Navštivte Rumunsko, dokud je (kapitola sedmá)

O čtverém Božím požehnání, klášteře a díře v zemi, o rumunských toulavých psech a rumunských nejen toulavých Cikánech..

   Ráno panovalo v táboře Zanoaga mlhavé chladno, ač se slunce snažilo prokousat se oparem. Obyvatelé kempu se chránili před raním chladem teplým oblečením a nejrůznějšími pokrývkami hlavy. I já měl , ač jinak v kraťasech, na hlavě kulicha. Ovšem v noci jsem chladem netrpěl. Za to děkuji soudružkám a soudruhům z podniku Sportovní výroba o. p. Jablonec nad Nisou, kteří před 40 lety ušili můj konfekční péřový spacák tak, že mi dosud dokonale zachován dokonale slouží. Prostě takový běžný „socialistický šmejd“. A teď bych měl dodat „Zasraný bolšáni!“, že ? 

   Sbalili jsme věci, za asistence našich psích bodygardů se nasnídali a mezi tím jsme sušili stan ke složení.

Přestože na stará kolena již dáváme i na dovolenkových cestách přednost noclehu v „kamenném domě“, jako duší nomádi stan vezeme vždy s sebou a pokaždé ho alespoň občas využijeme.

    Mlha se rozpustila a okolo řádil slunečný den jako korálek. Nakonec jsme vše spakovali, rozloučili se s kempem Zanoaga a přebrodili přes říčku Lalomita zpět na hlavní silnici .

Má žena vyměnila volant za kormidlo a vyrazila plnou parou vpřed, až  vlny před přídí Oktávky vzkypěly. Tak mne napadá, že  si vychutnala všechny jízdní atraktivity, zatímco já odkočírovával ty nudné kilometry od obzoru k obzoru.

    Tam jsme odbočili vzhůru do hor proti proudu Lalomity okolo přehradního jezera ke stejnojmenné jeskyni a klášteru. Na konci silnice jsme zaparkovali jsme na „parkovišti“ a vydali se přes mostek podél říčky do kopců.

Po cestě, která nebyla až tak náročná, jsme potkávali minimum pěších. Pak jsme zjistili, že se dá až nahoru na horu dojet autem a ke klášteru sejít nábližkou. Tuto variantu volila většina návštěvníků kláštera i jeskyně.

   Tehdy jsme již měli první Boží požehnání. Jakási žena, která natírala plot u cesty, nám požehnala. V jedné ruce plechovku barev, v druhé štětec, na hlavě umělecký baret. Vypadala jako celník Rousseau na svém slavném autoportrétu

   Cesta ke klášteru vypadala jako udržovaný park, bylo to však dílem stád ovcí, která se zde popásala.

Tyto ovce  v protisměru si asi přivstaly a již zřejmě prohlídku kláštera a jeskyně absolvovaly.

   Cesta stoupala do kopce podél horolezeckých terénů.Zrovna někoho snášeli ze stěny, ale asi to bylo cvičení.

Kam s ním? Nahoru, nebo dolů?

   Podél cesty byla upozornění na častý výskyt medvědů. Místní se dušovali, že varovná upozornění jsou míněna upřímně.

 Pozor! Národní park Bucegi je oblastí častého výskytu medvědů!

   A  přes cestu tento malý pomníček. Z jakého důvodu, to fakt nevím. Možná medvěd, možná skála, nebo něco jiného.

Kdo to v lese zmizel, odkud šel a kam? Jakou pak měl svízel, že zbyl v lese sám?

   Když jsme vystoupali pod klášter, požehnal nám podruhé žebrák. Nic jsme mu nedali, ale zařekl jsem se, že pokud dostanu důchodcovskou slevu na vstupné, daruji mu rozdíl do plného vstupného.

Lokalita kláštera Lalomita by se dal popsat slovy písně „Pod tou skálou, kde proud řeky syčí“.

   Pravoslavný klášter Lalomita pochází z 16, století. Je vlastně vstupní branou do krasové jeskyně, která se nachází v skalním masivu za ním. Vchod do jeskyně je částečně zatarasen klášterní kaplí.

Za povšimnutí stojí nápisy v cyrilici, která byla nazvána po „našem“ věrozvěstovi Cyrilovi. Ten ale vymyslel pro Velkou Moravu ještě bizarnější písmo  hlaholici. Můžeme děkovat mnichu Wichingu, že u nás prosadil západní ritus a my píšeme latinkou.

    Jeskyni spravují klášterní mniši. Po zaplacení vstupného, kdy důchodcovskou slevu mi řeholník-pokladník uznal, jsme nasadili ochranné helmy. Jeskyně se nachází v jedné etáži v nadmořské výšce 1500 m.n.m. a je zpřístupněna v délce asi půl kilometru. K vidění jsou chodby a sály, protékající ponorná říčka s vodopádem, krápníková výzdoba , kosterní pozůstatky divokých zvířat a podzemní oltářík. Chodí se, místy i v podřepu, po upravených trasách vybavených kovovými chodníčky a schodišti, areál podzemí je osvětlen. Stojí za návštěvu, i když před 38 lety jsme v sousedních Apusenských horách takovéto jeskyně ve stavu panenském prolézali coby objevitelé. Načerno a poněkud riskantně. Inu, mladé tele se tygra nebojí. Obrázky z jeskyně jsou pojaty jako slide show.

Jeskyně je obvykle díra do země větších rozměrů, evokující určité tajemno. Toho dne v jeskyni Lalomita mohli návštěvníci zahlédnout podivného permoníka v modré čepičce.

 Nevím proč, ale při pohledu na tuto fotku mám pocit, jako by cesta vedla přímo do .... sakra, jak jen to říci společensky přijatelně ? Do útrob Země. To je ten správný výraz..

Osou jeskyně protékal zázračně léčivý ponorný potok. Je zajímavé, jak dva tak odlišné jazyky, jako je rumunština a čeština mají společná slova. Ponor se řekne rumunsky ponor, eventuelně ponorului.

Ponorný potok se místy řítí dolů vodopádem. Možná, že jeho magická moc spočívá v tom, že zatímco dole ho lidé pijí, nahoře si v něm chladí unavené nohy.

Na některých místech byly v jeskyni nalezeny kosti a  kosterní pozůstatky zvířat. Pro některé je to důkazem toho, že tato zvířata v jeskyni žila. Já spíše typuji, že do jeskyně zvířecí nálezy propadly z povrchu krasu otevřenými komíny závrtů ať v celku, či jako jednotlivé kostní, či kosterní pozůstatky. Před těmi osmatřiceti lety jsme v apusenské jeskyni takovýchto kosterních pozůstatku medvědích či jiných, včetně lidských, nalézali hodně. Některé již petrifikované, nebo zalité do vrstvy vápence. Vždy ale byly pod vyústěním komínu, byť již ucpaného, do podzemní dutiny.

Místy byla i krápníková výzdoba, i když nikterak masivní. Zachovalá byla převážně tam, kam nedosáhly ruce návštěvníků.

Krápníkovou výzdobu svého svatostánku si neuchránila ani Bohorodička, která má na konci návštěvní trasy svůj oltářík.

    Cestou od kláštera jsem dostál svého slibu a obdaroval jsem žebráka ušetřenými 5 lei. Žena přidala dalších 5 a žebravý svatý muž nám požehnal hned dvakrát. 

   Stádo mezi tím sešlo do údolí k parkovišti a nabízelo malebné a idylické bukolické pohledy.

Pastýřská idyla. Nevím, jak komu, ale mně skopové nepříjemně smrdí, tudíž nechutná. I odborně upravené, odblaněné a zbavené tuku, podávané na předehřátém talíři.

   Původně jsem plánoval ještě  lanovkou vyjet na skalní útvary Babele, na caraimanský kříž a horu Omu, ale vzhledem k časové prodlevě a více než třem stům kilometrů, které jsme měli před sebou tento den, jsme od výletu upustili. Alespoň máme důvod se do pohoří Bucegi vrátit, i když jsme všechny vyjmenované útvary nakonec viděli ze silnice na protějším obzoru.

Tady už jsme sice více méně projeli zatáčkou, ale něco je ještě vidět. Vrchol Omu je nejvyšší hora pohoří Bucegi (2507 m.n.m.).  Babele (Báby) a Sfinx (Sfinga) jsou skalní útvary poblíž, vzniklé zvětráváním vápencových skal. Caraimanský kříž je  nedaleko ve výšce 2384 m.n.m. stojící a zdaleka viditelný 36 metrů vysoký monument věnovaný hrdinům 1.světové války.

   Nemohu při popisu rumunské krajiny opomenout rumunské toulavé psy. Rumunští toulaví psi jsou pojem a fenomén mnoha desetiletí zpět, jehož Rumunsko nezbavil ani  prezident Ceausescu, který je chtěl zlikvidovat. Slyšel jsem o nich mnoho děsivých zkazek, ale osobní zkušenost je celkem bezproblémová. Jsou téměř všude, nezaznamenal jsem ale, že by  nás nějakým způsobem obtěžovali, snad s jednou výjimkou, kdy nás pronásledovala smečka podvraťáků uprchlých ze dvorků v městečku. Ano, čekají, zda jim věnujete něco k snědku, ale drží si svůj distanc a svoji psí hrdost. Nejsou to neodbytní žebráci, nebo lupiči. Kupodivu nevypadají zbědovaní a jsou v poměrně dobré kondici. Sice jsou odkázáni sami na sebe a musí se o sebe postarat, ale zase jim nikdo nezdobí načesaného kohouta růžovou mašlí a na krk jim nepřipíná obojek. Holt „Já jsem pán a ty jsi pán, každý má svůj marcipán!“. Proto jsou mi sympatičtí.

Tito psi mají svůj osud ve svých prackách. Svobodně žijí, svobodně umírají.

  V Sinaii jsme najeli na hlavní silnici na sever a přes průsmyk Predeal jsme z Valašska přejeli zpět do zalitavské Transylvanie. Z Predealu, který je pár desítek metrů nad 1000 m.n.m., to s námi šlo s kopce. Postupně jsme vjeli  do zemědělské roviny. V mnoha vesnicích byla patrná koncentrace snědých mužů v černých kalhotách, bílých košilích a černých kloboucích a žen v pestrých květovaných modelech vzor “seděmděsať sukeň mala“ s nezbytným šátkem ve stejném vzoru na hlavě. Rumunští Cikáni. Takže něco o nich.

   Cikánů je v Rumunsku oficiálně okolo 700 000, neoficiálně okolo 3 milionů, možná více. Ostatně určitý cikánský zjev má tak okolo 70% Rumunů, takže těžko kvantifikovat. Rumunští Cikáni nejsou ani etnicky, ani sociálně, ani ekonomicky, ani kulturně jednotní. Dělí se na jednotlivá etnika z nichž jsou v Rumunsku hlavní Olaši a Romungři. Dále se dělí na jednotlivé historické rodinné a řemeslné klany, z nichž jsou některé nesmírně bohaté a jiné nesmírně chudé, někteří Cikáni jsou na určité vyspělé kulturní úrovni, jiní zcela primitivní, většinou jsou usedlí, jiní více, či méně, kočují.

   Cikáni přišli do Rumunska někdy ve 13. století s Turky, a to jako jejich otroci. Cikánské otroctví v pravém slova smyslu bylo praktikováno v rumunských knížectvích Valašsko a Moldavie až do 50. let 19. století. V Transylvanii, která patřila pod Maďarské království a pod Habsburskou říši, měli Cikáni lepší postavení, prakticky bylo shodné s ostatním obyvatelstvem. Proto z Rumunského knížectví otročtí Cikáni prchali a usazovali se v zemích Habsburské koruny.

   Všechny tyto historické kořeny spolu s tradičními morálními a etickými hodnotami cikánské entity  formovaly cikánskou společnost jako celek i jako jednotlivé cikánské skupiny  uvnitř cikánského etnika.  Je to velmi složité a zajímavé  vzhledem ke vztahům mezi cikánskou komunitou uvnitř navzájem i vzhledem  ve vztahu s majoritní společností. Trochu jsem se snažil do problematiky proniknout a asi dost zjednodušený názor, který jsem získal, je ten, že morálně etické a kulturní zásady obou společností jsou natolik nekompatibilní, že integrace je takřka nemožná. Vyplývá to z toho, že Cikán, který je věrný svému původu a ctí morální, etické a kulturní zásady svého rodu, je ve zcela neslučitelném  rozporu s morálními, etickými a kulturními zásadami majoritní společnosti. Myslím, že „spolu“ to nepůjde, maximálně přijatelné soužití je jakási forma „vedle sebe“. Vnímal jsem, že něco takového je cítit ve vztahu obou společenství v Rumunsku.

   Chci zároveň říci, že, v rozporu s hrůzostrašnými historkami  o Cikánech v Rumunsku, kterými jsme byli před cestou varováni, jsme žádné ataky a ohrožení ze strany rumunských Cikánů, nepočítám-li žebrání, nezažili.

   Cesta se nekonečně vlekla a do Turdy, která byla naším dalším cílovým etapovým městem, jsme dorazili za úplné tmy. Ubytování jsme měli zajištěno v penzionu Casa La Piscina, tedy v Domě u bazénu, ale adresu jsme nemohli najít. Prostě v ulici uvedené číslo nebylo. Vyšel jsem se tedy doptat a vstoupil jsem do dvora poměrně honosné vily. Zaklepal jsem na vchodové dveře a rázem jsem se ocitl v domě plném cikánských mužů v bílých košilích a žen v květovaných krojích. Ujal se mne mladík, požádal mne o němčinu, neboť žili a nějak vydělávali  v Německu a nakonec mne, jakž takž, nasměroval.

   Casa La Piscina byl jeden z domů, kterými byl tvořen komplex penzionů pod jedním majitelem. Byl zcela nový, ještě nedostavěný.

Přijeli jsme v noci, toto je pohled z následujícího rána. Když nás paní ubytovatelka v noční tmě ubytovávala, ujistila nás,že v domě budeme sami, a že sice dům nemůže zamknout, ale že tato čtvrť je bezpečná. V té chvíli  tmou za jejími zády prošli z ulice dva výrostci se psem, aby se vykoupali v bazénu. Pak prošli domem a zase odešli.

   Ač dosud ve výstavbě, dům měl, jak jinak, bazén, sice ještě ve stavu zrodu, ale již funkční. Ubytovali jsme se a před spaním si šli zaplavat.

Koupání pod parapletem noční oblohy s tisíci dírkami tisíců hvězd je lepší, než návštěva jakéhokoli planetária.

    Po noční koupeli jsme ulehli a spali a spali a spali. Následující den  nás totiž čekala atraktivita světového formátu. A pak už cesta domů.

   Jirka B.

   Pokračování příště.