Nechte už konečně Němce na pokoji!

10.02.2020 20:26

Nechte už konečně Němce na pokoji!

V minulých dnech, konkrétně 4.února, proběhlo jedno dvousté výročí.Nebylo tak akcentováno, jako by bylo akcentováno za minulých režimů, přesto nějakou odezvu utržilo. Patrně i toto výročí podléhá politické závislosti a současnost mu není tak nakloněna, jako by byly režimy prvorepublikové, či režim komunistický. Jedná se o 200. výročí narození české spisovatelky Boženy Němcové.

Nechci v tomto článku hodnotit její dílo a jeho vklad pro český národ a jeho obrození. Chci se zaměřit spíše na její osobnost, manželství a jejího manžela Josefa Němce.

Naše paní Božena, jak nám byla prezentována v dobách mého mládí, byla moudrá emancipovaná žena pevných mravních zásad, přesvědčená a statečná vlastenka s vysokým sociálním cítěním, unikátní spisovatelka, která přispěla svým dílem k uvědomění si nejen češství, ale i sociálních problémů tehdejší společnosti. Za to vše byla mytizovanou fyzickou, psychickou a sociální mučednicí nejen habsburského policejního teroru, ale i vlastního despotického, hrubého a primitivního manžela.

To vše hrálo do not jak prvorepublikového (pryč od Vídně, pryč od Říma), tak i komunistického (sice utopická a romantická, ale komunistka, utrápena počínajícím kapitalismem) režimu.

Jak to bylo s „terorem“ habsburského Rakouska, nebudu hodnotit. Tíži politického útlaku si ale můžeme odvodit např. z Havlíčkova „vyhnanství“ do horského lázeňského města Brixenu.

Pokusím se ale trochu rehabilitovat osobu jejího manžela Josefa Němce.

Josef Němec se narodil v roce 1805. Již od mládí byl „zuřivý Čech“. Jako student filosofické fakulty se zúčastnil roku 1824 proticísařské demonstrace, kdy studenti místo skandování „Vivat“ skandovali „Bídák“, za což bylo několik desítek studentů, mezi nimi i Josef Němec, potrestáno vyloučením ze studia a povoláním do armády. Josef Němec byl osm let v armádě převážně v severní Itálii, celkem pravidelně byl povyšován, ale důstojnickou hodnost odmítl a požádal o demobilizaci. Byl uvolněn z armády, ale byl přikázán k finanční stráži. Pro svůj vlastenecký postoj a hlavně pro svoji nekompromisnost, neúplatnost a přímočarost byl "v kolektivu neoblíben“, služebně a finančně byl perzekuován. Při častém služebním překládání z místa na místo procestoval celou Habsburskou říši, nakonec byl penzionován s minimální penzí. Zemřel u syna Karla v Táboře v roce 1879.

S Boženou Němcovou, tehdy ještě s více méně německy mluvící Barborou Pankel se seznámil, když nastoupil do služebny v Červeném Kostelci. Barbora Pankel (původně údajně nemanželská dcera pradleny Terezie Novotné a kočího Johanna Pankela Barbora Novotná) se narodila údajně v roce 1820 ve Vídni. Později se s rodiči přestěhovala na panství Zaháňských do Ratibořic, kde se o ni jistý čas starala babička Marie Magdalena Novotná, zatím, co rodiče pracovali ve službě u Zaháňských.

V roce 1837 se Josef Němec a Barbora Pankel dohozením seznámili. Rodiče Barbory viděli v úředníkovi dobrou partii a sňatkem chtěli zabránit možnosti otěhotnění Barbory s některým s čeledínů. S kupodivem, nebo možná bez kupodivu, se Barbora a o 15 let starší Josef do sebe zamilovali, což rodinně založený Němec považoval za začátek nového života. On přivedl Barboru Pankel, nyní již Boženu Němcovou k češství, k vlastenectví, přivedl ji do společenství vlasteneckých intelektuálů a prakticky ji vyslal na dráhu české obrozenecké národní spisovatelky.

Problém manželství Němcových spočíval jednak v objektivních příčinách nevůle úřadů a sociálního strádání, jednak v subjektivních příčinách u obou. Josef Němec byl osoba s rázným vojáckým vystupováním dodržující morální kodexy cti, pravdy a spravedlnosti a zároveň byl patologicky závislý na své manželce a rodině, Božena byla chaotická volnomyšlenkářka zanedbávající rodinu a domácnost, promiskuitně založena a patologicky závislá na extramatrimoniálním sexu. Tento nesoulad vedl k častým konfliktům vrcholícím často oboustranným násilím, přičemž zatímco Josef se snažil tyto konflikty svým způsobem řešit, Božena je hysteroidně s pocitem uspokojení zveřejňovala a vytvářela okolo sebe gloriolu mučednice ze strany tyranského manžela.

V roce 1852 sepsal Němec žádost o rozvod, kterou zdůvodnil vzájemným nesouladem, rozpadem vztahů a neschopnosti manželky postarat se o rodinu a domácnost. Sám asi o rozvod příliš neusiloval, spíše vyhověl přání Boženy, která se chtěla vyvléci z rodinných povinností a „jít na volnou nohu“.

V podstatě manželství vypadalo tak, že Josef postrkem sloužil po celé Rakouské říši a sháněl prostředky na obživu, zatím, co Božena se slovy manžela „kurvila a hospodařit neuměla“.

Svojí sexuální náruživostí a promiskuitou se Božena Němcová netajila, doložených milenců měla celou řadu, brala bohaté zajíce i chudé zajíčky. Její milenci od ní po čase většinou prchali, na což ona reagovala neodbytnou hysterií, za což si vysluhovala od milenců často nehezké , mnohdy veřejné urážky.

Zajímavé je, že Němcové sexuální chování rozbilo jednu z prvních komunistických buněk u nás (České bratrstvo), kde utopičtí komunisté provozovali bratrskou a sesterskou „volnou lásku“. Problém spočíval v tom, že všichni bratři chtěli obcovat s Němcovou a ta na to nestačila, neboť měla zduřelou „slezinu“. Nakonec se bratři komunisté zrafali mezi sebou a buňka se rozpadla.

Coby hospodyně byla Němcová také k ničemu. V nepořádku svého bytu seděla u stolu,pila kafé, kouřila cikára a psala svá díla. Vařit neuměla, peníze neměla, pokud měla, uspořádala „salón“ a peníze utratila, aby pak děti posílala po příznivcích na návštěvy s obědem a sama žila ze stravování, na které docházela po známých podle rozpisu. Přesto se chlubila vzornou služkou, které ovšem neplatila a ta se s Němcovými o služné později soudila.

Co se jejich čtyř dětí týká, nijak zvlášť dobrá matka to nebyla. Nejstarší Hynek umíral v 15 letech na TBC, zatímco jeho matka sbírala pohádky na Slovensku a v Uhrách. Dceru, která byla zhyzděna tuberkulozními krticemi, popisovala Němcová ve své korespondenci známým jako nehezkou a šikanovala ji a synovi Karlovi předhazovala, že Hynek, ten co umřel, byl daleko lepší, než on.

No, není divu, že občas manželské spory musela řešit c.k. policie. Božena například Josefa ze vzteku pokousala, on ji propleskl a ona teatrálně vyskočila z okna a utíkala pro žandarma. A pak o tom bohatě referovala v dopisech známým.

Josef nakonec s Boženou vydržel až do její smrti. Když zemřela, praskl mu vesmír. Inu, byl na ni citově až patologicky závislý.

Po smrti Němcové v roce 1862 se nadále věnoval svým dětem. Dcera Dora byla společensky negativně poznamenána soužitím s matkou, byla samotářská a podivínská, neprovdána byla učitelkou francouzštiny, nejmladší syn odešel do Ameriky, kde se ztratil a u Karla, který se věnoval pomologii a vyučoval ji na hospodářské škole, v Táboře Josef zemřel.

Nemyslím si, že by si měla Božena Němcová užívat mýtus mučednice svého muže. Spíše naopak.

To ubohé totemizování „naší paní Boženy“, na němž se sama aktivně a mnohdy nezaslouženě a lživě podílela, udělalo z Josefa Němce monstrum. Myslím, že je na čase tuto oběť své manželky a třech po sobě jdoucích režimů rehabilitovat.

Myslím, že Josef Němec byl docela slušný chlap.

Jirka B.