Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Rumunsko 2018

05.09.2018 20:42

 

Poté, co jsem přestal jezdit na inspekční cesty do Cislajtánie, protože mne přestalo bavit nechat se obtěžovat četnými migranty v severní Itálii, kteří nám nabízeli od padělků značkových kabelek v Benátkách, přes korálky a copánky na břehu Lago di Garda, až po drogy ve Veroně, navštívil jsem letos potřetí Translajtánii.

Letošní cesta měla tři hlavní cíle. Prvním cílem byla návštěva krajanských českých vesnic v Banátu, konkrétně vesnice Tisové údolí neboli Eibenthal a návštěva Železných vrat na Dunaji, druhým cílem byla cesta přes severní Bulharsko na bulharské severní a posléze rumunské jižní pobřeží a třetím cílem byla vzpomínková cesta na místa, která se mi na minulých cestách po Rumunsku líbila a nebyla až tak daleko od přijatelně ujetelné trasy, tedy Vama Veche, jezero Techirghol, pláž Vadu a cesta přes Transfagaraš s noclehem ve Valea cu Pesti.

Cestu jsme započali v neděli 26.8. a před sebou měli asi 900 km někam za rumunský Temešvár. Po tradičně drkotavé české dálnici jsme se dostali na Slovensko a dálnicí s malým přerušením za maďarskými hranicemi jsme před Gyorem přejeli přes Litavu z Předlitavska do Zalitavska. Projeli jsme Maďarskem, před Segedínem jsme odbočili na hraniční město Mako a já si vzpomněl, že právě tam se před třemi lety snažili dostat ze Srbska do Maďarska a mnohdy pohříchu s úspěchem, islámští migranti. To jsem ještě netušil, nakolik se bude historie střetu islámu reprezentovaného historicky Osmanskou říší prolínat s trasou naší cesty.

Přejeli jsme hranice do Rumunska, minuli Arad a kolem Temešváru se hnali po rumunské dálnici, mimochodem o dost kvalitnější, než je ta naše, rychlostí chvílemi až 187 km/hod směrem k Lugoji. Najednou se před námi objevila černá stěna a my vjeli do děsivé bouřky. Provoz na dálnici se zastavil chvílemi skoro a chvílemi úplně, mezi kapkami vody nebylo takřka místo pro vzduch a já poprvé zažil, jaké to je, když do mostní konstrukce, pod kterou jsme právě projížděli, udeří blesk.

Když průtrž mračen trochu polevila, našli jsme si přes Trivago ubytování v asi 60 km vzdáleném Karansebéši v zařízení honosně nazvaném Green Residence.Ubytování bylo levné, přesto cena předčila kvalitu. První, co mne na pokoji potkalo, bylo to, že se zřítila garnýž se záclonou, ve skříni měl kdosi uložené osobní věci a ráno jsme na smažené vejce s plátkem anglické slaniny k snídani čekali hodinu.

Slíbil jsem sice v předchozí anonci, že seznámím čtenářstvo s původem jednoho globálního termínu a poodhalím tajemství činnosti strakonického dudáka v rakousko-osmanských válkách, ale to bude až někdy, možná příště.Teď udělám malou, ale opravdu jen malou časovou přesmyčku a popoběhnu v čase onu historii asi o 14 dní a napíši něco o bitvě, která proběhla u místa našeho noclehu, tedy bitvě u Karansebéše v noci ze 17. na 18. září roku 1788.

V únoru roku 1788 vyhlásil Josef II. na základě spojenecké smlouvy s Ruskem už Bůh ví kolikátou válku Osmanské říši. Rakouské armádě velel již starý a dost neschopný maršál Lacy. V důsledku jeho strategických chyb dosáhli Turci převahy a v srpnu překročili Dunaj v Železných vratech v Banátu a postupně vytlačovali Rakušany do Sedmihradska. Od vojenské hranice v Banátu ustupovalo 100000 vojáků rakouské armády pod vedením maršála Lacyho a za osobní účasti císaře Josefa II. do vnitrozemí ke městu Karansebeš.

V noci 17.9.1788, tedy bez mála dní před 230 lety postupovala kolona pěšáků, po stranách chráněna husarskou jízdou k řece Timis. Řeku nejdříve překročila husarská jízda a za ní pěchota. No a jak to je v Rumunsku dodnes, kde je štau, tam hned něco začnou prodávat místní cikáni, tlupa cikánů nabídla husarům pár sudů pálenky. Husaři jí koupili všechnu a když přebrodili pěšáci, nic jim nedali a začali rychle „barack pálinku“ konzumovat. Pěchota se snažila se k sudům dostat, tak se husaři okolo sudů opevnili. Některý z pěšáků-alkoholiků na husary vystřelil, husaři střelbu opětovali, nastala bitka, zranění utíkali, zadní voj viděl zkrvavené kamarády a v domění, že byli napadeni Turky, začali střílet do tmy a voláním na Turky upozorňovat. V mnohonárodnostní armádě, kde byli německy mluvící Rakušané, Maďaři, Italové, Češi a další národnosti monarchie, si vojáci mezi sebou nerozumněli, což zvyšovalo napětí. V palbě a nastalém zmatku začali vojáci prchat, důstojníci volali „Halt! Halt!“, čemuž ovšem mužstvo rozumělo jako „Aláh, Aláh!“, což je ještě utvrzovalo v tom, že útočí Turci, zadní řady se snažili dostat přes most a talčili se na přední voj, ten v domění, že mají Turky v patách, střílel na zadní voj z pušek. Navíc husaři, vědomi si toho, co způsobili, se snažili ujet, aby byli z obliga a dusot jejich koní velitel dělostřelců považoval za útok turecké jízdy a zahájil na husary palbu z děl.V té vřavě prchající vojáci vytlačili kočár s císařem Josefem II. do Timiše, povoz se rozlámal a starý a nemocný císař musel po vyproštění dále ujíždět na koni. Spořádaný pochod ke Karansebeši se pálenkovým incidentem proměnil v chaotický útěk a tragedii, kdy se armáda rozpadla, Rakušané ztratili 10000 mužů, několik děl, proviant a navíc se ztratila armádní pokladna s penězi na výplatu vojáků.

Když za dva dny dorazili na místo Osmani, nevěřili vlastním očím. Rakouská armáda nikde, jen deset tisíc mrtvých protivníků. A tak Rakušané porazili sami sebe a Turci obsadili Karansebéš bez boje.

Císař se vrátil do Vídně, maršál Lacy se hodil marod a rezignoval a do čela armády nastoupil generál Laudon.

Jaké z toho plyne poučení pro teď? Války mezi křesťanskou Evropu a islámem se táhnou dějinami jako červená niť.A je-li válka, pak je lepší ji vyhrát. A od rumunských cikánů je cokoli na silnici kupovat na pováženou.

Jirka B.

P.S. Stejně by mne zajímalo, kdo šlohnul tu pokladnu.