Navštivte Rumunsko, dokud je (kapitola čtvrtá)

14.10.2016 14:12

   Kapitola bude také o tom, kterak český starobní důchodce, jeho manželka, rumunský kapitán, prapotomek vídeňských kolonistů se svojí rodinou a vnuk kozáckého generála soulodili před rybářskou chatou Nikolae Ceauseska.

   Casa Badea, neboť tak se jmenovalo ubytování v městečku Murighiol, byl dům se zahradou, jejíž jednu stranu tvořil přízemní objekt s dlouhou terasou, ze které se vcházelo do jednotlivých ložnic s příslušenstvím a do společné kuchyňky tamtéž. Přivítala nás příjemná paní domácí a s naším přáním, zda bychom si mohli zajistit výlet lodí na deltu Dunaje, nás odkázala na svého manžela. Ten vlastnil výletní motorovou loď a tyto výlety zajišťoval a pořádal. Ukázal nám mapu Delty, vyznačil nám trasy šestihodinové plavby, oznámil ne až tak nízkou cenu a vyzval nás, abychom byli připraveni zítra před osmou ráno s občerstvením na cestu a vhodně oblečeni.

   Ráno po snídani jsme před osmou ještě s tříčlennou rodinou našich dočasných sousedů vyrazili automobily do nedalekého přístavu. V přístavu jsme od našeho kapitána vyfasovali záchranné vesty. V té době jsem ještě netušil, že záchranná vesta mi poslouží hlavně jako ochrana proti všudypřítomnému větru.  

Toto opravdu není fotografie zabloudivší sem ze seriálu Pobřežní hlídka. Chtěl jsem jen ukázat přístav, odkud jsme vyplouvali a také náčelníka přístavu. Je to ten pán v bílé čepici, která vykukuje za mým pravým ramenem.

 

   Pak jsme se všichni nalodili a vypluli jsme do Delty.

Blinkry blikají! Stírače stírají! Můžeme naložit potřeby pro lov se zbraněmi i beze zbraní, baťůžky se svačinami, kopnout do vrtule a vyrazit.

 

   Když jsme vypluli na Deltu, nejdříve jsme natankovali. Prostě jsme zastavili u jedné benzinky, která stála na pontonu u břehu v lužním lese a paní pumpařka nám načepovala. Holt zdejšími silnicemi jsou vodní kanály. A pak už jsme vyrazili naplno. Není možné projet Déltu za jediný den. Zaměřili jsme se na jižní část v okolí ramene Svatého Jiří (Sfântul Gheorghe) a na jezero Uzlina a přilehlé vodní plochy.

   Tématem vyjížďky bylo poznat floru, faunu a morfologii Delty se zaměřením na bird watching a rybaření. Bird watching je tam a teď mimořádně oblíbená zábava, která by se dala do češtiny frivolně přeložit jako okukování ptáků.

Pozorovatelé a pozorovatelky ptáků si své úlovky pečlivě zaznamenávají na své kvalitní fotoaparáty. Má žena fotila na běžný foťáček a tablet a zveřejněné fotografie nejsou nijak upravované, já skoro nefotil. Stačí mi má fotografická paměť.

 

   A že bylo na co se dívat! Hnízdí a houfuje se zde 300 druhů ptáků ve statisícovém množství. Volavky, kormoráni, pelikáni, rackové, divoké kachny a husy, labutě, výři a sovy a další a další ve vzduchu, na vodě a na větvích stromů. A to jsme neviděli asi ani mořské, ani jiné orly, natož raroha či moudivláčka. Nebo možná ano, ale nepoznal bych je. Takže ptactvo v omezeném množství ilustračně zahrneme do jedné slide show.

Ptáci.

Ptáci.

Pták

Pták. Pro křížovkáře: Posvátný staroegyptský pták na čtyři písmena ? Ibis.

Ptáci. Tenhle je zrovna pelikán.

 

   Tu nám cestu křížila vydra, tu na břehu zaštěkal pes. Na listech vodních rostlin, tedy hlavně stulíků a leknínů, se vystavovaly k polibkům žáby a přilepení vodní šneci a různí korýši, či měkkýši,mlži a plži, ve vodě všelijaké škeble a hlavně ryby, tedy u hladiny hlavně rybí potěr.

Možná zakletá princezna. Nevím, nezkoušel jsem to.

Na hladině ve vodní vegetaci žije roztodivná havěť. Zahušťováním vegetace sedimenty a zbytky organizmů vznikají tzv. plaury,neboli plovoucí ostrovy. Ty jsou základem budování morfologie Delty.

 

   Prý zde žijí obrovské štiky (rumunsky šťuka, ukrajinsky a rusky ščuka) a tunové vyzy velké, ale my jsme viděli hlavně malinkatý rybí potěr. Ale ryby lovné velikost v Deltě určitě jsou a tvoří hlavní část zdejší potravy nejen pro zdejší faunu, ale i pro místní obyvatele.

   Hned na počátku výletu jsme na jednom ostrůvku míjeli rybářskou chatu kontroverzně popraveného předrevolučního rumunského prezidenta Ceauseska.

Rybářská chata v revoluci 1989 narychlo popraveného kontroverzního rumunského vůdce Ceausesca. Odpráskli ho tak rychle i se ženou, že ani nestačili převléknout kabáty. A to doslova.

 

   Proti nám plula typická místní rybářská bárka, na které seděl človíček v pláštěnce a kulichu a srkal raní pivo. Našeho kapitána známý rybář. Začali soulodit , tedy srazili lodě k sobě a zapředli hovor v rumunštině. Rybář měl loď plnou volně ložených ryb, z nichž se jedna pokusila o útěk. Vykřikl jsem česky varování „Ryba na útěku!“. Rybář se zarazil a povídá: “Ty Serb?“. „Ne, my jsme Češi.“, odpověděl jsem. „Náši!“ pravil rybář a roztál bezelstným úsměvem. Zeptal jsem se ho, zda je Lipovjan, on se trochu zarazil a pravil, že je Kozák, vnuk

kozáckého atamana. Do rozhovoru se vmísil otec od s námi bydlící a na výletě jsoucí rodiny, a začal ke mně hovořit mně srozumitelnou srbochorvatštinou. Na můj dotaz, jak se naučil mně srozumitelnou slovanskou řeč, mi vysvětlil, že je sice Rumun, ale původem potomek rakouských kolonistů z Vídně a srbsky se naučil v Timisoáře, tedy v Temešváru, kde žijí. Tam prý se mluví všemi jazyky Rumunska. Rumunsky, maďarsky, srbsky,německy, slovensky, česky,ukrajinsky, rusky,či jidiš. Ne nadarmo se říká, že být Rumunem není národnost, ale profese.

   Po chvíli soulodění skončilo a obě lodi se vydaly každá svým směrem. My do Delty, atamanův vnuk spát po raní šichtě. 

 

 

Český starobní důchodce, jeho manželka, prapotomek vídeňských kolonistů se svojí rodinou, rumunský kapitán a vnuk kozáckého generála soulodili před rybářskou chatou Nikolae Ceauseska.

 

   Jezdili jsme šest hodin po Deltě, tu po jezerech, tu po kanálech. Někde, hlavně na jezerech, jsme pluli na plný céres, tak jak to situace vyžadovala a dovolovala. Kapitán našeho člunu byl zkušený a v Deltě se vyznal .

Kapitán naší lodi a zároveň náš pan domácí v Murighiolu je v Déltě doma. Rutinně vedl loď od jedné atraktivity ke druhé.

 

   Jinde jsme pluli pomalu a klidně sítinami, kde jsme se sotva vešli a ostřice nám odírala boky.

Je s podivem, že se místní vyznají ve spleti uzoučkých kanálů. Při jarním a podzimním vzdmutí někdy bývá Délta pro plavbu uzavřena, neboť se do pohybu dají i plovoucí ostrovy ( plaury) a plavební cesty jsou nejisté.

 

   Kromě lužního lesa vegetaci tvořily rákosy, skřipce a ostřice, na hladině kromě jiného hlavně stulíky a lekníny.

Lekl se leknín leknínu, vybafl na něj ze stínu. (Pokus autora o přírodní poezii)

 

   Pak jsme na půl hodiny zastavili a naši temešvárští kolegové vyndali udice, nadhodili a začali tahat rybu za rybou. Žádné velké kusy, ale zato hodně. Hlavně okounů.

Dopoledne ulovené, odpoledne uvařené

 

   Kapitán se nás zeptal, zdali jíme ryby , a když jsme odpověděli kladně, pravil, že už má hlad a že zavolá domů, aby nám jeho žena nějaké ryby připravila k pozdnímu obědu.

   Když jsme přistáli a dojeli do Casa Badea, čekala tam na nás na každého porce obalované ryby s polentou a česnekovou pastou. Zlatý trojobal na velké porci ryby, kuřátkově žlutá kukuřičná polenta a bílý kopeček pasty z česneku rozetřeného se solí a pár kapkami oleje. Bylo to výborné.

   Když už jsme u té polenty, což je kaše vymíchaná ze spařené kukuřičné mouky, tak jedna paralelní trapná historka. Potřeboval jsem na něco vodu a tak jsem s kanystříkem zaskočil do společné kuchyňky. Nikde nikdo, jen dost velký borčus, na stole mísa s rozdělanou polentou, dřez plný nádobí, po lavicích poskládané věci. Odsunul jsem nádobí v dřezu, natočill vodu a pohoršen „nepořádkem“ jsem odešel. Po nějakém čase jsem svoji exkurzi zopakoval. Tentokrát v místnosti byla starší venkovanka. Když mne uviděla, jak rázně odhrnuji nádobí v dřezu, ustoupila ke zdi a překvapeně na mne zírala. Když jsem do kuchyňky přišel potřetí, paní se rychle vrhla k dřezu a začala mi dělat místo. Dal jsem si potřebné věci do ledničky a když jsem odcházel, všiml jsem si vedlejších dveří na terase, za kterými byla špígl nýgl kuchyňka. Holt jsem si třikrát spletl dveře a vlezl jsem panímámě třikrát do jejího výměnku. Dodnes se trapností propadám, když si vybavím ty její vytřeštěné oči.

   Večer nás pozvali naši sousedé na rybí polévku z dopoledne nachytaných okounů. Ryby opražené na grilu, zalité a povařené ve slané vodě s česnekem a kořením, podává se s bílým chlebem. No, naše rybí vánoční to nebyla. Ale jíst se to dalo.

   Po večeři jsme seděli a plkali. Dozvěděl jsem se, že nejznámějším českým artiklem v Rumunsku byly a jsou Škodovky, kterých tam jezdilo a jezdí opravdu mnoho a potom, světe div se, seriál Arabela. Určitě s tou Arabelou je to pravda, neboť slovo Arabela vyvolalo ozvěnu nejen od našich nových přátel, ale i od domácích, od dalších ubytovaných, ba i ze sousedních zahrad. A nejen Arabela, ale i Rumburak, prsten a další. Byl jsem pyšný, neboť jsem sklízel hold, jako bych ten seriál natočil já a ne Václav Vorlíček.

   Šli jsme spát a žena v jednom časopise, který si vezla z domova na čtení, čirou náhodou našla fotku Arabely. Ráno před odjezdem jsem fotku s Arabelou vystřihl a při snídani ji slavnostně předal jako dar za vzorné tlumočení našemu temešvárskému sousedu. Dojatě se podíval na fotografii, objal mne a ryzí češtinou pravil “Děkuji Vám, pane Rumburak!“. Slzy tekly proudem na všech stranách.

No a pak jsme se sbalili, vyrovnali účet, rozloučili s příjemnou společností a jeli dál vstříc dalším dobrodružstvím.

Jirka B.

Pokračování příště.