Myslíme jenom na chmel, tak se občane, nachmel

05.09.2020 15:18

Myslíme jenom na chmel, tak se občane, nachmel

V první části chmelového vzpomínání, kde jsem popisoval chmel z hlediska práce brigádníka (Myslíme jenom na to, že chmel je naše zlato) ,
jsem slíbil, že se vrátím se vzpomínáním na to, proč se na chmel jezdilo hlavně. Hlavní důvod, pro který se jezdilo na chmel, je vyjádřeno v hendiatris znějícím „Ženy, víno a zpěv“, či moderněji „Sex, drogy a rock´n´roll“. Tato triáda odpovídá, že hlavním důvodem byla zábava.

Představte si malou vísku, kam se na čtrnáct dní sjelo pár set kusů mládeže obého pohlaví ve věku 16-18 let, kteří za vágního pedagogického dozoru třetinu dne pracují, třetinu dne spí kdesi po půdách zemědělských objektů a třetinu dne se v partách, či dvojicích baví v lůně přírody.

Co se prvního hesla hendiatris, tedy žen, potažmo sexu týká, tak tedy je nutno upozornit, že v letech, kdy jsem jezdil na chmel , tedy v letech 1968 – 70, řádila světová sexuální revoluce, jejíž ohlasy dolehly i na Žatecko. A tak na chmelu byli jak sexuální revolucionáři, tak sexuální kontrarevolucionáři. Nerad bych se zde pouštěl do popisu podrobností, takže si vypomůžu slovy z písně S+Š z té doby: „Náhle zakryl oblohu, velikánský mrak, holka vlítla do stohu a tulák taky tak a já zpívat nemohu, co se dělo pak, jen to, že venku lilo, vůbec jim nevadilo.“.

Pokud by snad někoho zajímaly mé osobní zážitky podrobněji, byl jsem náturou romantik a spíše kontrarevolucionář. Bohužel. I když ,,,

Co se druhého hesla hediatridy, tedy vína, či drog týká, nebyla naše společnost tak zaplevelena drogami, jako je dnes. Hlavní drogou tedy byl alkohol, hlavně ve formě piva, občas proloženého nějakým panáčkem. Mně pivo moc nechutnalo, takže ne, že bych se alkoholu vyhýbal, ale nebyl jsem notorickým opilcem. Nejvíce na opilství doplatil náš pedagogický dozor, tělocvikářka, která přijela na chmel zbrusu novou Škodou 130 R a zaparkovala ji, aby ji uchránila poškození, pod schody naší ubytovny. Po bouřlivé noci měla auto od ubytovaných celé oblité.

V roce 1968 přinesl kdosi na náves v Milostíně velikou dýmovnici z arzenálu invazních vojsk, zapálil jí a hodil do hospody. Hospoda se rázem okny a dveřmi vyprázdnila, pochopitelně, že bez placení. Pak někdo vyhodil dýmovnici na náves, kde jsme si s ní pohazovali. Omylem jsem si jí přiškvařil k dlani a již málo znatelné jizvy po popáleninách mám na pravé dlani dodnes.

Epilogem epizody byl hospodský obcházející hloučky a inkasující: „ Já ti dám dvě malé světlé! Pět desítek a dva malý rumy ! Čtrnáct korun!“.

Druhou drogou byl nikotin a cigarety. Tehdy kouřil skoro každý Občas jsme zašli do milostínského kina v sokolovně. Před filmem vždy promítli na plátno diapozitiv s textem :“ Děkujeme Vám, že v kině nekouříte!“ Do té doby kouřit v kině nikoho nenapadlo, po tomto připomenutí si zapálil každý.

V souvislosti s kouřením jsem na chmelu dostal jedno zásadní ponaučení do života. V roce 1970 jsem se zdržoval po večerce na pokoji dívčí ubytovny a pokuřoval v dámské společnosti večerní cigaretku. Do místnosti vešel pedagogický dozor, byl to profesor filosofie vyhozený z politických důvodů z filosofické fakulty. Když mne uviděl, pozastavil se nad mou přítomností i cigaretou a vyzval mne, abych ubytovnu opustil. Když jsem mu odpověděl, že jakmile dokouřím, tak půjdu, zeptal se mne, zdali jsem opilý. Ujistil jsem ho, že nikoli. On se na mne podíval, pravil:“Muži, pokud stojí na nohou, je nutno věřit!“ a odešel. Típl jsem cigaretu a trochu se stydíc za svoji drzost, jsem odešel v závěsu za ním. Od té doby ctím pravidlo, že muži, pokud stojí na nohou, je nutno věřit. No, po pravdě, mnohdy to neplatí.

Třetí z hendiatris je zpěv, potažmo rock´n´roll. Hrálo se a zpívalo všude. Hlavně s kytarami, ale i na magneťáky, ba jednou jsme tam byli na beatové tancovače beatové skupiny Stone Faces, což byla opravdu řežba. Repertoár byl pestrý, Kryl, trampská klasika, country, lidovky, cajdáky, Olympici, George and Beatovens, sprostonárodní atd., atd, atd.

Hitem chmelu 1968 byla samozřejmě Dobře míněná rada, aneb Běž domů, Ivane.  Dojemným cajdákem se sexuálním podtevtem byla Květinářka  , Lidovky bych reprezentoval písní Na Šumavě je dolina , big beat třeba Želvou  , Popravou blond holky  , nebo Povídej .Z folku třeba Ovečka  , z nacionalistických písní na truc okupaci třeba Masaryk  , 6. července  , či Chaloupky pod horami . Ze sprostonárodních třeba Bylo to v měsíci apríli, Stvoření světa či Vodník. Ty se mi nepodařilo v odkazech najít. Z opileckých písní, na které jsme v sevřeném útvaru klopýtali z hospody, si vzpomínám na píseň Chcíp kanárek a světe div se, Bludička Julie. Ale samozřejmě, zpívalo se toho více, takřka všechno.

Kromě triády „Zeny, víno a zpěv“ jsme se ještě věnovali sportu. Hráli jsme volejbal, běhali a prali se s místními. Bitky s místními byly tradicí. Většínou jsme podléhali místní většině, ale pamatuji se, jak jsme jednou pobili místní za pomoci planěk, které jsme vytrhali z plotu na kraji Milostína, když nám došla trpělivost a z Povlčína jsme v sevřeném šiku vyrazili na trestnou výpravu. Drtivě jsme vyhráli, za což jsme večer dostali nakládačku v povlčínské hospodě. Opravdová hospodská rvačka, kdy někteří z nás opustili hospodu vyhozeni oknem.

Mimochodem, v povlčínské hospodě jsme provozovali dosti neobvyklé sportovní odvětví. Na záchodě bylo ve výši asi metru a půl okénko a my soutěžili v tom, kdo ho pročůrá. Kdo pročůral okénkem ven, obdržel titul „Dostihový kůň“. Proč dostihový kůň? Prý má dlouhé nohy a vysoké chcaní.

A to je asi tak ze vzpomínek vše a budeme se dnes loučit. Ale bude to veselejší loučení, než s pár kamarády a kamarádkami, které rodiče přijeli v září 1968 vyzvednout na chmel, aby odjeli za hranice na Západ a my je, ze dne na den, z hodiny na hodinu, ztratili a již nikdy neviděli. I jim patří tato vzpomínka.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.