v Svazu československého přátelství, v SSM, či dokonce v KSČ. A 99% voličů odevzdávalo záhy své hlasy kandidátům Národní fronty. Lidé nedokázali naplnit své cíle a raději zapomněli na své tužby. Šli za jistotou sice klece, ale s pravidelně plněnými korýtky. A myslím si, že to trvá a to stále aktuálněj i nyní.

Přemýšlím, zda ti mrtví z roku 1968, potažmo ze srpna 1969 byli úplně zbyteční. Zda je jen zneužíváme k naší účelové argumentaci, nebo zda jsme ochotni jim splatit určitý morální dluh a najít v sobě odvahu.

Myslím, že je na spadnutí doba, kdy opět bude potřeba vyjít ze své ulity a projevit explcitně svůj názor.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.