Myslíme jenom na to, že chmel je naše zlato

29.08.2020 19:02

Myslíme jenom na to, že chmel je naše zlato

Tak nějak se to zpívá v jedné písni slavného českého muzikálu „Starci na chmelu“. Ale osobně si myslím, že většina studentů na chmelových brigádách myslela na něco úplně jiného. Byl jsem na „chmelu“ třikrát, takže mluvím z vlastní zkušenosti. Letos v tuto dobu je to 50 let, co jsem tam byl naposledy. Pro ty, kteří tam byli, pro vzpomínku, pro ty, co tam nebyli, pro poučení.

Chtěl bych předeslat, že, na rozdíl od současných hodnotitelů, kteří studentské brigády za socializmu popisují coby vykořisťování studentů režimem, jsem nic takového nepocitoval.Ani tenkrát „in media res“, ani s odstupem toho púl století. Osobně takové brigády považuji za užitečné ani ne tak z národohospodářského hlediska, jako spíše z důvodu sebepoznání sebe sama, lidí okolo sebe a jako velkou příležitost nalezení svého místa ve společnosti vůbec. A ono řečené nemá vůbec nic společného s nějakou ideologií.

Na chmelové brigády jezdili studenti ve dvou termínech. První byl termín jarní, kdy se zaváděly chmelové rostliny na drátěnou konstrukci chmelnice. Takové brigády jsem se nikdy neúčastnil, proto o jarní psát nebudu. Za to jsem byl třikrát na chmelové sklizni na přelomu srpna a září. Prošel jsem všechny části a způsoby tehdejší sklizně, takže snad budu schopen, možná s určitými výpadky paměti, sklizeň popsat,

Sklizeň pro studenty začínala tím, že v poslední dekádě srpna byli studenti obesláni, aby se dostavili na lékařskou prohlídku, zdali jsou zdravotně způsobilí účasti na chmelové brigádě. O den později byl odjezd na chmel buď vlakem, či autobusy. 

Důležitým atributem chmelové brigády bylo oblečení. Pracovní mělo být pokud možno nějaké extravagantní, v mé době to byly staré vojenské uniformy, či jejich součásti, k dostání byly tehdy v Kotcích za bůra. On už asi stejně málokdo ví, co byly v Praze Kotce. A nejdůležitějším atributem byl pokrytec hlavy, tedy nejrůznější druhy klobouků, přileb, či čepic. Já měl starou autobusáckou čepici, kterou jsem sebral poněkud přejetou na Autobusovém nádraží Pankrác a byla celkem výrazná.

Brigádníci bývali ubytováni porůznu na půdách statků, v tělocvičnách, či školních třídách. My první rok bydleli na půdě statku u Kloubů v Milostíně, další rok v dřevěných ubytovnách v Povlčíně, poslední chmel na půdě statku tamtéž. Záchody byly většinou latrýny na hnoji a mylo se v plechových žlabech na dvoře. Spalo se na slámou naplněných žocích většinou na palandách, nebo na zemi ve spacácích.

Snídalo se a večeřelo v jídelnách, obědvalo se jídlo dovezené ve várnicích na traktoru z ešusu na pracovištích.

Na prvním chmelu v roce 1968 jsme česali klasicky chmel ručně. Ráno po snídani česáči vyrazili na pole, kam si nesli ešus a stoličku. Na chmelnici vyfasovali koš, obsadili řádek, zhoupnutím na chmelové konstrukci strhli chmelový „štok“ a ručně otrhávali šištice chmelu jednu po druhé do koše. Když byl koš plný, odnesl ho trhač na tzv. míru, kde starší zemědělec, zvaný podle pohlaví buď „bába míra“, či „dědek míra“ , vysypával obsah koše do kalibrované nádoby o obsahu 23 a čtvrt litru, tedy jednoho věrtele. Z koše byly asi dva věrtele, podle načechrání, či upěchování. Bylo dobré být s „mírou“ zadobře, neboť „míra“ rozhodoval o kyprosti, či utemování chmele ve věrtelu. Za každý věrtel obdržel česáč tzv. známku, která byla později směněna za výdělek. Cena známky se mírně pohybovala, ale byla tak někde pod tři koruny, snad 2,60. Za směnu se načesalo podle zručnosti a píle v průměru tak osm věrtelů. Někteří tři, čtyři věrtele, borci přes deset, dvanáct. Dva věrtele denně se strhávaly za „byt a stravu“, takže já si v roce 1968 po stržení všech poplatků a pokut odvezl z chmelu za zhruba čtrnáct dní asi 80 Kčs.

Další rok jsem pracoval na česačce, neboli na kombajnu. Česačka byl stroj stojící v hale, do něhož se na začátku linky zavěsil do skřipce na řetězu z fůry přivezený chmelový štok, který byl vtažen do kombajnu a tam rotujícími železnými kartáči očesán tak, že na jedné straně vypadl holý stvol a na druhé straně vyjela na páse směs listí a šištic. Okolo pásu byl takový babosed, řada sedáků, na kterých seděli brigádníci a vybírali listí, které se vyhazovalo na odpadní pás a dál pokračovaly stále čistší a čistší chmelové šišky., které se na konci pásu pytlovaly a odvážely na sušičku.

Chmelový kombajn byl stroj výkonný, měl ale svá úskalí. Například takový, že občas místo štoku vtáhl do svých útrob obsluhu, z čehož byl obvykle těžký, či smrtelný úraz. Za ty tři roky vyřezávali v okolí autogenem z útob kombajnu, tuším, že jednu ruku a dvě mrtvoly.

Práce na česačce nebyla těžká, spíše nudná. Zpestřovali jsme si jí tím, že jsme tu a tam posílali mezi šiškami z hlíny uplácané modely lidských exkrementů. Na konci pásu seděly obvykle místní zemědělkyně, které měly kontrolovat kvalitu čistoty, eventuelně šišky dočišťovat. Když k nim přijela takřka dokonalá imitace hovna, nejdříve je to zarazilo, pak zhnusilo a pak rozčílilo, když zjistili podstatu věci. Když přijelo druhé, třetí a další, již s rutinou naše zásilky brilantmě rukou vyhazovaly. Až do chvíle, kdy jsme jim poslali po pásu hovno pravé. To pak byl teprve cambus!

Třetí rok jsem nejdříve strhával štoky ke kombajnu. To se jelo na valníku za traktorem po chmelnici a zhoupnutím na štoku se tento utrhl a umně složil na valník, který potom plně naložený odjel k česačce. Celkem fyzicky náročná práce, kdy se občas štok neutrhl a strhavač na něm zůstal viset, až mu ujel valník. A také dost nebezpečná. Jednou jsem nemohl utrhnout štok a povedlo se mi to na poslední chvíli, kdy štok sice zůstal na valníku, ale já byl na jeho volném konci vláčen chmelnicí s kolem valníku otáčejícím se nepříjemně blízko mé hlavy.

Ze strhávání jsme byli posléze převeleni na sušičku, což je několikapatrová budova, kde se na podlaze přehrabuje a suší chmelové šišky, dokud neuschnou a pak se lisují do žoků.

Velel nám taková stařík, kterému se na horním rtu houpala neustále hořící startka, ze které odpadával na zem do sušiny žhavý popel, což bylo mezi tunami suchého chmele na pováženou. Když jsme si na jeho nebezpečné počínání stěžovali, tak nás z chmelové brigády vyhodili.

Nám to ale nevadilo, přestěhovali jsme se z ubytovny do stohu, abychom se po dvou dnech ilegálně do ubytovny vrátili a vegetovali tam svobodným životem vagabundů. Vstávali jsme, kdy jsme chtěli, dělali jsme, co jsme chtěli, většinou pomáhali česat mladším spolužačkám, které nám za to přenechávaly stravenky na snídaně, obědy a večeře. A jelikož byla móda Twiggy, děvčata hladověla a my jsme měli stravenek vždy plné hrsti. Božský život. To se psal rok 1970, měl jsem po maturitě a byl jsem přijatý na medicínu, takže mně nějaký vzteklý zemědělec-pyroman mohl být ukradený.

Koukám, že už je to dost dlouhé a to jsem se ještě nedostal k tomu hlavnímu, proč se na chmel jezdilo. Práce a peníze bylo to vedlejší. Hlavní byla zábava. Mnohdy dosti bezuzdná. K tomu se ale dostaneme až příště. Ale jen tak pro představu, o čem to bude, tak cosi jako neoficiální chmelová hymna. 

Takře pokračování v budoucnu.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.