Po stopách času

03.02.2020 11:40

Po stopách času

Minulý víkend jsem se, ať úmyslně, nebo náhodou, vydal po stopách času.

V pátek večer jsem navštívil s rodinou a známými představení Divadla v Dlouhé. Lístky byly dárek a když jsem si přečetl název hry, byl jsem na rozpacích, „ vo co go?“. Hra se jmenovala „Jak jsem se ztratil, aneb malá vánoční povídka“ a byla určena pro diváky od 6 do 80 let.

V Divadle v Dlouhé jsem byl naposledy někdy na prvním stupni základky, tedy zhruba před 60 lety, kdy se divadlo jmenovalo Divadlo Jiřího Wolkera a proti němu přes Vltavu stál na Letné ještě pomík J.V.Stalina.

A pak začalo představení. Děj je jednoduchý a odehrává se na rozhraní padesátých a více šedesátých let minulého století.. Pětiletý Pavlík se ztratil na Štědrý den tatínkovi a sám putuje po Praze a potkává se s různými lidmi na různých místech a zažívá různá dobrodružství.

Můžete si říci, že banalita, dětinskost, nuda. Chyba lávky, bezvadné představení, kde si každá generace vezme to své. Mne hned na začátku chytla bezvadně vykreslená atmosféra obchodního domu Bílá Labuť z počátku šedesátých let, vzpomínal jsem, jak jsem měl příležitost pohybovat se v „podsvětí“ Václaváku v zákulisí tamních barů a šantánů, které tam bylo vykresleno jako peklo s čerty, nostalgie mnou cloumala, když se po Praze procházel lampář a projížděl pošťák v poštovním voze taženém valachem Karlem, a kdy příslušníci SNB ještě nosili modré uniformy. Slzy v očích jsem měl, když v pozadí běžel film s hlavními událostmi let 68 – 69, jichž jsem byl účastník.

Vše doprovázeno dobovými písničkami v podání živého orchestru a zpěváků z řad souboru a obdivuhodnými artistickými výkony herců a přesvědčivou a nápaditou výpravou. Na motivy povídky Ludvíka Aškenázyho upravil Jan Borna.

Pro mne pamětníka dojemná velmi autentická vzpomínka na dobu, kdy jsem byl velký jako hlavní hrdina, pro mou vnučku zábavná pohádka, pro generaci uprostřed obé.

Opravdu stojí za shlédnutí. Doporučuji.

Další den, tedy v sobotu, jsem měl narozeniny. Okolnosti nebyly vhodné k hromadným oslavám, čerstvá třetí vnučka, unudlenost mnohých, já nerad slavím, a tak jsme vyrazili se ženou a nejstarší vnučkou na výlet. Cílem výletu byla přehradní nádrž Orlík, neboť je vypuštěná na nízký stav vody a já se chtěl podívat do míst, kde jsou pod vodou zatopená místa, odkud pocházejí mí předci z jedné větve. Je to v oblasti Vystrkova, Podskalí a Radavy u Orlíka. Tak jsme tam zajeli a dostali se u Pukňova na dohled. Hladina byla nižší cca o 20 metrů, ale zbytky obcí byly stále hluboko pod vodou, nad vodu vystupovaly jen pařezy bývalých lesů. Před 60 lety jsme tam jezdili na jahody a borůvky a ty lesy si pamatuji v době jejich kácení. Dnes jsou to jen pahýly a nad nimi obrovské pískoviště. Vnučka prvňačka tam z písku vybudovala hradiště s bránou. Je to dítě dnešní doby, tak bránu nehlídal zbrojnoš, ale závora na čip a číselný kód. Inu, časy se mění.

Snažil jsem se trochu zrekonstruovat rodokmen mých předků z maminčiny strany, kteří pocházeli z tohoto kraje. Jdu jednak ze spoda, jednak se zhora, jen ve prostřed se mi to nějak nechce sejít.

Ale jedna perla: Mnozí pamnětníci si pamatují na blogera pana Josefa Hejnu z BBLN a na naše vzájemné animozity. Pan Hejna pocházel z onoho kraje, jen přes vodu z druhého břehu Vltavy. A jak tak hledám, tak jsem našel, že se v jednom bodě zkřížil rod mých předků s rodem Hejnů. Byli vlastě sousedé, takže je docela možné, že s panem Hejnou někde máme společné už dost vzdálené příbuzné. To jsou mi pády.

A pak jsme pokračovali na zámek Orlík a dál přes památník tábora v Letech, nikde ani noha, jen vlajkosláva, prasečák stále stojí a na území tábora se tyčí ruční jeřáby archeologů, které vypadají jako šibenice. A pak jsem zajel na hrob rodičů, kde jsem jim pogratuloval k osmašedesátému výročí mého narození a zašel se podívat na hrob obětí tyfu v letovském táboře, také tam nebyla žádná stopa po nějakých aktivitách, obvyklých při zneužívání letovských obětí v zájmu podivných politicko-ekonomických machinací a pak už jsme mazali domů.

Jo a cestou jsme navštívili, a to zcela náhodou, jednu z filiálek cukrárny Stáňa, která navazuje na tradice slavné cukrářské rodiny Myšáků. Já vím, že jsem zase Forest Gump, ale onehdá mi jeden pán se kterým jsem se setkal, vyprávěl, kterak jsem s ním spřízněný a jak jsme spolu spříznění s rodem Myšáků z Ráztel, což je rod, ze kterého pocházeli cukráři Myšákové. Ale ruku do ohně za to nedám.

A to je o cestě po stopách času vše.

Jirka B.