Možná to už znáte

27.03.2017 20:09

Možná to už znáte

Když už je něco hotovo, tak je to potřeba využít do mrtě. A recyklovat a recyklovat a recyklovat. Tak už tento článek publikuji s drobnými úpravami potřetí.

Dnes ho zavěšuji proto, že zítra bude výroční den popsaných událostí, kterých jsem se aktivně účastnil. Trošku tak chci říci, že není nad osobní zkušenost a říci, jak je mi mnohdy k smíchu, když přemoudřelí mladí novodobí svazáci popisují útrapy doby, kterou sami nezažili.

 

„Vy nám tanky, my vám branky“, aneb 2:0, 4:3 a Aeroflot navíc

 

Siréna ukončila třetí třetinu. Ruce hráčů v dresech s lvíčkem na prsou, který dnes má přelepenou hvězdu izolačkou, letí nad hlavu. Hokejisté Československa porazili Rusáky už podruhé na tomto mistrovství světa. Dnes 4:3.

Stockholmská hokejová hala jásá. Mezi diváky je plno čerstvých emigrantů. ČST proto zmateně ukončuje přenos. Milena Vostřáková na obrazovce pozvedá číši šampaňského a připíjí na naše vítězství. Podepisuje si tím ortel.

Beru bundu a rukavice a utíkám na tramvaj. Jedu slavit na Václavák. Je 28.3.1969 večer.

Trojka, která přijela na stanici k Moderně, byla už plná. Pomyslel jsem si, že na Václavák jede dnes snad celá Praha a přilepil jsem se na schůdky motoráku.

Tramvaj na Václavák nedojela. Už na Tyláku byl dav ve vozovce tak hustý, že nemohla dál. Lidé se vyhrnuli z vozů a přidali se k procesí, které se valilo k Muzeu. Já s nimi.

Co se dělo na Václavském náměstí, to se nedá popsat. Tisíce, desetitisíce, nakonec snad 200 000 lidí v euforii freneticky řvalo, jásalo, plakalo radostí, objímalo se a líbalo, zpívalo, skandovalo tančilo. Porazili jsme Rusáky. A hned dvakrát. Před týdnem 2:0, dnes 4:3.

(1. Sloku zpívej na melodii U Mravenčí skály, dva trempíci stáli)

„Do Stockholmu jela

jedna velmoc smělá,

rozhodnutí že vyhraje

Tarasova měla.“

Mistrovství světa ve Stockholmu bylo první měření sil okupovaného Československa s týmem okupantů. Ne na bitevním poli. Na ledové ploše. No, někdy se i ledová plocha může změnit v bitevní pole. A my vyhráli 2:0.

(2.sloku zpívej též na stejnou melodii)

„Jaké bylo zklamání,

pro naduté Rusy,

když hned v prvním utkání

dostali dva kusy.“

Radost z vítězství byla veliká.Slavilo se převážně doma, ale někteří si troufli i do ulic. Normalizace již sice plíživě začínala, ale moc si proti slavícím fanouškům zasáhnout netroufla.

S napětím se očekával druhý zápas o týden později. Vítězství našich hokejistů 4:3 vyhnalo do ulic statisíce lidí. Všichni brali vítězství našich a porážku „sborné“ jako odvetu a satisfakci za srpen 68. Trochu naivně, ale upřimně a nadšeně.

(3.sloku zpívej na melodii Partyzán alias Skal a stepí)

„Cos to dělal, Tarasove,

že jsme zase vyhráli?

Zingerovi do svatyně

čtyři fíky nandali!“

Šel jsem s davem dolů po pravé straně Václaváku. Zpíval jsem, tančil jsem, objímal s cizími lidmi, s kuchařkami a servírkami z hotelů,šlapkami, fanynkami i s taxikáři na štaflech.Všichni skandovali hesla a mávali vlajkami. Exploze nelíčeného nadšení a štěstí.

Mezi tím jsem došel ke kanceláři Aeroflotu v dolní části náměstí. Před  ní na chodníku byly hromady navezených dlažebních kostek. Z vedlejší tiskárny Práce vyšli dva muži ve stejných prošívaných bundách a nažehlených montérkách. Přes rameno nesli zbrusu nové štafle. Štaflemi vyrazili výlohu Aeroflotu. Z tiskárny vyjel nákladní automobil a několik mužů na korbě nabízelo shromážděnému davu zapálené noviny. Kdosi hodil do výlohy první z připravených kostek. Útok na Aeroflot začal. Provokace tvrdého prosovětského komunistického jádra se zdařila. Diskreditace většinové veřejnosti se zdařila, záminka byla vyrobena, výměna protagonistů Pražského jara a normalizace mohla začít.

Blížila se půlnoc. Zatím, co Aeroflot dole dosud hořel, zpíval jsem s davem u Domu potravin hymnu. Někdo jí o půlnoci krásně přitruboval na křídlovku

(4.sloku zpívej na melodii Kaťuši)

„Všichni stáli, když nám hymnu hráli,

ticho bylo skoro k nevíře.

Tarasov měl Brežněva a infarkt

a před sebou pláně Sibiře.“

Dav se dlouho po půlnoci začal rozcházet.Ti, co měli zahrádky si odnášeli thůje z takzvaných Štougalových sadů pod Koněm, na Tyláku jsem viděl kluka, kterak s modelem TU-154 na rameni rázuje na Vinohrady. Ten přes metr dlouhý model ještě před pár hodinami zdobil výlohu sovětské letecké společnosti. Zajímalo by mne, zda ještě ten model existuje a v čím majetku se nachází.

Druhý den na Václaváku na stromě visela výzva :“Žádám pána, kterému jsem včera půjčil křídlovku, aby mi jí laskavě vrátil!“ A telefonní číslo. Já jsem tam ztratil jednu pěknou koženou rukavici.

Druhý den „kontrarevoluční“ incident u Aeroflotu odsoudil hrdina pražského jara Alexander Dubček. Nebylo mu to nic platné. Za čas  s ním soudruzi zatočili.Nebylo mu nic platné, ani že podepsal spolu se Svobodou a Černíkem takzvaný„Pendrekový zákon“, na jehož základě milicionáři a policajti bili zavírali demonstranty a stříleli do lidí v srpnu 1969. Tuším, že šest zabili. Do těch lidí, kteří si za ně před rokem lehali před okupační tanky.

Tak letos to bude zítra 48 let. To to letí, to to letí. Tehdy o těch, co měli rádi pravdu a svobodu, psali slouhové establišmentu, že jsou agenti amerického imperializmu. Dnes ti stejní a jejich následovníci nám říkají ruští trolové. Kde byli tenkrát?

Jirka B.