Nepomáhám, jen dělám, co je potřeba
Nepomáhám, dělám jen to, co je potřeba
Včera a dnes jsme měli u nás doma trochu kalup. K normálním povinnostem a potřebám naší domácnosti jsme si „nadělili“ ještě vícepráce, které vyplývají z toho, že v našem domě jsme se rozhodli ubytovat ukrajinskou rodinu. Otec, matka a syn a dcera. Otec zde pracuje a bydlel na ubytovně, nyní za ním z Ukrajiny přijela jeho žena a děti.
A tak moje žena oželela zasedačku, kde se scházela s klienty a spolupracovníky a hernu, kde si hrála vnoučata, neboť obě místnosti jsou pozůstatkem malé bytové jednotky, která vznikla při permanentních přístavbách, přestavbách a rekonstrukcích našeho domu a sloužila jistý čas rodině jedné z dcer za minimalistický byteček, než odešli do svého.
A tak od včerejška dáváme dohromady obě místnosti a příslušenství, aby vznikl 2 + k.k. a ukrajinská rodina tu mohla pospolu přečkat dobu válečné nejistoty a v klidu se rozhodnout, co dál.
Myslel jsem původně, že bude stačit pár přesunů nábytku, že něco vyklidíme a něco málo dodáme a bude hotovo. Ale čím více se ten prostor snažíme mít kompletní, tím více jsem překvapen, co vše je potřeba. Třeba talíře a hrnky. Nebo příbory. Nějaký kastrol na vaření. A postel. A měchačku. Rychlovarnou konvici. A otázka, zda bude stačit jednoplotýnkový vařič. A co náš pes? Nesežere je? Nesežere, je hodný, ale musíme je seznámit. A ještě jedna postel by se hodila. A pak ještě jedna. A spartakiádní lehátko vystěhovat.Jo, sůl, cukr, sirup a Jar do začátku.
A vystěhovat další věci, co zde byly uložené. Jen jestli je bude kam uložit, co jich je. A vyrazit koupit to, co nebylo po ruce.
A k tomu normální povinnosti dne, musím k zubaři, žena má dvě jednání a musí na úřady, přijde vnučka na hlídání, takže úkol a slovíčka z angličtiny, pak na tréning a ještě si vydyndala, že tu bude u babičky a dědečka spát. A do toho opravář na digestoř.
No, nějak se to povedlo a rodina je, možná paradoxně kvůli válce, zase pospolu. A tak jim pomoci s nošením věcí a instruktáž, jak se co zapíná, vypíná a kam si co uložit. Jo a ještě smeták.
A už jsou tu, táta šofér, máma kuchařka, šestnáctiletý kluk, jen o dva roky mladší toho, aby ho poslali zabíjet, nebo být zabit. A desetiletá dcerka, která by měla být ve škole. Takže ještě telefonát do školy, že by bylo dobré pro ukrajinské děti udělat třídu, nebo alespoň družinu. Ale ve škole už mají záměr na otevření ukrajinské třídy, nebo na zařazení dětí do jednotlivých ročníků s vlastními asistenty.
A do toho kalupu si čtu, že někde na podporu běženců zpívají umělci Kryla a že firma přejmenovává Ruskou zmrzlinu na Ukrajinskou. Platná gesta, platná, jak mrtvému vojákovi na obou stranách fronty zimník. Jen o něco méně zlé, než šikana zde pobývajících Rusů za to, že jsou Rusové. Známá Ruska, kterou mám za důvěryhodnou, se nám svěřila, jak se její čtrnáctiletá dcera Anička psychicky hroutí z nenávisti lidí k ní za to, že je Ruska, a to je zvyklá, neboť jí poprvé za to spolužáci škrtili už v první třídě. A to se v Česku narodila a v Rusku vlastně ani nikdy nežila.
Obyčejní lidé trpí, protože jim papaláši a jejich podvraťáci kurví životy. A ať si tak každý ty své papaláše a podvraťáky vyjmenuje sám.
Zatím je začátek a je to kalup a borčus, kdy jak my, tak naši Ukrajinci budeme nocovat asi mezi balíky a taškami, ale snad si to nějak „sedne“ a zaběhneme se všichni, aby se nám tu bez zádrhelů pospolu žilo, než se situace vyřeší.
A prosím vás, opravdu ten akt přijetí běženců pod naší střechu není vyjádřením žádné mé politické preference. Ani to nedělám proto, aby o mně někdo říkal, že jsem hodný. Nedělám věci proto, abych byl hodný, nebo zlý. Dělám to proto, že je to potřeba.
Zdraví a přeje zdraví
Jirka B.
Diskusní téma: Nepomáhám, jen dělám, co je potřeba
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.