Přemítání o střílení a Rusech

13.03.2022 13:23

Přemítání o střílení a Rusácích

Na stará kolena už člověk nemá to spaní takové, takže v noci mívám výpadky a pak v polobdění přemítám o nejrůznějších věcech. Dnes například o střílení.

Snažil jsem si představit, jaké to je, když po vás někdo střílí. A při tom jsem si uvědomil, že jsem se vlastně v životě párkrát setkal se situací, kdy jsem byl „pod palbou“.

„Pod palbou“ jsem se poprvé dostal už jako zhruba desetiletý kluk, kdy jsem jezdil na prázdniny do míst, kde prchající němečtí vojáci zahazovali zbraně, než na konci II. světové války přešli demarkační čáru k Američanům. Po lesích se v době mého dětství nacházela spousta zbraní a munice a tak tam bylo mezi lidmi, a také mezi námi kluky spousta funkčních zbraní. A tak jsme s nimi pro zábavu stříleli. A občas také „ostrou“ po sobě. Je s podivem, že celkem bez následků. Asi jsme byli šikulové a uměli se krýt. Jen jeden z nás to odnesl lehkým zraněním, když byl trefený brokem z upravené vojenské „raketové“ pistole do nohy mezerou mezi prkny vrat, za kterými se schovával. Já osobně jsem byl asi nejvíce tenkrát ohrožený při manipulaci s tou samou zbraní, kdy jsem neměl sílu palcem natáhnout kohoutek a tak jsem si jí opřel o necky tak, že mi hlaveň mířila přímo doprostřed čela. Myslel jsem, že v hlavni je jen slepá patrona, ale nebyla. Byl v ní brenek. Ale to jsem zjistil až při výstřelu, který mi málem vytrhl ruku z ramene. Holt doba her a malin nezralých.

Podruhé na mne bylo vystřeleno opilým dozorčím útvaru v kasárnách Malinovského v Košicích pplk. Bihárem, který se rozhodl mne zastřelit při mé službě lékařské pohotovosti, neboť jsem mu nedokázal uspokojivě odpovědět na otázku, „kde som bol v petaštyriciatom, keď on bol v Prahe“. Vytáhl pistoli z pouzdra, namířil mi na břicho a zmáčkl spoušť. Pistole cvakla na prázdno, neměl nabito. Vydal mi rozkaz, abych počkal, než se vrátí s plným zásobníkem a odešel. Absurdní bylo, že jsem čekal. Nejzajímavější bylo, že jsem neměl žádný strach, jen zvláštní pocit pobaveného překvapení, že jsem žil proto, aby mne zastřelil ožralý lampasák v Košicích. Nakonec se to vyřešilo tak, že mne uklidil z pravomoci ožralého pplk. Bihára jiný důstojník, kterého jsem znal a který mi doporučil, abych raději, než najde zásobník, rychle zmizel.

A jednou jsem se octnul doslova pod palbou a to pod palbou „Rusáků“, které jsme vyprovokovali ke střelbě z kulometu přes naše hlavy, když jsme se vraceli v září 1968 z chmelové brigády, vlak zastavil na Veleslavíně pod Zámečkem, který byl obsazen okupačními vojsky a my na ně začali pokřikovat nadávky. Chvíli poslouchali a pak z jednoho kulometného hnízda začaly krátkými dávkami střílet kousek přes střechu vagonů. V dávkách byly zařazeny i trasovací projektily, takže střelba byla i docela dobře vidět přelétající kousek nad našimi hlavami. No, tak jsme zalehli na podlahu vagonů.

A tady bych chtěl ještě vysvětlit ty „Rusáky“. Za „Rusáky“ byli šmahem vydáváni a jsou dodnes, všichni vojáci okupačních armád za srpna 1968. Ale nebyly to jen Rusové, ale ani jen příslušníci Sovětské armády. Okupovali nás i Poláci, kteří také prokazatelně a beztrestně smrtelně stříleli do civilistů, ale i Maďaři, Bulhaři a vojáci NDR. A v rámci Sovětské armády působili nejen Rusové, ale velmi aktivně hlavně Ukrajinci, Bělorusové a všechny další národnosti SSSR. Takže když slyším o starostovi Kyjeva Kličkovi a jeho bratrovi, vždy si vzpomenu na jeho výroky, jak se mu v Milovicích, jako synovi sovětského okupačního důstojníka, líbilo. Jako by ho nyní pronásledoval okupační bumerang, který kdysi vypustil jeho otec – sovětský vysoký důstojník a posléze ukrajinský generál letectva.

No tenkrát v šedesátým osmým stříleli cizí vojáci do cizích civilů. Za rok poté už ostrými a se smrtelnými následky stříleli do našinců naši vojáci, policisté a příslušníci Lidových milicí. A to je horší.

Při tom svém nočním přemítání jsem si také uvědomil, že jsem vlastně při okupaci v roce 1968 utrpěl „bojové“ zranění, a to poměrně ošklivé poláleniny. Večer jsme se na chmelové brigádě scházeli na návsi a bavili se. A někdo přinesl asi dvoukilovou zelenou plechovku – sovětskou dýmovnici. Jestli jí někde našel, nebo vyšmelil, to už nevím. Tak jsme ji zapálili a házeli s ní na návsi po sobě. Náves se zahalovala dýmem. Po nějaké chvíli přilétla dýmovnice ke mně, tak jsem jí uchopil za „studený“ konec a vrhl jí někam do dýmu. Bohužel ale dýmovnice se mezi tím prorazila z obou stran a hořela z obou konců. Takže jak jsem jí držel v ruce, již jsem viděl, jak se mi škvíří v dlaní a při letu spolu s plechovkou odlétají vařící se barva a kusy mé kůže z dlaně. Ještě nyní, když se podívám na dlaň proti světlu, vidím sice už málo zřetelné, přesto patrné plošky lesklé tehdy popálené kůže.

Také jsem měl v noci čas přemýšlet, kdo je asi ochotný jít z ciziny bojovat na Ukrajinu jako cizinecký legionář. A přišel jsem na tři důvody. První je poněkud naivní, tedy pod vlivem emocí se angažovat za „spravedlivou věc“. Tak ale mohou uvažovat idealističtí lidé bez zkušeností, tím méně se zkušenostmi vojenskými, či válečnými. Myslím, že pokud budou mít štěstí, vystřízliví dříve, než je zabijí.

Druhá skupina jsou asi zoufalí dobrodruzi, které na Ukrajinu láká žold. Asi ani ti nebudou přínosem, neboť pokud si nedovedou na živobytí vydělat jinou prací, nebudou schopní ani jako vojenští námezdní řemeslníci.

Třetí skupina jsou vysloužilí vojáci, kteří dříve zabíjeli jinde a přinášelo jim to příjemné vzrušení, které jim v míru chybí. Jdou tedy zabíjet, aby jejich život nebyl jen nudná vyprahlá emocionální poušť bez hormonálně-emociálních bouří a extrémních prožitků. Ti budou patrně nejplatnější. Otázkou je, co je to za lidi a jak budou naplňovat svoji potřebu koloběhu adrenalinu a testosteronu, až jejich, pokud přežijí, ukrajinská mise skončí. Asi půjdou naplňovat svoje potřeby do jiných válečných konfliktů, nebo si budou plnit své potřeby jinak, třeba jako námezdní vrazi z pilnosti, či sérioví vrazi z vilnosti.

A poslední téma, o kterém jsem v noci přemýšlel, je perspektiva konfliktu. Když přijeli naši ukrajinští běženci a našli u nás přístřeší,vybavovali jsme jim byt i židlemi. Potřebovali dvě kancelářské. Měli jsme jich pár starších. Dvě funkční, ale bylo jim potřeba vyklepat, vyluxovat a vytepovat sedáky, umýt a vyčistit mechanický stojan, seřídit ho a nastavit. Povedlo se a z poměrně zašlých exemplářů trochou úsilí vznikly funkční věci, které dobře slouží.

Další dvě starší židle jsem vyhodnotil jako nefunkční a rozhodl jsem se je rozebrat a roztřídit na druhotné suroviny, tedy kov, plasty, směsný odpad a použitelné díly, např. šrouby, matky, kolečka s pouzdry. A při rozebírání jsem použil osvědčený způsob, tedy: 1/ Zkus to umem. 2/Kde nepomůže um, jdi na to silou. 3/ Když to nejde silou, jdi na to ještě větší sílou. Nakonec zbylo jen pár použitelných věcí a hromada rozdrceného, rozřezaného a rozlámaného plastu a kovové díly zdeformované palicí.

Myslím, že toto je postup, který použije ruské vedení a ruská armáda v konfliktu s Ukrajinou. Předestřeli své konečné cíle. Myslím, že z nich příliš neustoupí, možná jen v margináliích, připravených jako ústupek pro jednání. Umem svých cílů nedosáhli, tedy na to půjdou silou. A pokud ani silou nedosáhnou svých cílů, pak na to půjdou ještě větší silou.

Je tedy na prezidentu Ukrajiny Zelenském, aby zvážil reálně šance a rozhodl, do jaké míry je pro Ukrajinu a Ukrajince únosné snášet rány ruskoarmádního kladiva a kde je dead-line, kdy pokračování v boji převáží svými následky a škodami vnitroukrajinské i extraukrajinské škody v důsedku ukrajinské kapitulace.

Co z mého nočního přemýtání vyplývá? Že i nespavost může být konstruktivní.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.