Pacifik

01.06.2021 14:53

Pacifik

Několik mých bývalých blogových kolegů z BBLN (Big Bloger Lidových novin) v současnosti píše na Blogu I-dnes a shodou okolností dva z nich, co píší již půl století ze zámoří, v poslední době psali o svém cestování po Novém Světě. Padaly tam termíny „Ruty, šuty Arizona“, „Texas“, či „Atlantik“ a „Pacifik“. To mne inspirovalo a svůj dnešní příspěvek jsem nazval „Pacifik“. Kdo si ale myslí, že to bude o cestování, ten se mýlí. Bude to o tom, jak jsem se fikl do ruky.

V současnosti jsem s psaním liknavější. Ne, že bych neměl témata, ale jednak jsem nějak líný a druhak je více práce na zahradě. Na záhodnech mého „Bulharska“ jsem zasázel sazeničky zeleniny, z části vlastnoručně vypěstěné, z části zakoupené a nyní se o ně musím starat. Přesto, že mi je zatím povětšině zaléval svatý Petr, i tak musím zalévat, okopávat, plet a navíc jsem zjistil, že na rozdíl od masových vrahů jsem vrah zeleninový. Sazeničkám se přes všechnu věnovanou péči příliš nedaří a úmrtnost sazeniček na záhonech je tak vysoká, že se o takové smrtnosti může kovidu jen zdát. No, ale některé přece jenom přežívají. No, můžu se vymlouvat, že sice vody je zatím letos dost, ale sluníčka je málo a je chladno. Vegetace je oproti minulým letům zpožděna o měsíc, oproti průměru zhruba o 14 dní.

Kromě svého „Bulharska“ se musím podílem starat i o zbytek zahrady, sekat trávu, bojovat s hryzci, udržovat bazén a vůbec tak nějak „hospodařit“. Například ležely u nás staré trámy demontované z nějaké bouračky v okolí a já jsem se z nich rozhodl vyrobit takovou masivní rustikální lavici na sezení a ležení pod stromy u jezírka kořenové čističky. Bytelné podstavce jsem nařezal a pospojoval jednak závitovou tyčí, jednak dvaadvaceticentimetrovými hřebíky a chystal jsem se obrousit trámy na sedák, eventuelně lehák, jak je libo, tak, aby si nikdo ze starých trámů při sezení, či ležení nezadřel do kontaktních ploch třísku. A použil jsem za tím účelem úhlovou brusku tzv. flexu s brusným kotoučem na dřevo. Podélné plochy šly dobře, obroušeny byly co by dup, takže jsem „ minohledačkou“ zkontroloval, zda někde není zatlučený hřebík a začal jsem brousit plochy příčné. Pravá šla snadno, levou jsem měl přes ruku. Pravou rukou jsem přidržoval přetočenou flexu a levou jsem přidržoval trám. A najednou „hop“, flexa poskočila, nešikovné maso bylo pryč, narychlo jsem si prst obvázal, abych moc nepokrvácel Zeměkouli a už mne žena vezla do nemocnice na chirurgii.

Na "emergency" mne poslali na rentgen, kde zjistili, že flexa trochu nafikla kost a pak jsem šel na zákrokový sálek. Tam mne uložili na operační stůl, pan doktor ránu zkontroloval, konstatoval, že je charakteru řezně tržného s potrhanou tkání s cizorodými zbytky, nařízlou šlachou a nafiklou kostí, prst mi znecitlivěl a jal se operovati. Nebolelo to, ránu jsem neviděl, jen mne trochu znervozňovala konverzace pana doktora se sestrou typu „ Podejte mi čepelku!“, „Tu větší, prosím!“ a podobně. Také dotaz sestry, zda pan doktor chce pinzetu chirurgickou, či anatomickou, mne znejistěl, neboť chirurgickou pinzetou se operuje, kdežto anatomickou pitvá. Chirurg chtěl, zaplať Pán Bůh, chirurgickou.

Pan doktor mne operoval něco přes hodinu. Nejdříve mi musel zastavit krvácení, neboť beru léky na ředění krve, k čemuž použil koumácky takovou tu gumičku jako do vlasů, kterou mi zaškrtil prst, pak roztřepené okraje rány odřízl a zarovnal, poté šil nařízlou šlachu a to dost dlouho, asi mu utíkala, což jsem pociťoval jako tahání v dlani a pak ránu sešil, v podstatě křížem krážem zalátal. Pak už jen ránu převázali a mohl jsem frčet.

Nebolelo to a nebolí. Největší terapeutický ústrk jsou antibiotika, která jsou děsivě hořká a mne se zvedá žaludek, jen je zahlédnu.

 Největší společenský ústrk je, že bych potřeboval obě ruce na práci, což až tak docela nejde a že původně běloskvoucí obvaz pokaždé za chvíli vypadá jako nečistý hadr.

Já vím, že bych měl mít klidový režim, ale mne to furt nutká. Tu odstranit nějaký plevel, zalít, tu něco poklidit, dokonce jsem jednou a půl rukou v neděli udil krkovičku ve vlastnoručně vyrobené udírně v krbu. (Mimochodem, k výrobě udírny jsem potřeboval něco vyříznout z ocelové roury tou samou flexou, co mne ve čtvrtek „kousla“, takže to byly trochu nervy, ale vše dobře dopadlo, stejně, jako sekání a štípání dřeva na uzení sekerou jednoruč.) 

Aby se mi obvaz nezašpinil, navlékl jsem si na ruku igelitku a utáhl gumičkou okolo zápěstí. Když jsem „ochranu“ posléze sundal, zjistil jsem, že jsou všechny nezavázané prsty ischemicky mrtvolně modré, což mne na první pohled docela vyplesklo. Ale na druhý pohled jsem zjistil, že v igeliťáku utažená zpocená ruka zvlhla, rozpustila modrý potisk tašky a kůži na mrtvolno mi jen tak obarvila, takže jsem se uklidnil.

Bokem dodávám, že jsem udil poprvé v životě, a že se zdařilo. Uzená krkovička byla lepší, než dobrá.

Teď chodím do jiné nemocnice, kam spádově patřím, na převazy, pomalu, ale hodně pomalu dobírám antibiotika a zatím probíhá hojení celkem dobře.

Tímto vyjadřuji své poděkování jak našemu zdravotnictví a personálu, který se o mne staral a dosud stará, tak rodině a všem, kterým jsem svým lehkomyslným počínáním zkomplikoval bytí. Je sice pravda, že nešikovné maso musí pryč, ale také to, že nehoda není náhoda. Buďte opatrní.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.