Navštivte Rumunsko, dokud je (kapitola pátá)

19.10.2016 20:25

 

Ta bílá pláž je přístav náš

   Nikdy jsem nebyl na Waikiki, Copacabaně, ani alespoň na Varaderu, Žádné Bahamy, už vůbec ne Tahiti.

   Znám pár pláží v bývalé Jugoslávii, pár v Itálii., pár v Rumunsku. Kdybych měl favorizovat, pak favoritem by byla Velika plaža pod Ulcinjem za Bojanou, vzpomínám na před padesáti lety zastrčenou písečnou pláž v italské Chioggii, před pár lety jsem tam nostalgicky zajel a teď je to děs uprostřed hotelů, na rumunskou pláž v Giura Portitei z doby před 35 lety, která nyní patří k rumunskému luxusu a na pláž zastydlých hippies ve Vama Veche, kterou jsme cíleně navštívili vloni.

   A pak jsem se při přípravě letošní cesty dočetl, že v Rumunsku jsou dvě přírodní pláže řazené mezi 10 nejkrásnějších na světě. K neuvěření. Řekl jsem si, že to musíme vyzkoušet. A tak jsme zařadili do itineráře pláž Corbu a pláž Vadu.

   Začal jsem shánět informace, ale všechny informace byly tak nějak mlhavě z druhé ruky a podávané způsobem „Za devatero horami, za devatero řekami, tam, kde slunce ráno zapadá a večer vychází“ tak, jak to už u pohádek bývá. Pokud někdo připustil reálnou existenci těch míst, byla to spíše pláž Corbu.

   Nakonec jsem na gůglích mapách nalezl stejnojmenné vesničky a ve vesničce Corbu i ubytování. Prohledával jsem pečlivě mapy v co největším zvětšení a nakonec jsem na nich nalezl i označení pro stejnojmenné pláže. Obě se nacházely na pustém pobřeží, Vadu na pobřeží o poznání pustějším a k žádné z nich nevedla cesta. A tak jsem do itineráře Rumunsko 2016 zařadil po návštěvě Delty i dva dny s tématem pláž Corbu a pláž Vadu.

   Ráno jsme vyjeli z Murighiolu na krátký, asi stotřicetikilometrový přesun do vesničky Corbu . Po levé ruce jsme míjeli jezero Razelm, po pravé ruce jsme míjeli aleje větrných elektráren.

Pokrok nezastavíš! I v Rumunsku si nyní potrpí na větry.

   Cestou jsme minuli jedinou dopravní nehodu, kterou jsme potkali během celé naší cesty. Nějaký magor nevybral zatáčku. Byly to jen „plechy“, ale než ho vyprostili z pankejtu, stáli jsme nějaký čásek v zácpě a mohli pozorovat oslíka.

Nepostradatelná ingredience pravého uheráku. Osel není hloupý, je tvrdohlavý. V jazycích Balkánu se osel řekne magarac, či magar. Podle mne jsou tato slova jedním z možných základů české nadávky magor.

 

   V Corbu jsme se nakonec , jak jinak, než přes Trivago, ubytovali v penzionu s romantickým názvem Hnízdo u moře. Musím ale konstatovat, že není všechno zlato, co se třpytí. Z na fotkách inzerované rustikální starobylé chalupy se nakonec vyklubala kašírovaná a patinovaná novostavba. A také kde bylo moře a kde jsme byli my? Ani vidu, ani slechu. Nakonec jsme se hned odpoledne doptali místních, kudy vede cesta na pláž Corbu a ti nás odkázali na úzkou silničku na kraji vesnice východním směrem. Cesta vedla asi dva kilometry plání a končila před vojenskými kasárnami. Další volba trasy už záležela jen na naší fantazii. Odbočili jsme na tu nejrozježděnější polní stezku a asi po dalším kilometru jsme přijeli na písčitý útes nad mořem. Už zbývalo zdolat jen posledních dvacet metrů, ovšem bylo to dvacet metrů výškového rozdílu útesu cestou se sklonem, kdy předním sklem bylo vidět kamení na cestě pod předními koly před námi a zadním oknem nebe nad námi. Pak už jen projet posledních pár set metrů písečnými dunami, zaparkovat, projít smečkou toulavých psů a už jsme byli na jedné z údajně nejkrásnějších přírodních pláží světa Corbu. Pláž se táhla tak pět kilometrů na sever a pět kilometrů na jih. Problém byl trochu v tom, že na sever cestu uzavíral hned vedle místa, kde jsme parkovali, ostnatý drát hradící cvičiště vojenské základny a na jižním obzoru se tyčily věže jakési chemičky v Navodari, ale jinak byla pláž čistá, a návštěvníků na pláži málo, asi tak sto, kam oko dohlédlo, to znamená jeden člověk na 50 metrů.

Pohled na sever. Kdyby čtenáři byli bystrozrací, mohli by tímto směrem ve vzdálenosti necelých 300 kilometrů zahlédnout ukrajinskou Oděsu. Ale to by musela být ideální viditelnost a oni ve výšce zhruba 6000 metrů.

Pohled na východ. Zde by mohli bystrozrací vidět ve vzdálenosti 400 kilometrů na ruském Krymu Sevastopol a ve vzdálenosti 3x větší horu Elbrus na Kavkaze. Z jaké výšky, to nechť si zájemci spočítají podle vzorce Vzdálenost dohledu(km) = druhá odmocnina 13x výška pozorovatelny (m)

Pohled jižní. Ve vzdálenosti 5 kilometrů mohou vidět i ti méně bystrozrací město Navodari. Ti bystrozrací ve vzdálenosti 300 km turecký Istanbul.

 

   Není to mnoho, ale nebylo tam tak pusto, abych se mohl koupat bez plavek a koupání v plavkách nepreferuji. Takže jedno mínus. Druhé minus byla vojenská základna a vojenské aktivity. Jednak pláž byla u základny nepřístupná a zadrátovaná a dále nad pláží opakovaně přelétaly vrtulníky na sever k Ukrajině a zpět na jih. Některé byly rumunské, další neoznačené americké Black Hawks.

Vlevo se táhnou ostnaté dráty vojenské základny, uzavírající pláž na sever. Černé jestřáby bez označení strojů jsem nevyfotil, tak snad k navození představy letového neklidu nad pobřežím postačí černé vrány.

 

   Kdyby raději NATO koupilo vojákům plavky. Nedělalo dobrý dojem, když přišla na pláž skupina vojáků zprofesionalizované rumunské armády a pouze polovina z nich měla plavky. Aby se mohli koupat všichni najednou, polovina z nich vlezla v plavkách do moře tak, aby jim voda sahala nad pás, pod vodou plavky svlékli, hodili je na mělčině čekajícím vojákům, ti se do nich převlékli a čest armád NATO byla zachována. Za dob mé prezenční služby v socialistické armádě se tomu říkalo „výměna prádla“. Franta si vyměnil spodky s Karlem, Pepa s Bohoušem atd.

   Koupali jsme se až do večera.

Západní výhled, trochu evokující pohled na atomový výbuch Ale je to západ slunce.Možná, že tak nějak vypadal poslední západ slunce nad Atlantidou.

 

   Když jsme odcházeli skoro za soumraku, mohli jsme sledovat na pláži svatební obřad mladého rumunského páru. Panna nevěstinka by nám ráda zapózovala, ale ženich do chomoutu spěchal.

Nebyla to jediná svatba, kterou jsme cestou potkali. Spíše řádila v Rumunsku svatební epidemie. Asi bylo letos příjemné jaro a meze brzy suché. Tak alou pod čepec, než to bude vidět!

 

   Pláž Corbu byla řekněme, že nadstandardně pěkná, ale za jednu z nejhezčích na světě bych ji nepovažoval. Proto jsme se rozhodli, že druhý den najdeme tu tajemnou pláž Vadu.

   Večer jsme seděli na terase našeho penzionu. Přesně ve 23: 00 místního času oblohu ozářila červená světlice. V kasárnách pískli poplach. Celou noc nad pobřežím a nám nad hlavami přelétala vojenská letadla ve dvojicích, nebo ve skupinách. Ráno jsem na internetu zjistil, že v Čechách byly zahájeny česko-americké vojenské letecké manévry. Zvýšený letecký provoz vojenských letadel jsem pozoroval v Rumunsku po celou dobu česko-amerických manévrů u nás.

   Ráno jsme se vydali hledat onu bájnou pláž Vadu. Jeli jsme asi do 10 kilometrů vzdálené stejnojmenné vesnice. Podle kusých informací cesta na pláž měla začínat u opuštěné nedostavěné továrny z dob socializmu. Torzo továrny jsme našli. Měli jsme štěstí, před námi jelo jedno auto do písčité pustiny. Kus cesty vedl ještě po panelové silničce, pak se nám panelka i auto jedoucí před námi ztratily a posledních pět kilometrů byla opravdová Rally Dakar.

 

Při prohlížení fotky se ptám sám sebe: „Bylo to bezpečné?“. Zdá se mi, že zde chybí už jen sup mrchožrout.

 

   Osamoceni jsme se drali pískem přes duny, vybírali co nejméně rozježděný povrch, vyhýbali se hlubokým děrám, museli správně odhadovat, kudy dál.

Že by kruhový objezd?

 

   Má žena za volantem i naše Oktávka si vedly obě skvěle. Za poslední dunou se objevilo moře.

Našli jsme bájnou pláž Vadu!

   Písečná pláž Vadu se v šířce asi 30 až 50 merů táhla od místa, kde jsme na ni vstoupili, asi 30 kilometrů na sever.

 Co dodat?

 

   Na jih splachována příjemnými vlnami dalších pustých 7 kilometrů.

Dodávat něco netřeba. Jen v úžasu mlčet!

 

   A na těch 37 kilometrech, tedy alespoň tam, kam oko dohlédlo, maximálně 20 návštěvníků. A většinou ani to ne. Nejbližší sousedi nalevo byli pár set metrů daleko. Napravo, na dohled nikdo.

   Jemný písek posetý množstvím nerozšlapaných lastur, příjemný větřík, metrové, nepříliš slané vlny, sluníčko!

 

... a modré nekonečné dálky je lákají víc, nežli země šedivá

 

   Co více si může člověk přát! Tak nějak vypadá ráj. Užili jsme si den na jedné z nejkrásnějších přírodních pláží světa.

Prastará lidská touha objevovat, vydat se za obzor. "Můžeme zemřít, ale plout musíme!" A my se za obzor vydali a Vadu objevili.

     

      Pláž Vadu existuje. Jen ji chtít najít. My jsme ji našli. Jen aby ji nenašli podnikatelé v cestovním ruchu. To by byl konec.

Děkujeme, že nám bylo dopřáno.

 

   Večer jsme povečeřeli z nakoupených zásob, ráno ze stejných zdrojů posnídali, vyrovnali účty a vyrazili směrem do hor Bucegi. Trasa cesty se zlomila v půli a my jsme ji otočili k domovu.

Jirka B.

Pokračování příště.