Obsluhoval jsem afghánského prezidenta

19.08.2021 17:16

Obsluhoval jsem afghánského prezidenta (tedy po pravdě skoroprezidenta)

Když příslušníci vyspělého Západu spolu se svými místními kolaboranty trochu po saigonsku spěšně opouštěli Talibánem pod kontrolu znovu získaný Afghanistán, dělo se tak z letiště, které se tehdy, tak jako se letiště Ruzyně jmenuje Václava Havla, ještě jmenovalo Letiště Hamida Karzaiho.

Hamid Karzai byl afghanský prezident a já si vzpomněl, jak jsem mu sloužil, či spíše posluhoval. Ale o tom až v průběhu článku. S afghánskou problematikou jsem toho měl do činění více. Takže:

První problém skrzevá Afghanistán jsem měl někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsem si dovolil veřejně pochybovat o správnosti invaze Sovětské armády do této země.Šla tam podpořit Babraka Karmala, později Muhammada Nadžibuláha a já měl v práci „rozvratné řeči“, což mými nadřízenými bylo kvitováno s nelibostí, neboť jsem tenkrát, tuším, že nepodepsal podpůrnou rezoluci našeho stomatologického oddělení, čímž jsem ohrozil kolektivní usilování o Zlatý odznak Brigády socialistické práce. Spolu s ostatními hříšky, kdy jsem například odmítl jako jediný na oddělení vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství, jsem za trest putoval z polikliniky na Spořilově na detašované pracoviště v jedné vesnici na okraji Prahy.

Další mé setkání bylo v polovině devadesátých let, kdy jsem na Štědrý den nalezl na okraji naší obce před zimním stadionem v ranní mlze skupinu 20 -30 afghánských běženců všeho věku a pohlaví, kteří byli vysazeni převaděči s tím, že jsou v Německu. Byla zima, mlha, sychravo a mně se jich sželelo, zavolal jsem starostovi a individuálně, coby obyvatelé, i kolektivně, coby obec jsme se o ně postarali jídlem, pitím, živobytím do jejich odvozu cizineckou policií. Zůstala mi po tomto setkání hřejivá vzpomínka na duši a pročurané zadní sedadlo v autě, neb pod burkou schovaná (patrně) stařena se mi v autě na sedadlo vymočila. No, zkušenost, teď bych už jim nepomáhal.

Pak se ke mně shodou okolností dostala jiná skupina Afghanců na ošetření. Kdosi mi je dohodil, že prý žijí v Praze, ale tam nemohou sehnat zubní péči. Bylo jich několik, mužů, žen a dětí. Chtěli vše kvalitně, rychle a zadarmo. Handrkoval jsem se s nimi jak o objednací termíny, tak o pracovní postupy a materiály a hlavně o finanční úhrady. Byli lakomí.

A co mi nejvíce vadilo, bylo to, že jim nevadilo, že je ošetřuji, ale sotva slezli z křesla, utíkali k umyvadlu, muži do půl těla, ženy burka, neburka, drhli se v místech, kde jsem na ně sahal, neboť jsem byl nevěřící pes.

Nevěděl jsem, čím se živili, prý obchodem. Jaký to byl obchod a s čím, to se mohu jen dohadovat, neboť jsem je párkrát potkal večer na Václaváku, jak s mobily v ruce si předávali informace o pohybech policejních hlídek. Ale pod tím koněm mne nikdy nezapoměli s úsměvem a úslužně pozdravit.

No a nyní se pomalu dostávám k tomu Karzaimu. Postupně po roce 2001 začalo mým Afgháncům růst sebevědomí. Nakonec se z nich vyklubalo cosi, jako exilová vláda Afghánistánu a po výběru proamerického prezidenta Karzaiho ho zde zastupovali. A tak mne jednoho dne na jaře 2002 požádali, abych jim vyřešil velký problém. Prezidentem Karzaim byl jmenován velvyslancem Afghanistánu v České republice jeho strýc Azizullah, také Karzai. Ale strýci Karzaimu se v den před předáním pověřovacích listin rovnou do rukou prezidenta Havla ulomil přední zub a já ho měl vyfešákovat před inaugurací.

Takže v noci do naší vesničky střediskové vjel ohromný mercedes, zakufroval před naším domem a v doprovodu pistolníků vystoupil strýc Karzai, měl sice perziánovou papachu, ale chyběla mu levá horní jednička. Zvící mezeru v chrupu jsem v ordinaci promptně z volné ruky zacelil, takže druhý den se na mne z televizní obrazovky svorně gebili Václav Havel a plně ozubený prezidentský strýc Azizullah Karzai.

Čas trhl oponou a v propadlu dějin zmizeli oba prezidenti. Rozdíl je ten, že po Václavu Havlovi zbyl zatím ten název letiště. To v Kabulu ponese patrně jméno po zakladateli Talibanu Letiště mully Umara.

Jó, srandičky, srandičky. Ale kdo ponese za tu exhibici zodpovědnost. Mrtví v desetitisících, ranění v milionech, materiální škody v bilionech na všech stranách. A pro co? Pro nic.

Myslím, že za ty škody by měl být někdo potrestán. Politici, kteří tu okupaci a nastolování tamní společnosti nekompatibilního režimu podporovali a vyslali tam vojska, materiální vybavení a finanční podporu. Vojenští velitelé, kteří válčili pod falešnými záminkami, podávali falešné zprávy a falešná hodnocení a prohráli. Je jedno, zda z diletantizmu, či z neschopnosti.

Připomenu jen, že vrchním vojenským velitelem vojsk NATO byl v letech 2015 – 2018 český generál Petr Pavel. Ten Pavel, který chce kandidovat na českého prezidenta. On je zodpovědný za působení vojsk NATO v Afghanistánu, on je významně spoluzodpovědný za ten debakl. Není výmluvou, že asi jen pózoval a kýval vrchnosti bez vlastních pravomocí.

K čemu byli konkrétně naši mrtví, zranění, k čemu byly zbytečně utracené miliardy? Abychom se zavděčili USA? Mohli jsme mít vlastní rozum a nebýt jen vazaly. Nebo ne?

Válečná kampaň v Afghanistánu nenastolila západní demokracii a nezkonsolidovala stát do Západu chtěné podoby. To se dalo očekávat. Snad jen na chvíli oslabila islámský terorismus. Ale rozhodně islámský terorismus nezničila. Ba, vytvořila svým debaklem pro jeho podhoubí daleko příznivější podmínky růstu. Očekávaná celosvětová migrace z Afghanistánu vytváří optimální podmínky pro maligní disseminaci teroristů a jejich buněk po světě a vojenský debakl v místě dává teroristům naději v úspěšnost násilných řešení kdekoli jinde.

Afghánská migrace zasáhne a již zasahuje i Českou republiku. „Tlumočníci“, tedy v podstatě z pohledu většiny Afghanců kolaboranti s cizí nepřátelskou mocí, utíkají a jsou u nás i s rodinami. Asi to nešlo jinak, nechat je na místě v dané situaci by bylo podlé. Ale nemyslím si, že by se o ně měla Česká republika starat na věčné časy. Natož o jejich široké rodiny, které se sem jistě chystají také. Měli by se vrátit, či lépe, měli bychom je poslat do bezpečných islámských zemí s kulturou jim bližší.

Válka v Afghanistánu nebyla válka v zájmu České republiky. To je nutné si jednou provždy uvědomit a vyvarovat se podobných zhoubných excesů v budoucnu. Najděme svoji hrdost, mějme na prvním místě zájem své vlasti a svého národa a nesnažme se vlísávat mocným jen proto, aby snaživý a ctižádostivý poručík, co přísahal pracujícímu lidu ČSSR bojovat proti americkým imperialistům, za tři desetiletí po svržení jeho komunistického režimu s generálskými hvězdami na epoletách předstírá, že opravdu velel NATO a cpe se z toho titulu na Hrad.

Myslím, že pokud nedojde v naší společnosti v souvislosti s naším afghánským politickým, vojenským, ekonomickým a obecně lidským debaklem k sebereflexi a vyvození poučení a závěrů, pak těch 14 mrvých, více raněných a spousta morálních a materiálních škod byla pro nás a náš stát ztráta ale úplně bez nejmenšího přínosu. A to by teprve byla bezedná tragedie.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.