PPP, aneb první podzimní "Pelé mele"

23.09.2019 19:56

PPP, aneb první podzimní „Pelé mele“.

Už máme skoro půl dne podzim. Býti jaro, uvedu dnešní „Pelé mele“ nadějným sloganem „S novým jarem nový harém!“, ale roční období a věk spíše vede ke sloganu “Nechť ten podzim ve zdraví přežijeme !“.

Na začátku dnešního „Pelé mele“ chci dementovat jednu z mediálních zpráv z denního tisku. Typický fake news. Jednalo se o oslavu istrijských lanýžů z oblasi chorvatských měst Motovun a Buzet. Prý neskutečná gastronomická lahůdka.

Obě města jsem navštívil několikrát, Motovun s jeho pevnostními obchůdky s lanýžovými produkty méněkrát, Buzet – grad tartuffa (město lanýžů) mnohokrát. A tak jsem neodolal zvědavosti a příležitosti a ochutnal jsem místní lanýžovou specialitu fritaju, což jsou míchaná vejce s parmezánem a lanýži. A to v místní vyhlášené restauraci. Bylo to snobské a nesmírně drahé. Ale když to je taková vyhlášená lahůdka, proč to nezkusit. Porce cca tří míchaných vajec se stopou lanýžů stála přes 600 Kč. A chuť? Míchanice posypaná drceným bakelitem. Není nad vlastní zkušenost. Zlaté žampiony, hříbky, bedly. Alespoň pro mne.

Když už jsme u těch bedel. Hříbky v našem zahradním minilesíku vystřídaly bedly. Momentálně je asi dvacet hříbků doplněno něco okolo třiceti bedlami. Takže k zahradním pracem mi přibyla i další činnost. Chodím zalévat houby.

Kromě zalévání hub dávám do pořádku asi čtyřicetimetrovou zeleninovou zahradu. Letošní úrodu mám už téměř sklizenou a připravuji pozemek na příští rok. Ryji, pleji, zakládám nové dřevěnými prkny ohraničené vyvýšené záhony. Zkrátka dřu, jak bulhar. Bulhar píši záměrně s malým „b“. V dnešním „Pelé mele“ vysvětlím, proč.

V době mého mládí jsme chodili pro zeleninu k „bulharovi“. V neděli po ránu mne maminka, která začala připravovat oběd, vyzvala „Skoč k bulharovi pro zeleninu do polévky a pro salát, rajské a okurky.“. Vzal jsem pár drobných a vyrazil do jednoho ze tří zahradnictví v okolí a tam mi z prkny ohrazených a vyvýšených záhonů natrhali požadované. Zabalili do balíčku z novin, já zaplatil a šel. Takhle to fungovalo ještě v šedesátých letech minulého století. Všechna tři zahradnictví obhospodařovali Bulhaři. Při práci na záhonech jsem si na to vzpomněl a pohledal, kdo to ti „bulhaři“ vlastně byli a jak se k nám dostali.

Bulharští zahradníci přišli do Československa po I.světové válce. A nejen do ČSR, ale takřka do celé Evropy.V Bulharsku nebyla pracovní příležitost, tak hledali možnost prodat to, co uměli, tedy pěstovat zeleninu, ve světě. Předák vyhledal a pronajal pozemek, za ním přišli skupináři a ti řídili práci dělníků. Na jaře přijeli z Bulharska, na podzim se vrátili domů. A přes sezonu tvrdě pracovali 16-18 hodin denně, živořili a šetřili. Později se zde usazovali a pobývali celoročně. A vydělané peníze investovali do rodin, komunity a do studií svých dětí. Sám jsem měl od základky až po vysokou školu spolužáka z rodiny bulharských zahradníků. Někdy v průběhu šedesátých let bulharská zahradnictví u nás zmizela a na jejich místech vyrostly činžáky. Ale jsem rád, že si „bulhary“ pamatuji a že jsou mi inspirací pro práci na zahradě. Synonimum pro pracovité, skromné a šikovné pracanty. Zatím to vypadá, že jim pro příští sezonu ostudu neudělám.

V poslední části dnešního „Pelé mele“ bych měl opět reagovat na „historické blogy“ pana Trituljaka na blogu idnes. Přesto, že tam stále perlí své diletantské pseudohistorické perly, už se mi ani nechce na ty jeho exprese reagovat. Témata vytržená z kontextu, kterých se, pokud jsou dostatečně protiruská, drží, jak onen příslovečný exkrement košile. Zcela pomíjí širší souvislosti, z marginálií konstruuje meritum věci, tam agravuje, tam banalizuje. Je vidět, že toho o svých „tématech“ neví o moc víc, než se právě dozvěděl z medií. Hlavní je, aby svým zaníceným protiruským exhibicionismem imponoval své klace. A to se mu, bohužel, u lidí jemu podobného naturelu docela daří.

Měl by si uvědomit, čemu slouží. Chystá-li někdo válku, pak si určí záměr a pak zasévá nenávist proti vybranému cíli agrese. A k rozdmýchávání a šíření nenávisti mu posluhují tzv. „užiteční idioti“. Pan Trizuljak nepochybně protiruskou nenávist, a to i s jejími eventuelními důsledky, šíří.

Ale u něj kolaborace s režimem není nic, co by překvapilo. Má s tím rodinné i osobní minulorežimní zkušenosti. Otec byl tvůrce komunistickým režimem zadávaných památníků,  nositel ceny Klementa Gottwalda, vysokoškolský pedagog v dobách let padesátých a šedesátých, poslanec, signatář Anticharty, stranou a vládou jmenovaný zasloužilý umělec normalizační éry. Sám pan Trizuljak absolvoval v období nejtvrdší normalizace silně výběrovou vysokou uměleckou školu, kde podmínkou přijetí a absolvování byl nejen talent, ale i kladný vztah ke komunistické ideologii a socialistickému normalizačnímu režimu a později jako svazácký umělec olomoucka oslavoval svým dílem jak politiku KSČ, tak Sovětský Svaz a Rudou armádu na výstavách k „slavným výročím“.

To asi tak k jeho věrohodnosti a morálním kvalitám tehdy i nyní.

Nechť si z uvedeného každý udělá závěry sám. A tím bych asi měl s posuzováním blogů páně Trizuljaka skončit.

A to je dnešní „Pelé mele“ celé.

Jirka B.