Pasajte i sutra do Butige Ultra

17.09.2022 15:44

Pasajte i sutra do Butige ULTRA

Navštivte i zítra Butige Ultra! To je překlad z chorvatštiny. Ne, opravdu jsem se nedal na dráhu internetového influencera a nelobuji ve prospěch chorvatského řetězce prodejen. Nebo možná trochu ano, ale zcela bezplatně a dobrovolně, neboť mi tam v něm bylo milo a příjemně. Alespoň v jeho prodejně ve městečku Banjole na téměř samém jihu Istrijského poloostrova, kde jsem prožil minulý týden a nyní se vzpamatovávám z návratu do české politické, společenské a klimatické reality, který je navíc těžší o to, že jsem se vrátil z příjemného konce léta do vlhkého a chladného tuzemského nástupu podzimu.

Co se týká cestování, cestuji rád, ale „vocaď pocaď“. Jak se zpívá ve známé písni, já také „nechci na Havaj tam za vodou“. Takové dálky mohu lépe poznat z medií, než z krátkodobých pobytů a vůbec mi nejde o to, abych se snobsky mohl chlubit „Tam jsem taky byl!“. Celý svět stejně nemohu poznat a prokouknout, proto mou snahou je procestovat historické území Rakouska-Uherska mezi Vorarleberskem na západě po Sedmihradsko a Bukovinu na východě a od Čech na severu až po Dalmácii na jihu. Prostě poznat co nejvíce prostor, ve kterém jsme historicky žili, tvořili součást velké monarchie, kterou jsme spoluvytvářeli a ona formovala nás. Takže Čechy, Rakousko, severní Itálie, státy bývalé Jugoslávie, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. Část Polska a Ukrajiny mi (zatím ?) unikla.

Takže letos to byla, stejně jako vloni, Istria, konkrétně kemp Stupice v Premantuře na samém jihu poloostrova.

Jezdíme tam opakovaně, poprvé jsme toto místo našli už skoro před 20 lety, když jsme jeli na blind do Rabacu a nenašli tam ubytování. Tehdy kemp byl nový, za ta dvě desetiletí se stal klasikou. Tehdy jsme tam jezdili s našimi dětmi, nyní tam jezdí i naše děti s vlastními rodinami a berou nás, tedy hlavně manželku, mně to nějak nevycházelo, s sebou. Takže vloni a letos jsme vyrazili s manželkou sami.

Letos jsme chtěli vyrazit na přelomu srpna a září. Ale na konec sezony se mi zdály ceny dost vysoké, tak jsem poskočil o týden do září a hle, cena rázem klesla takřka o 10 tisíc, což bylo potěšující. Ušetřit jedním kliknutím takový majlant je příjemné. Je to sezona tzv. stříbrných lišek, tedy německých důchodců, což nepovažuji za plus, ale konec konců jsem také v důchodovém věku a kemp v této době už není plně obsazen, takže jak v kempu, tak na pláži je snadné si udržet soukromí. Zvláště, když bydlíte v mobilhausu.

Vyrazili jsme autem ve čtvrtek ráno s nadějí, že předpovědi počasí pro Premanturu nebudou validní, neboť vyhrožovali teplotami i pod 20 stupňů a deštěm. Cesta trvala cca 10 hodin, přičemž zpoždění bylo způsobeno jednak návratem pro zapomenuté doklady, nebylo to z daleka, jen z konce obce a pak zácpami na silnici u Benešova a Olbramovic. Takže prvních 40 km jsme jeli skoro 2 hodiny, ale pak už to frčelo.

Je zajímavé, že když vyjedeme z našich vrat, ať se vydáme napravo, či nalevo, stejně, jako na následujících asi třech křižovatkách, ať se vydáme jakýmkoli směrem, vždy se dostaneme na správnou trasu. Zvolili jsme trasu přes Linec, na Předalpském křížení jsme odbočili na jih na Pyhrn Autobahn a za Bosruckým tunelem jsme vyjeli via Hohetauern směr Klagenfurt. Pak přes Loibl Pass do Slovinska a přes Lublaň na Koper a na Chorvatsko a chorvatskou ypsilonskou dálnicí na Pulu a na jih Istrie do Premantury, do kempu Stupice.

Dorazili jsme tam ještě za světla asi v půl osmé večer. Na recepci jsme vyfasovali klíče od mobilhausu a nebyl to ten, co vloni. Byl sice dál od parkovacího místa, ale třemi průhledy jsme viděli na moře. Takže v pohodě.

Program celého týdne byl den po dni stejný: po probuzení hodinka v moři, pak jsme si připravili snídani, po snídani buď další hodinka v moři, nebo cesta po okolí spojená s nákupy potřebného, pak příprava oběda, oběd, po obědě „ducánek“, po probuzení koupání v moři, pak četba, či karty, příprava večeře a večeře, pak procházka, po ní četba, či karty, poté sledování televize na laptopu po internetu, nebo nějaká hudba, či rádio. Poté hurá na kutě. Monotónně šest dní po sobě. A sedmý den odjezd. Fakt pohodička.

Vařili jsme si sami, jednak z přivezených zásob a dále jsme potřebné nakupovali z místních zdrojů. V mobilhausu byla vybavená kuchyňka tak, že nebyl problém připravit cokoli. A tak jsme poněkud předimenzovanou zásobu řízků na cestu využili dvakrát coby „vepřo“ ke knedlu a zelu. Je to naše cestovní tradice. Stejně, jako Cyril a Metoděj šířili slovanskou liturgii, my jsme takoví misionáři, kteří světem šíří český trojboj, tedy knedlo-vepřo- zelo. Pak jsme vařili z místních zdrojů a řízků cosi na způsob guláše, nebo již bezřízkové lečo, či palačinky na sladko, či slano se sýrem. Z místních zdrojů jsme kupovali hlavně pečivo, tedy chléb, žemle a krofně, dále mléko, jogurty, ovoce a zeleninu, šunku a nějaká dochucovadla, dárky a další drobnosti.

A tady se vracím k nadpisu v úvodu, což vysvětlím. Než jsme jeli, slyšel jsem o Chorvatsku a cenách tam různé reference. Na jedné straně o špatných službách a drahotě, na druhé o dobrých službách a láci. Se špatnými službami jsem se nesetkal. S drahotou a to velikou jsem se setkal. Hned po příjezdu jsme chtěli nakoupit pečivo a ovoce a zeleninu ve stánku u kempu. Půl kila chleba zhruba v přepočtu za 65 Kč, kilo rajčat horší kvality za 100 Kč, lepší za 200 Kč. Koupili jsme chleba a dvě rajčátka do začátku a já se začal těch cen děsit. V kempu jsem nahlédl do cenníku restaurace, kde jsme vloni opulentně povečeřeli za celkem přijatelnou cenu asi 600 Kč pro dva. Letos bych za to samé platil cca 2000 Kč. Takže nic.

Ráno jsem vyrazil pln naděje do kempové sámošky, kterou jsem měl osahanou z loňska. Řekl bych, že i tady ceny zdvojnásobily.

Protože mi vadilo vykořisťování člověka člověkem, rozhodli jsme se vyrazit mimo kemp a vybrali jsme supermarket asi 6 kiláků daleko. Tam ale neměli volné parkoviště a tak jsme našli prodejnu řetězce Butige Ultra na okraji městečka. A hle, ceny všeho na úrovni srovnatelné s cenami tuzemskými. Ba dokonce některé byly nižší a nebo stejně drahé zboží bylo kvalitnější. Konkrétně mluvím o mléce a mléčných výrobcích, či šunce. A k tomu příjemný personál, který navíc se shovívavostí toleroval moje snahy o konverzaci v chorvatštině. Takže až pojedete do Chorvatska, buďte ostražití a vybírejte si prodejce. Já osobně doporučuji: „Pasajte i sutra do Butige Ultra!“. Alespoň v Banjole.

A teď o cestě zpět. Cesta zpět trvala o dvě a půl hodiny více, než cesta tam. Jednak pršelo a byly hlášené bouřky, jednak jsme takřka 60 kilometrů před Lublaní vjeli do zácpy a vlekli jsme se v ní až do Lublaně. Navíc průtrže mraků byly takové, že nebylo vidět na krok. Ty největší slejváky si užila za volantem manželka, obstála se ctí a patří jí můj obdiv.

Pokud bych měl referovat o cenách pohonných hmot, pak v Chorvatsku jsou srovnatelné s našimi cenami (diesel cca 44-45 Kč), ve Slovinsku jsou levnější ( 42-43 Kč), v Rakousku jsou dražší (53-55 Kč).

Bouře na trase byly důvodem, že jsme trochu korigovali trasu, vynechali jsme plánované horské úseky a z Lublaně jsme jeli na Štýrský Hradec a pak na Pyhrn Autobahn. To už jsem zase řídil já. Zaplatili jsme tedy mýtné za oba dva placené tunely (Gleinalmský 10 euro a Bosrucký 6 euro), ale nemuseli jsme se v těch bouřích drát přes velehory, kde nás mimochodem vloni při cestě zpět nabourali. I tak byla cesta zpět náročnější a delší, než by mohla být. Nakonec jsme po 12 a půl hodině čistého času a po 855 km jízdy a se spotřebou 4,8 l/100 km zaparkovali u nás na zahradě a dovolená na zotavenou nám skončila. Byla bezvadná a nejen proto, že jsme se živí a zdraví vrátili domů.

Tak snad zase za rok ?!

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.