Pionýři, pionýři

04.12.2019 11:35

Pionýři, pionýři

Tímto blogem navazuji na blog o písni Suliko, kdy jsem se snažil poněkud osvětlit původ, historii a násilnou ideologizaci táto písně v závislosti na politické a společenské situaci v průběhu času.

To samé bych chtěl dnes udělat s obecně známější písní „Pionýři, pionýři, malované děti“.

K úvodu do tématu bych chtěl použít blog, který jsem napsal asi před osmi, či devíti lety, možná ještě pro BBLN.

50 let pionýrem aneb co také komunisté ukradli

Pionýři, pionýři, malované děti, nasedají do lodiček, jako šipka letí

28.dubna 1961, tedy před padesáti lety jsem byl šátkován na pionýra. V Muzeu Klementa Gottwalda. Složil jsem slib:“ Já, mladý pionýr Československé socialistické republiky, slavnostně slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat tak, abych se stal ...“, na krk mi byl uvázán třícípý rudý šátek a stal jsem se pionýrem. To datum si pamatuji proto, že ten den přijel do Prahy kosmonaut Gagarin a my jsme ho pochodujíce za zpěvu pionýrských písní pod praporem našeho oddílu potkali v Žitné ulici.

Pokud si vzpomínám, byl Pionýr záležitost značně formální. V šesti letech se šlo do školy, ve třetí třídě jaksi automaticky bylo vstoupeno do Pionýra, ve čtvrté třídě začala výuka ruštiny, v páté třídě začala dívkám růst prsa a v takovémto pořadí šel život dál a dál.

Pokud se činnosti pionýra týká,občas byly nějaké schůzky, kde se provozovaly různé aktivity, pokud se pamatuji, my kluci většinou hráli fotbal stejně, jako jsme ho hráli každý jiný den. Ale myslím, že schůzky brzy skončily a pak už se nic dál nedělo. Ještě jsme v pionýrském stávali čestnou stráž u pomníčků padlých z Pražského povstání, což snad byla jediná neformální akce, neboť u nás na Pankráci bylo dost dětí, jejichž prarodiče a rodiče se povstání účastnili a někteří dědečkové i v povstání padli

Nevím, zda jsem či nejsem dosud pionýrem, členství jsem nikdy administrativně neukončil, jaksi se automaticky předpokládal přechod do Československého svazu mládeže, kam jsem ovšem nepřešel. Přišel rok 1968, vstoupil jsem do Unie středoškoláků a učňů, po roce v rámci počínající normalizace tuto organizaci rozpustili a do sjednoceného SSM už jsem nevstoupil.

Pionýři měli svůj vlastní kroj, skládající se z pionýrského šátku, bílé košile a tmavě modrých kalhot či sukně. Měli svůj slib, svůj pozdrav, měli svoji fanfáru. A měli také své pionýrské písně.Jedna z nejznámějších je píseň „Pionýři, pionýři, malované děti“. Byl to pochod a byl zpíván na skoro každé pionýrské akci. Stala se symbolem. A po pádu bolševického režimu se stala jedním z obětních beránků „zúčtování“ se starým režimem. Neprávem. Ta píseň nebyla pachatelem, ta píseň byla obětí.

Píseň “Pionýři, pionýři, malované děti“ ukradli komunisté našim předkům. Nebyla to častuška pionýrského předvoje komunistické strany, nýbrž stará vojenská rakouskouherská píseň, opěvující část vojska rakousko-uherské armády. Pionýři totiž byly původně jednou z částí ženijního vojska, byli to vodní ženisté. Zpívá-li se o malovaných dětech, pak se zpívá o výrazné barvě jejich uniforem, kdy pionýři nosili k uniformě červené řemeny, aby byli lépe viditelní ať při práci, tak i v případě maléru kdesi pod vodou. Zpívá-li se “Když jsme pluli po Dunaji k zelenému háji“ není to popis výletu pionýrského vodáckého oddílu, nýbrž popis výcviku ženijního pluku z Bratislavy. Ostatně, že se nejedná o ideologicky zaměřenou píseň pro nezletilý předvoj komunistického hnutí naznačuje to, že se v písni posuzuje ochota děvčat jednotlivých národností k tělesným projevům mezipohlavní náklonnosti, kdy je konstatováno, že nejpřístupnější jsou Moravanky.

Komunisti kradli kde, co.Krádež písničky jistě nepatří k těm zločinům nejtěžším. Přesto si myslím, že i rehabilitace pověsti této písně a její návrat tam, kam patří, je potřebný a užitečný. A pro ty, kteří by si ji chtěli zazpívat bez bolševické pachuti, jsem se pokusil zrekonstruovat text.

Pionýři, pionýři, malované děti

Nasedají do lodiček, jako šipka letí.

Když jsme pluli po Dunaji k zelenému háji,

Viděli jsme dvě panenky, jak se na nás smály.

Jedna byla Moravanka, druhá české děvče

A ta třetí ta nejhezčí byla moje děvče.

Lepší je ta Moravanka nežli české děvče,

Moravanka dá hubičku, české děvče nechce.

Tak snad se mi podařilo tu písničku rehabilitovat a nebudete ji nadále považovat za komunistickou propagandu. Někdy se věci jeví zcela jinak, než jaké ve skutečnosti jsou.

To je onen devět let starý blog.

V návazném blogu bych chtěl téma ještě trochu rozvést a poopravit nepřesnosti, kterých jsem se v tomto blogu dopustil. I na těchto nepřesnostech je patrno, jak nesnadné je přesně interpretovat skutečnost, která se udála v minulosti v jiných kontextech politických, společenských i znalostních.

Jirka B.