O slavné bitvě na Vítkově vrchu

14.07.2020 14:04

O slavné bitvě na Vítkově vrchu

Známe to takhle ze školy, z četby, z filmu všichni. V líté bitvě na Vítkově slavně zvítězilo 29 husitů včetně tří žen a bratra Žižky nad 8000 těžkých křižáckých jezdců a porazilo tak na hlavu tu lišku ryšavou, českého národa úhlavního nepřítele Zikmunda Lucemburského. Po tomto slavném vítězství husitské hnutí zahájilo svoji ještě slavnější éru, jedno z nejsvětlejších období našich dějin.Dnes 14.července je pinktlich 600. výročí této bitvy. Nějak mne to přivedlo k tomu si ji v paměti rekapitulovat tak, jak jsem byl učen a jak jsem ji znal.

Představoval jsem si, jak na vrchu Vítkově na obranném narychlo vybudovaném srubu tváří k Masarykově nádraží udatně bije necelých 30 husitů v čele s bratrem Žižkou na koni tak, jak ho známe z oné jezdecké sochy, osm tisíc křižáckých jezdců, šplhajících od divadla Ponec k bývalému mauzoleu Klementa Gottwalda, před tím a nyní Národnímu památníku .

Najednou blik, blik, blik, výstražná siréna. 8000 jezdců? Sakra, to muselo být jezdců! Kolik takových 8000 jezdců může zabrat místa? Tak počítejme! Jeden jezdec s kopím či mečem na koni zabere takových 2 x 5 metrů, což je 10 m2. 8000 jezdců x 10 m2 = 80000 m2, tedy 8 hektarů. A to jen, byli-li by sešikováni. Aby mohli manévrovat, potřebovali by nejméně 3-5x více místa, tedy okolo 40 hektarů. A ty na Vítkově rozhodně nejsou. Nevalí nám náhodou historiografové, tak, jako v českých dějinách pravidelně, klíny do hlavy? Tak jak to bylo pravděpodobně doopravdy?!

Musíme začít ze široka. Zhruba před rokem v srpnu 1419 zemřel na Hrádku u Kunratic minulý český král Václav IV. a vlády se měl ujmou jeho bratr Zikmund. Pořádkumilovný Zikmund se s opilcem a nezodpovědným hejskem Václavem celý život potýkal a těšil se, že konečně připojí Čechy pod svojí správu a nastolí pořádek. Sám už byl uherským a německým králem a římským císařem a na Čechy měl dědičný nárok. Čeští páni ale o něj moc nestáli, sice to kamuflovali výtkami okolo upálení Jana Husa, ale pravdou bylo, že jim vyhovovalo bezvládí a chaos počínajícího husitství, protože toho využívali k rozsáhlým majetkovým přesunům z cizího vlastnictví do vlastnictví vlastního. A této příležitosti se vzdát něchtěli. Zikmundovi bylo jasné, že to po dobrém nepůjde a proto vymyslel docela chytrý plán.

Zikmund držel jako uherský král tíhu obrany jihovýchodní hranice Evropy proti muslimským tureckým vojskům. Tam se vyčerpával jak vojensky, tak finančně. Vymyslel tedy, že by mohl prosadit své zájmy v Čechách levněji, kdyby se mu podařilo inspirovat papeže Martina V. k vyhlášení křížové výpravy a její účastníci by mu pomohli dobýt Čechy jaksi v rámci brigádnické výpomoci. Papež křížovou výpravu proti kacířským Čechám vyhlásil a vše se zdálo být na dobré cestě. Ale ….

Ale pak to Zikmund celé zbytečně prokoučoval. Už to, že jako meeting point určil slezské město Svídnice, bylo nešťastné. Všichni to měli odevšad daleko a tak se zde sešla vojska jen z Uher,Moravy,Slezska a Lužice. Ostatní říšská knížata vzkázala, že přijdou rovnou až na místo bitvy o Prahu, že se nebudou harcovat sem a tam dvakrát přes Čechy.Jednak,že je to daleko a druhak, že cesta je to nebezpečná. Česká katolická šlechta vzkázala to samé. Tento špatný výběr místa srazu vojsk byl základním kamenem budoucího neúspěchu této křižácké výpravy.

Uvedeme si časový harmonogram této křížové výpravy. Ideově byla papežem zdůvodněna 1.3. a oficiálně vyhlášena 17. března 1420. Dalších 6 neděl se do Svídnice scházela vojska, která pod Zikmundovým velením vyrazila do Čech 30.4. průsmykem u Náchoda směrem na Jaroměř a Hradec Králové. Z Hradce Králové hned, jak se dozvěděly o tom, že křižáci jsou na cestě, uprchly radikální husitské houfce, vymlouvajíce se, že jdou na pomoc Praze, takže křižácká vojska obsadila 3.5. Hradec Králové a za 10 dní se Zikmund 12.5. se svým vojskem usadil v jemu přátelské Kutné Hoře.

Zajímavá a velmi důležitá událost se mezi tím přihodila v Praze. Čeněk z Vartenberka, husitský purkrabí Pražského hradu, střídavě příznivec Zikmundův i jeho odpůrce, vydal Pražský hrad 7.5. Zikmundovým stoupencům. Tím se významně změnil a zároveň stanovil poměr postavení před nastávajícím střetem, kdy Zikmund získal do svého držení oba pražské hrady, tedy Hradčany i Vyšehrad. Malá Strana byla vypálená a byla zemí nikoho. Husité měli v držení opevněné Staré a Nové Město Pražské.

Mimochodem, postava Čeňka z Vartenbeka je v českých dějinách sice nikoli ojedinělý, přesto prominující prototyp převlékače kabátů. Za zhruba 15 let radikálně změnil své stranické angažmá asi osmkrát. Husita, papeženec, husita, papeženec,… a vždy mu to prošlo. Holt asi věděl, že bratr Žižka ještě nedávno bojoval v bitvě mezi Poláky a Německými rytíři u Grunwaldu, a to na straně Němců. Zároveň ale Čeněk patřil ke 12 členům Dračího řádu založeného Zikmundem, takže to byl klubový kolega známého upíra Vlada III Tepeše, zvaného Drákula. Holt známosti a informace jsou rozhodující.

Zikmund a Pražané sice 15. 5. zahájili vyjednávání, ale tradičně se na ničem neshodli a obě strany se rozhodly řešit situaci silou.

Pražané tedy mobilizovali venkovské posily a v dalším týdnu do Prahy dorazily husitské posily, a to 20.5.z Tábora, 23.5. z Žatce, Slaného a Loun.

I Zikmund, když se ujistil, že po dobrém a v klidu to nepůjde, přesunul se se svým vojskem blíže ku Praze a ubytoval se na Hrádku u Kunratic. A nyní bych si trochu zaspekuloval. Prameny uvádějí, že v době, kdy Táborité 20.5. přišli do Prahy, byl Zikmund na Hrádku u Kunratic a jeho vojsko leželo severovýchodně od něj asi 10 km u Dubče. Spíše bych předpokládal, že Táborité šli před Zikmundovým vojskem, neboť je dosti nepravděpodobné, že by Zikmund bez vojska seděl na nepříliš obranyschopném Hrádku a pod okny buď z jedné strany, tedy přes Kunratice po staré benešovské, nebo z druhé strany po dálnici přes Chodov, pochodovali naštvaní husité.

Osobně se domnívám, že Táborité šli na Prahu před Zikmundem a v podstatě ji obcházeli z východu po trase Poříčí-Pyšely-Velké Popovice-Modletice-Průhonice-Chodov-Vršovice- Ohrada a Koněvkou dolů k Poříčské bráně. Myslím si, že tak šli proto, aby se do Prahy dostali bez rizika, že budou muset jít pod nepříteli obsazeným Vyšehradem, nemuseli se prodírat městskou zástavbou a rovnou se dostali na nejexponovanější místo obrany na Poříčí. Domnívám se, že už v době příchodu do Prahy, tedy 20.5., část táborských oddílů obsadila Vítkov z Ohrady a začala se na tomto strategicky významném místě opevňovat. Důkazem pro tuto domněnku je skutečnost, že Zikmundovo vojsko, složené hlavně z Uhrů a Němců z Kutné Hory svůj tábor u Dubče 23.5. spěšně opustilo tak rychle, že ve svém ležení nechalo zásoby a vybavení. Důvodem jejich ústupu mohlo být buď zjištění, že ve vzdálenosti 5 km od nich se nachází silné husitské vojsko, nebo dokonce nějaký husitský výpad.

Poměrně významným zádrhelem ústupu kutnohorských Zikmundových oddílů bylo to, že kutnohorské vojsko exkluzivně disponovalo jednak děly a obléhací technikou a druhak byli kutnohorští havíři specialisté na podkopy a demolici hradeb, tedy k obléhání potřební ženisté. Po stažení těchto „special forces“ do Kutné Hory, odkud už se na bojiště nevrátily, přišel Zikmund o významný prvek, nepostradatelný k obléhání a dobytí Prahy.

Zbytek Zikmundova vojska se vydal na sever a obloukem po Čechách obcházel Prahu tak, aby se postupně hlavní síla přesunula na levý vltavský břeh pod ochranu Hradčan, kam se postupně začala scházet i vojska z jižní a západní části Římské říše a ostatní Evropy. Toto putování po Čechách jednak sloužilo ke strategickému přesunu, ale také bylo nutné z důvodu plynulého zásobování vojska rekvírovanými potravinami na větším území. Jako vedlejšák si to křižácká vojska cestou vypořádávala z husitskými městy.

Na začátku června tedy situace byla taková, že Zikmundova vojska držela na západě mimo Malé Strany celý levý vltavský břeh, který byl opřen o Hradčany a Zbraslav, a na pravém břehu jihovýchodní perimetr před hradbami Prahy, který byl chráněn pevností Vyšehradu. Husité drželi hradbami opevněné Staré a Nové Město Pražské, Malou Stranu, odkud útočili a blokovali Hradčany a dále kontrolovali prostor Vítkova a tím severovýchodní perimetr, kudy do Prahy mohly proudit zásoby. V polovině června křižáci zlikvidovali husitské aktivity na Malé Straně, otevřeli obležené Hradčany a obě nepřátelské strany přijaly status quo, kdy se měsíc chystali na nadcházející střetnutí.

V průběhu tohoto měsíce se na straně křižáckého vojska po příchodů říšských a rakouských rytířů do 7. července sešlo asi 30 000 bojovníků, na straně husitů asi 10 000. Jelikož Praha byla opevněna a bráněna, byly tak síly prakticky vyrovnány a v podstatě byly dvě možnosti, jak ji obsadit. Buď ji dobýt, nebo vyhladovět. Třetí možnost byla kombinací obou předcházejících variant.

Období posledního měsíce před vlastním střetem na Vítkově proběhlo ve znamení místních šarvátek a upevňování pozic. Postupně se scházející vojsko křižáků se více méně nudilo a bavilo se pokřikováním sprostých nadávek přes řeku , husité opevňovali Prahu a budovali opevnění na Vítkově.

Zikmund se zřejmě rozhodl Prahu vyhladovět, neboť si byl vědom, že bez dobývacích strojů, děl a minérů, které mu jeho spojenci z Kutné Hory a Hradčan odmítli zapůjčit, je ztečené pražských hradeb nemožné. Pokusil se sice postavit jakýsi náhradní ženijní oddíl, ale jeho neobratnost a neschopnost, kterou ženisté- amatéři projevili při pokusu o strhnutí vltavských jezů, Zikmunda přesvědčila, že přímý šturm na hradby nemá cenu. Posledním a rozhodujícím argumentem byl výsledek šarvátky v předvečer bitvy, kdy sice v poli při průzkumu bojem křižáci pobily část houfce husitů před Poříčskou branou, ale pak museli ustoupit,.

Bylo jasné, že aby bylo možno Prahu vyhladovět, bylo by nutno uzavřít i přístup ze severovýchodu buď po břehu Vltavy přes Špitálské pole v Karlíně, ale spíše přístup od Hrdlořez a Ohrady ulicí Koněvovou a Seifertovou k Bulharu a přes Florenc na Poříčí. To si uvědomoval nejen Zikmund, ale i Žižka, který Prahu velmi dobře znal. Ale zatím, co Zikmund seděl na Hradčanech, Žižka měl pod kontrolou Vítkov, který od Ohrady postupně západním směrem prominoval ve vrch s ostrým hřebenem, který převyšoval o zhruba 80 metrů obě jmenovaná údolí s přístupovými cestami. Osobně si myslím, že tento strategický bod obsadil již v den příchodu Táboritů do Prahy a zanechal tam nezanedbatelnou část své bojové síly. Tuto domněnku opírám o tu skutečnost, že uherská Zikmundova a kutnohorská vojska , která se asi 5 km odsud utábořila po příchodu z Kutné Hory ku Praze , tak rychle dala na ústup 23.5.. Důvodem, předpokládám, asi bylo zjištění, že pár kiláků za kopcem táboří táborské vojsko. Těžko uvěřit, že by zkušení válečníci spěšně opustili ležení, ve kterém by zanechali spoustu potřebného vybavení, kdyby k tomu nebyli donuceni ohrožením..

Žižka se na Vítkově opevňoval. Stavěl hradby, kopal příkopy a vršil valy, stavěl roubené objekty-sruby. I to svědčí, že na temeni Vítkova byl polní tábor s alespoň částí táborského vojska. Těžko by budovatelé opevnění chodili ráno do práce do strmého kopce z Poříčí půl hodiny tam a večer zase zpět za hradby, zanechávajíce budované opevnění napospas. Spekulovat můžeme o tom, jak početné byly oddíly na vrcholové planině Vítkova, ale osobně se domnívám, že to byly řádově stovky Táboritů a vzhledem k přítomnosti hejtmana Jana Žižky, že to byla pravděpodobně ta hlavní část táborského vojska.

Zikmund tedy zvolil taktiku vyhladovění a rozhodl se zablokovat i poslední směr, ze kterého byla Praha zásobována, tedy severovýchodní perimetr. K tomu bylo potřeba dobýt vrch Vítkov a obsadit nově budovanou tvrz na jeho temeni.

Pro průběh samotné akce zvolil Zikmund několikrát osvědčenou taktiku klamných útoků. Píši-li Zikmund, tak tím pochopitelně myslím celý vojenský velitelský sbor, jehož oficiálním náčelníkem byl Filippo Buondelmonti degli Scolari. Patrně proto, že ve válečné vřavě bylo vyslovovat tak dlouhé jméno nepraktické, byl v poli nazýván familiérně Pippo Spano, česky Pípa Vlach.

Pípa Vlach byl ostřílený válečník v dlouholetých službách Zikmundových. Válčil hlavně proti Turkům a byl, stejně, jako Čeněk z Vartenberka a Vlad III. Tepeš, zvaný Drákula, jedním z dvanácti rytířů Zikmundova Dračího řádu.

Čas se naplnil a tak 14. července 1420 v pozdním odpoledni zahájila křižácká vojska tři klamné útoky na Prahu. Z Vyšehradu zaútočili na Nové Město, z Hradčan přes vypálenou Malou Stranu na malostranské předpolí Karlova mostu a na Špitálském poli na Staré Město.

Vojsko, které se přebrodilo z Bubnů na Špitálské pole, se rozdělilo a zatím, co přední část šturmovala na Poříčskou bránu, zadní část musela uhnout vlevo a okolo hotelu Olympik ulicí Pod Plynojemem a Pod Krejcárkem stoupat k Ohradě, odkud se dalo šturmovat na nově stavěnou Žižkovu tvrz na Vítkově.

Popis vlastní bitvy na Vítkově uvedu v oné nejrozšířenější podobě. Tedy 8000 jezdců šturmuje na dva nedokončené sruby, na vrcholu Vítkova, které jsou bráněny 29 husity, včetně tří žen a bratra Žižky. Husité se bijí statečně a chrabře odrážejí 8000 těžkých jezdců. Leč časem jim paže umdlévají a ani motivační pokřik o neustoupení před Antikristem už nepomáhá. Křižáci získávají navrch a na chvíli dokonce uchvátí bratra Žižku do svých spárů. Husité ho ze spárů vyrvou, ale utrpí oběti na životech. Ovšem, když je nouze nejvyšší, Boží pomoc nejbližší. Když už křižáci skoro vítězí, vyjde z Prahy Horskou bránou 50 střelců s kuší a blíže neuvedený počet doprovodných cepníků,vše vedeno knězem Vítem Úpickým nesoucím monstranci a „prostěž od Boha pomoci úfajíce v něho, společně s ním slavně zvátězili“. Situace na bojišti se rázem otočila. Stovky křižáků padlo buď rukou husitů, nebo pádem ze skály při zběsilém útoku a husité utrpěli slavné vítězství v této slavné bitvě. Zikmund na hlavu poražen odtáhl a husitské revoluční hnutí mohlo dále sílit k nejzářnějšímu období českých dějin.

Osobně si myslím, že takovýto popis je velice tendenční a zkresluje skutečnost. Zkresluje jak rozsah, tak význam onoho vojenského střetnutí.

Jak jsem psal úvodem, zaujal mne ten uváděný počet aktérů bitvy, tedy 29 + 50+ houf cepníků na straně husitů a 8 000 těžkých jezdců na straně křižáků. 8 000 jezdců, aby mohlo manévrovat, by potřebovalo asi 40 hektarů. Vrchol Vítkova má zhruba 10 využitelných hektarů, o které se musela podělit křižácká jízda s husitskou pevností. Z toho vyplývá, že efektivní počet jezdců byl minimálně 10x nižší, tedy maximálně 800 jezdců. Pokud se počtu husitů týká, musel by být bratr hejtman Žižka trotl, aby nechal tak důležitý strategický bod, jehož opevnění stálo jistě nemalé úsilí a na jehož osudu závisel osud celé Prahy, bránit třemi desítkami bojovníků, z nichž desetina byly navíc ženy. A ještě zanechat zbytek vojska bez velitele a ještě mezi těmi třiceti statečnými se účastnit obrany sám.Osobně bych odhadoval počet obránců Vítkova na několik set. Znal-li Žižka poučku, že poměr opevněných obránců k útočníkům má být pro úspěch obrany alespoň 1/5 – 1/3, pak by počet obránců Vítkova měl být někde okolo 200 – 250. To by také odpovídalo schopnosti mužstvem obsadit obranné valy a hradby, které na temeni Vítkova byly mezi jižním a severním svahem vrchu dlouhé necelých 100 metrů v několika liniích za sebou.

Takže jak si tedy představuji , že ona „Bitva na Vítkově“ vypadala? O co v ní šlo, jak proběhla a jaký byl její výsledek?

Zikmund chtěl v Čechách zmítaných chaosem počínajícího husitského revolučního hnutí nastolit pořádek, nechat se korunovat českým králem a dostat zemi pod kontrolu. Proto pomocí křižácké výpravy chtěl dobýt Prahu a pacifikovat husity, kteří byli nositeli onoho chaosu. Rozhodl se Prahu obsadit bez boje vyhladověním. Jednak proto, že to bylo vojensky reálné řešení, druhak chtěl zabránim škodám na životech a na majetku v hlavním městě země, kde se hodlal ujmout zděděného trůnu. A také k přímému útoku na Prahu a na zteč jejího opevnění mu chyběly dvě základní potřeby. Jednak obléhací stroje, které mu posádka Hradčan nechtěla půjčit a i ty, které si kutnohorští vzali s sebou při ústupu od Prahy 23.5. domů a druhak mu chyběli samotní kutnohorští vojáci, kteří byli specialisté na obsluhu praků a děl a zároveň to byli specialisté na podkopy a trhací práce, bez nichž byl pokus o likvidaci pražského opevnění nesmyslný.

K definitivnímu obklíčení Prahy Zikmundovi chybělo uzavřít severovýchodní perimetr, který byl ovšem chráněn a kontrolován z vrchu Vítkova, na kterém už měsíc a půl stavěl hejtman Žižka roubenou tvrz chráněnou z východu od planiny od Ohrady třemi pásmy příkopů,valů, kamenných zdí a palisád a ze strany severní zarostlým srázem a ze strany jižní a západní sráznými stupňovitými vinicemi. Celý tento obranný systém bránila posádka čítající minimálně 200-250 husitských bojovníků, ale, vzhledem ke strategickému významu Vítkova, jich tam mohlo být i několikanásobně více.

Celou akci dobytí Vítkova naplánovali křižáčtí stratégové následovně. Na daný pokyn vyrazí křižácká vojska ve třech směrech proti městským hradbám a budou předstírat pokus o dobytí města. Z Vyšehradu budou kamuflovat útok na Nové Město, z Hradčan budou jakoby šturmovat na malostranské předmostí Karlova mostu a po přebrodění Vltavy se vojska křížové výpravy z ležení na Letné, v Holešovicích a Bubnech stočí v Karlíně napravo a po Špitálském budou dobývat Poříčskou bránu v oblasti dnešní Florence. Všechno toto hemžení však bude jen klamný manévr s účelem vázat husitské síly ve městě a nejdůležitější bude oddíl asi 800 míšeňských jezdců, kteří se oddělí od útoku na Špitálském poli a stočí se vlevo nahoru do oblasti Ohrady, čímž se dostanou do úrovně východního hřebene Vítkova, odkud budou moci zaútočit na opevnění roubené husitské tvrze sice po úzké, ale rovině.

Hodina H, tedy zahájení útoku, byla stanovena na pozdní odpoledne. Asi štáb nepovažoval dobytí Vítkova za příliš obtížné a předpokládal, že to jejich vojska sfouknou za dvě hodinky do setmění, možná byl štáb ohleduplný k rytířům ve zbroji, neboť léto onoho roku bylo horké a kovové krunýře by se při časnějším útoku sluncem nesnesitelně rozpalovaly. V konečném důsledku však tato volba pozdního začátku útoku byla zásadně fatální pro výsledek celé akce.

Po čtvrté hodině odpolední se tedy křižácká vojska přebrodila z Buben na Špitálské pole a začala dotírat na Poříčskou bránu. V tu chvíli vyrazila hradčanská posádka na levé předmostí Karlova mostu a Vyšehradská posádka zaútočila na Nové Město. Nikdo nepředpokládal, že by některý z útoků byl úspěšný. Karlův most byl bezpečně hájitelný, což se v dějinách ukázalo ještě několikrát. Z Vyšehradu vedla na Nové Město jen uzoučká Jeruzalémská brána., a za ní tekl potok Botič. Kdo ví, jak býval špinavý v dobách mého dětství a kolik fekálií v něm teklo do Vltavy, jistě se nediví, že žoldnéři se k brodění přes něj příliš neměli,zvláště, když na ně mohli střílet husité z další roubené tvrze, která se nacházela v prostoru Císařské louky a uzavírala Vltavu někde v úrovni vypáleného Podskalí. A staroměstský úsek opevnění okolo Poříčské brány byl poměrně nedávno vystavěný, takže i útok křižáků ze Špitálského pole byl více méně jen formální a hlavním jeho úkolem bylo dělat „kouřovou clonu“ pro útok na tvrz na Vítkově z Ohrady.

Ani útok z Ohrady na Vítkov však nebyl jednoduchou záležitostí. Tvrz již byla poměrně dobře vybudována a opevněna příkopy, valy a palisádou. Příkopy a valy bránily jezdcům plně využít hlavní sílu těžkého jezdectva, tedy kinetické energii koně a jezdce, přenesenou do hrotu kopí. Energie je dána součinem hmoty a rychlosti. Hmota koně a jezdce je daná, potřebnou rychlost získá kůň během. Proto husité přerušili planinu pro rozjezd a získání rychlosti příkopy a valy, aby kůň nemohl nabrat rychlost.

Přesto křižáci dotírali na husity a brzy začali získávat převahu. V tomto momentu křižáci patrně využili lsti, kdy husitům poslali do zad po jižním svahu speciální „comandos“, kteří měli od Bulhara vyšplhat po jednotlivých stupních vinice na vrcholek Vítkova husitům do zad a napadnout je zevnitř tvrze. A nyní vstupuje do hry oněch 29 bojovníků se třemi ženami včetně.

Zatím, co bojeschopní husité se potýkali s křižáky na opevnění tvrze, 29 boje neschopných kriplů se povalovalo v zápolí. Chlapi koukali, co se děje vepředu na bojišti, zatím, co ženské zevlovaly, co že je v Praze nového. A najednou uviděli, jak se po viničních stupních přískoky blíží jacísi vojáci. Ženské začaly cosi ječet o Antikristech, až vyvolaly rozruch a těch 29 vojenské služby neschopných se do těch „komandos“ pustilo a zdrželo je do příchodu řádného vojska, které je zlikvidovalo.. Lest se nepovedla, i když v průběhu šarvátky „komandos“ na chvíli zajali Jana Žižku. Tato epizodka se pak pro svoji atraktivitu stala hlavním popisem celé bitvy.

Křižáci přes to získávali na Vítkově převahu a zdálo se být jen otázkou času, kdy Vítkov dobudou. Leč právě času se nedostávalo. Začínalo se smrákat a vojska dotírající na Prahu usoudila, že dnes už bylo dosti válčení, že už na to dneska stejně není vidět, a že je potřeba myslet na navrátila. A jak vojáci usmysleli, tak i udělali. Přestali útočit na Prahu a začali se stahovat na své základny. Jen těm, co byli nahoře na Vítkově, to nikdo neřekl. A tak se tam šavlovali dál a s kopce dolů shlíželi na to, jak se jejich kolegové pod kopcem plaví přes řeku zpátky do Buben.

Tím, že křižáci na Špitálském poli přestali blokovat pražské brány, vyrazil z Horské brány u Bulhara houf 50 střelců pod ochranou cepníků a vedením kněze Víta Úpického s monstrancí na pomoc pomalu ustupujícím obráncům Vítkova a Koněvovou třídou se přesunuli kousek pod Ohradu, odkud začali zespoda přes jižní svah vinice střílet na křižácké jezdce. Levé křídlo křižáků se octlo pod palbou a začalo se tlačit po úzké šíji kopce na pravé křídlo nad Karlínem. Ti na pravém křídle husity neviděli, pod sebou však viděli, jak se vojska vrací do svých ležení a nevěděli, co se děje. Nastal zmatek, který vyústil v zastavení útoku a návrat křižáků přes Ohradu domů na Štrosmajerák. Stahování neprobíhalo organizovaně a tak si někteří křižáci zkrátili cestu dolů svahem do Karlína. Někteří úmyslně, někteří neúmyslně. Byly při tom ztráty na zdraví a životech. Odhadem se pohybují křižácké ztráty asi na 70 mužů. Ztráty husitů známy nejsou.

Bitva, či spíše šarvátka na vrchu Vítkově jaksi vyšuměla do ztracena. Ještě druhého dne ráno si husité mysleli, že buď to byla plichta, nebo že vlastně prohráli. Žižka proto povolal další mužstvo a horečně pokračoval v opevňování Vítkova před dalším křižáckým útokem. Žádný se však nekonal, a tak husité usoudili, že vlastně vyhráli. A slavné vítězství na vrchu Vítkově bylo na světě.

Rozpaky panovaly i v křižáckém štábu. Denního cíle, tedy dobytí Vítkova a uzavření obležení Prahy se nezdařilo.Cizozemští vojáci žádali pokračování v boji.Bylo to hlavně motivováno tím, že pohyblivá složka mzdy žoldnéře byla dána hlavně velikostí narabované kořisti a Praha nebyla chudé město. Domácí páni byli proti pokračování boje, neboť jim bylo jasné, že by se drancoval jejich majetek a navíc správně usuzovali, že cizáci odtáhnou,ale oni zde budou muset s těmi husity nějak žít. Tak proč je zbytečně dráždit?!. Zikmund tak nějak lavíroval mezi oběma stranami, na jedné straně by rád umožnil žoldnéřům si materiálně přilepšit, na druhé straně chápal stanovisko místních, neboť byl více méně jeden z nich. Nakonec se všichni zhádali se všemi, každý obviňoval z nedostatku schopností každého a div, že se nepustili do sebe navzájem. A tak si Zikmund vyžádal time out.

Žižka dobudoval opevnění na Vítkově a překřtil ho na Žižkov, Zikmund využil pauzy k tomu, aby se nechal v chrámu sv. Víta korunovat 28.7.na českého krále. Udělal to tak nějak narychlo a improvizovaně, že nedodržel Karlem IV. předepsané ceremonie, což zavdalo příčiny k pozdějšímu zpochybňování legitimity tohoto aktu.

A co dělaly obě armády armády? Kdo byl na vojně tak ví, že „voják buď leží, nebo běží“. Druhá, a to obecně platná poučka zní, že “voják se stará, voják má“. A tedˇokolo Prahy a v Praze leželo okolo 40 000 chlapů, včetně žen. A bylo jen otázkou času, kdy začnou dělat nezdobu a starat se, aby měli. Netrvalo dlouho a husité začali drancovat Prahu zevnitř a křižáci její okolí. Rabovalo se a mordovalo jak uvnitř, tak vně.Prostě nastala bojová demoralizace a když selhala i jednání obou stran 25.7., dal Zikmund rozšmelcovat zlato posbírané po hradčanských kostelech, vyplatil žoldnéře a výpravu tak nějak nenápadně rozpustil. Ani už moc nebylo třeba, protože vojska už týden z ležení odcházela samovolně. Nakonec dne 30.7.1420 opustili obležení Prahy poslední křižáci. A tak nějak nemastně, neslaně skončila První křížová výprava proti kacířským Čechám.

Těžko hodnotit, zda tato válečná epizoda bylo vítězství husitů, či porážka křižáků. Praha dobyta nebyla a husitství potlačeno nebylo. Na druhou stranu Zikmund byl korunován českým králem. Škoda, že se křižákům nepodařilo útok na Vítkově dotáhnout do konce. A když už křižáci Žižku stáhli za nohu ze srubu, měli být rychlejší a rozhodnější. Mohli jsme si ušetřit dalších 15 let chaosu a vandalizmu, kterému nakonec učinila přítrž Panská jednota u Lipan.

A jaký je můj poznatek z hlediska dějepisu? Že jaké si to uděláš, takové to máš. Z podstatě banální šarvátky se nesmyslným a mnohokrát duplikovaným jednostranným opakováním stala mega bitva, kde chrabrý český proletariát zatočil s  tmářskými silami tehdejšího světa a stal se předvojem pokrokových sil světa našeho.

A metodika? Nemá.li národ dost vhodných velkých momentů a osobností, pak si je musí z těch malých vymodelovat.

A to je o slavné bitvě na Vítkově vrchu povídání konec.

Jirka B.

A měl bych doplnit nějakou muziku. Třeba „Kdož sú boží bojovníci“, nebo „Dietky, Bohu zpievajme“, což byl toho dne žhavý hit. Ale já jsem vybral jinou pro Pipa Spana: „Pippo non lo sa“