Na měsíc do Řecka, aneb jak jsem dál cestoval za socializmu

18.12.2018 20:12

Na měsíc do Řecka, aneb jak jsem dál cestoval za socializmu.

Na pár dní jsem se odmlčel. Důvodů bylo více, nechuť, lenost, pracovní vytížení, zdravotní indispozice. Ale je čas pokračovat v popisu, jak jsem cestoval za socializmu. Je to reakce na neobjektivní články, které popisují, že za socializmu bylo snadnější letět na Měsíc, než vycestovat na Západ.

V roce 1979 uplynulo 10 let od mého posledního výjezdu na Západ a usoudil jsem, že od mých výjezdů v letech 1967, 68 a 69 uplynula už dosti dlouhá doba, abych se opět pokusil.

Rok před tím se vrátila do Řecka rodina mého kamaráda, která sem uprchla v době řecké občanské války ve 40. letech a protože jsem se pohyboval ve dvou partách, které chtěly navštívit jak onoho kamaráda, tak i jeho další sourozence, cíl cesty byl jasný. Řecko. Já měl osobně ještě ten důvod, že jsem opatroval kamarádův svetr, který zapoměl na jedné společenské akci, kterou urychleně opustil, když před tím nazvracel do asi třiceti párů bot, které v předsíni jednoho bytu měli uloženy účastníci posvatebního mejdanu jedněch z nás.

Asi 10 lidí z mého okolí jsme podali žádost o devizový příslib a čekali. Kladně byl vyřízen jeden z nás, kamarádka Jana, jinak nikldo. Napadla mne troufalá věc, podat odvolání proti rozhodnutí. Byl jsem pozván k řediteli pobočky SBČS Praha 4 k vyřízení. Byli jsme tam v tu dobu dva. Nějaká paní žádala o výjezd na pohřeb příbuzného do NSR a já na turistiku do Řecka. Paní byla vyřízena kladně, já tak dlouho argumentoval jakýmsi nepsaným, ale nějakým papalášem dohledatelně vysloveným nárokem „jednou za tři roky“, až jsem odešel s kladně vyřízeným devizovým příslibem do Řecka na 21 dnů. Takže nakonec jsme za Nikosem jeli dva, kamarádka Jana a já.

Absolvoval jsem klasickou anabázi po českých úřadovnách pasů a víz, řecké ambasádě a v Živnobance,v Čedoku na rezervaci jízdenek a lodních lístků a nákupem potřebných cestovatelských zásob typu spacák, stan, plátěný klobouček proti slunci model Alenka (cestovel jsem s ním následných dvacet let, než mne o něj připravil poryv větru při cestě po moři mezi Rabacem a Cresem v Chorvatsku) a konzervy, ešus a lihový vařič Vařík. Vše sbaleno vážilo i s kletrem na záda 38 kg.

A pak jsme v pátek 10.8.1979 vyrazili. Popis té cesty mám zaznamenaný ve dvou propocených deníčcích, které jsem nosil cestou v pytlíku na osobní doklady na provázku na krku. Mohl bych ho den po dni opsat, tolik bylo na cestě zážitků, ale bylo by to na několik dlouhých pokračování, udělám výcuc.

První komplikace pro mne nastala na stanici metra Mládežnická, kde jsem kletr sundal z ramen, bylo pozdě večer a intervaly metra byly dlouhé a když se vlak přiblížil a já chtěl zavazadlo nahodit na plece, převrátil jsem se dozadu na záda a válel se po peronu, jako brouk Pytlík. No, nakonec jsem to vybalancoval, dojel na Hlavák, našli jsme vlak a vyrazili po trati Praha- Nové Zámky-Budapešť Keleti PU do Bělehradu, kde jsme měli přestupovat na „Atéňák“. První zpoždění bylo na Hlaváku, kde vlak nabral dvě hodiny, Další mezi Českým Brodem a Kolínem, kde kdosi aktivoval záchrannou brzdu a ta fungovala, další na Keleti PU, které jsme prošíbovali celé. Bylo jasné, že přestup v Bělehradě na vlak do Athen nestihneme. Skončili jsme na noc v Bělehradě. Tam nám chtěli z bezpečnostních důvodů prohledat zavazadla, neboť o pár měsíců dříve tam usašovci vyhodili bombou část nádraží, nakonec jsem ukecal zřízence, kterého zajímal ešus, který nahmatal úplně dole v kletru a chtěl batoh vybalit. Ve výsledku to spravila jedna anglická libra, kterou jsem na cestu pašoval jako železnou rezervu. Ne, že bychom měli v zavazadlech bomby, ale, kdybych bágl v Bělehradě vybalil, už bych ho zřejmě nikdy nesbalil zpět. K ránu jsme vyrazili přecpaným vlakem přes Makedonii na řecké hranice. Tam jsme málem přišli o krabici perníku, který nám Janina babička upekla na cestu. Celníci považovali karamelizovaný perník za hašiš a chtěli nám ho zabavit. Dopadlo to dobře, perník jsme zachránili a dojeli do Soluně, kde jsme se dozvěděli, že celé Řecko stávkuje a vlaky nejezdí. Vystoupili jsme, šli se projít po městě a k moři a další cestu jsme absolvovali stopem. Ten den jsme dojeli do Leptokarie pod Olympské pohoří, ustlali si na pláži a za zvuku cikád a příboje přespali. Písek z leptokarijské pláže vyklepávám ze své péřové mumie při každém přespání v ní dosud. Ve světě řádila energetická krize, Leptokária zářila miriádami světel a příboj, ani cikády nešlo ani ztlumit, natož vypnout.

Následující den jsme vyrazili za řeckými bohy na Olymp, ale po nekonečném stoupání, když už jsme slyšeli zvonek z vrcholu, jsme to vzdali, sešli s hory dolů a pokračovali stopem do Volosu, kam se ze sídliště Antala Staška v pražské Krči přestěhoval náš kamarád Nikos, který byl původně hlavním cílem naší cesty. Do Volosu jsme dorazili už za tmy, našli jsme kemp, postavili stan a užívali vymožeností civilizace, nekodrcající záchod, sprchu v koupelnách a chlazené drinky v bistru.

Takže , Nikosi, zapíchni berana, zítra nám splatíš péči, kterou jsme ti tu čtvrt století poskytovali.

Pokračování příště.

Jirka B.