Paralelní slalom

28.02.2020 11:52

Paralelní slalom

Existuje sportovní disciplina ve sjezdovém lyžování, a to paralelní slalom. Jde o porovnávání dvou slalomářů, kteří jedou vedle sebe na takřka stejných tratích. Podle mne se ale porovnává neporovnatelné, protože ty tratě jsou stejné jenom takřka. I porovnávání historických událostí je takový paralelní slalom, protože ty události nejsou nikdy stejné, ale vždy se musí trochu lišit podmínkami.

25. února bylo výročí komunistického převratu z roku 1948, kterým byla zahájena éra čtyřicetileté vlády komunistů v Československu. Slovo „převrat“ ani tak není na místě, spíše to bylo využití situace nejsilnější strany v republice, která s podporou sovětského patrona a s tichým pochopením Západu rafinovaně vyšachovala neschopné ostatní parlamentní strany a místo demokracie nastolila demokracii „lidovou“. A uplatňovala ji další čtyři desetiletí. Mnozí z nás tu etapu pamatují.

Letos partně symbolicky zahájila 25. února své akce organizace Milion chvilek pro demokracii, která stejně, jako komunisté v osmačtyřicátém, slibují nápravu společnosti silou ulice.

Ta paralela je až zarážející. Ještě větší samozvanci, než byli komunisté v „Únoru“, pohrdají výsledky demokratických voleb a svoji řadu mnohdy zcela účelových požadavků prosazují, stejně, jako komunisté tehdy, formou zastrašování, vydírání, vyhrožování.

Paralela v pouličních demonstracích, v bojůvkách svážených z místa na místo, v plamenných proslovech plných líbivých vějiček a lží, v lidových vůdcích, v umělcích, kteří za komunistů žádali „psům psí smrt“, v klakách naivního davu, který freneticky podporuje řečníky, v „modrých“ (hnědých) košilích a přiblblých mediálních Jasáncích, ve svazačkách, které svými objetími tenkrát roznášely kapavku a dnes koronavirus.

V Náchodě vypískala premiera prý stovka demonstrantů ( já jich napočítal na fotkách při přehnaném odhadu tak maximálně 50), v Plzni zaplnili demonstranti náměstí prý tisícihlavým davem, jak dokumentovaly jimi dodané fotografie. Nezávislé fortografie pak ukázaly možná několik set demonstrantů uprostřed náměstí, na což už museli organizátoři reagovat omluvou za mylnou informaci a výmluvou, že nízká účast byla způsobena deštěm. Další lež, v tu dobu nepršelo.

Zajímavý byl průzkum veřejného mínění, který zcela „objektivně“ uváděl, že příznivci Milionu chvilek jsou ti mladí, vzdělaní a bohatí z měst a odpůrci ti staří, chudí a nevzdělaní z venkova.

Čiší z toho manipulace, kdy i s odvoláním ve článku, že demonstrace začínají v úterý, snaží se autor mediální zprávy o průzkumu přilákat ty, kteří se chtějí cítit těmi mladými, bohatými a vzdělanými, kteří s prstem na tepu doby tvoří dějiny, když se jinak zviditelnit neumí.

Nevím, jak je to s věkem, znám pár chvilkařů a to jsou mí vrstevníci v seniu, ale bývá snahou mládí se zviditelnit, tak budiž. Jak je to s ekonomickou situací, myslím, že většina těch mladých bydlí u rodičů a po podnájmech a žijí v závislosti na půjčkách, takže s tou ekonomickou úspěšností to nebude tak horké, až na pár bohatých šíbrů v pozadí, zatím, co chudí venkované bydlí většinou ve svém v hodnotě pár milionů, co se vzdělání týká, mít formální vysokoškolské vzdělání z různých „humanitních“ oborů je spíše parodie na vzdělání a každý za socializmu vyučený řemeslník by tyto vysokoškoláky vědomostmi strčil do kapsy, nemluvím už vůbec o zkušenostech a dovednostech. Takže i tady se tendenčně porovnává neporovnatelné.

Takže tak, jak byl „Vítězný únor“ havárií demokracie, vidím paralelně v akcích „Milionu chvilek“ stejné ohrožení demokracie,jako tehdy. S mnoha podobnými vnějšími atributy.

Koronavirus již preventivně vyprazdňuje obchody. Zde vidím paralelu se dvěma událostmi, které jsem zažil. První byla Kubánská krize v roce 1962 a druhá srpen 1968. Dnes se zatím vykupují trvanlivé potraviny, v roce 1962 navíc ocet a prostěradla, v roce 1968 tužkové baterie.

Hrozící pandemie koronaviru ukazuje, že společnost je snad ještě zranitelnější, než tehdy. Na co budou měšťákům bezvaječné nudle, když nebudou mít vodu a energie, na kterých by si je uvařili?! Paradoxně se ukazuje, že minulý režim byl na krizové situace připravenější. Jednak byl technologicky jednodušší a leckde byla lokální topidla a studny, jednak byly uzavřené hranice, což se projevilo jistým zpožděním např. u epidemie viru HIV, což oddálilo vstup AIDS na naši scénu do doby, kdy již byla známá preventivní opatření, která ochránila naši společnost před masivní infekcí, jednak měl stát krizové zásoby potravin a dalších strategických surovin na poměrně dlouhou dobu. Pamětníci jistě pamatují tzv. dvojku máslo, což bylo máslo, které bylo dáno do prodeje po ročním pobytu v mrazírnách, možná někteří ještě tuší, že za socializmu nebyl prodáván chléb čerstvý, ale s jedno až dvoudenním zpožděním, neboť musely být stále dvoudenní zásoby chleba pro případ válečného konfliktu.

Nevím, jak je to nyní, ale distribuce základních potravin, medií a služeb je ve většině v soukromých rukách a domnívám se, že pravomoci a možnosti státu nejsou nijak veliké. Zde je vidět praktický rozdíl mezi autoritativním cenrálním řízením a absolutní „svobodou „ a bezbřehými „lidskými právy“.

A třetí paralelu dnes vidím v bourání pomníků a přejmenování ulic. Mariánský sloup byl v roce 1918 povalen, nyní se bude obnovovat. Maceška byla přejmenována na čajovku, ale lidé jí stále říkali maceška.

Vinohradská třída se jmenovala Říčanská silnice, později Černokostelecká, posledních 40 let monarchie Jungmannova, za První republiky Fochova, za Protrktorátu Schwerinova, potom zase Fochova, za ranných bolševiků Stalinova a nyní od roku 1962 Vinohradská.

Časté stavění a bourání totemů nesvědčí o nějaké mentální a morální konzistenci naší společnosti, potažmo jejich vůdců. Je to takový odezdikezdismus, který spíše ukazuje na neschopnost trvalejšího udržení myšlenky a vize. A poddanské poplatnosti.

Stejné je to s přejmenováním náměstí Pod Kaštany na náměstí Borise Němcova, jako kapric Ruské federaci. Je to hloupá, nebezpečná a zbytečná provokace, kterou pražský primátor a pražské zastupitelstvo jen zvýrazňují neschopnost jakékoli smysluplné činorodosti.

Paralelně jsem si v této souvislosti a v souvislosti se jménem primátora Hřib vzpomněl na svoji pratetu, která, myslím, že inteligentněji,vyjádřila svůj názor na vládnoucí komunistický režim někdy v padesátých letech minulého století a na tehdejšího ministra školství a kultury Zdeňka Nejedlého. Někdy v roce 1950 instalovala ve škole výstavu hub a pod portrét starého a senilního ministra Nejedlého umístila hřib kříšť s popiskem „STARÝ SMRDUTÝ NEJEDLÝ“. Samozřejmě nějaký aktivní občan tetu udal a ta měla co vysvětlovat, výstavu zrušili, tetu penzionovali. Ale vzhledem k tomu, že učit začala už za Rakouska-Uherska, to nebylo tak bolestné. Alespoň měla více času na podílení se na mé výchově.

No a kde je v té historce ta paralela? Jednak mezi těmi hřiby a také v porovnání toho, že je rozdíl mezi provokací v době, kdy jde o krk a v době, kdy nic nehrozí.

Venku dneska nasněžilo, tak to u mne vyvolalo reminiscenci toho paralelního slalomu. Jak toho sportovného, tak historického.

Krásný zimní den přeje

Jirka B.