Mirovická vlna, aneb jak jsem prožil invazi v roce1968

20.08.2018 12:09

21.8.1968 jsem byl na chatě v jižních Čechách. Ten den jsme měli odjet do Prahy a já jít na lékařskou prohlídku kvůli odjezdu na chmelovou brigádu následujícího dne..

Ráno okolo šesté nás vzbudila teta, která, vlekouc s sebou tříletá dvojčata, přiběhla z pár kilometrů vzdálené samoty, aby nás varovala, abychom nikam nejezdili, že nás obsazují vojska Varšavské smlouvy.My na chatě neměli elektřinu a zrovna došly baterie do tranzistoráku, takže jsme nic nevěděli.

Do Prahy jsme Spartakem neodjeli, nýbrž rodiče prakticky a pragmaticky rozhodli, že je potřeba se zásobit nejen bateriemi do rádia, ale i ostatními základními potravinami na pár dalších dní, takže jsme vyrazili do blízkého městečka na nákup. Nebyli jsme jediní a před obchody se začaly tvořit fronty. Po okupujících vojscích nebylo zatím nikde ani vidu, ani slechu.

Když jsme se vrátili na chatu, vařili jsme rybízovou marmeládu na kamnech na dříví, poslouchali jsme rádio, které vysílalo informace o okupaci Prahy a ostatních měst a o dobývání rozhlasu na Vinohradské. Občas jsem odběhl přes řeku k příbuzným, kde sledovali i vysílání televize. Bylo zajímavé, kolik se tenkrát najednou objevilo nových vysílačů a televize měla dokonce několik programů, včetně okupantského, kde za fotografií Hradčan k národu „promlouvali“ první kolaboranti. Myslím, že vysílač okupantů se nazýval Vltava.

Rozhlas, který na jednu stranu burcoval k odporu a na druhé straně od aktivního odporu odrazoval, vyzval, aby v poledne lidé troubili, zapínali sirény a jinak hlukem vyjádřili odpor proti okupaci. Proto jsem v poledne obsadil na návsi zvonek-umíráček a zvonil. Lidé se začali překvapeně scházet a ptali se mne, kdo umřel. Byli to zemědělci, politické změny brali tak nějak po selsku, jako že někdy jsou sucha a jindy povodně. Když jsem jim řekl, že zvoním na protest proti okupaci, vyhnali mne.

Krátce na to jsem uviděl první okupanty. Přes vesnici začala přelétat letadla a kdesi blízko šla na přistání. Metal jsem po nich kameny, ale létala příliš vysoko na to, abych je mohl zasáhnout. Spíše to byl takový akt zoufalství.

V té době jsme se už dali dohromady s vrstevníky a spustili odboj. Vyrazili jsme obracet silniční ukazatele, psát letáky a vylepovat plakáty.

V blízkých Mirovicích zrovna rekonstruovali benzínku a na náměstí byla odložena veliká nádrž, která posloužila coby plakátovací plocha. Byla celá oblepená protestními výtvory, obrázky a nápisy.

A tam jsem zažil poprvé to, čemu se říká při fotbale „Mexická vlna“, kdy se lidé koordinovaně zvedají s rukama nad hlavou a zase klesají, tvoříce obíhající vlnobití.

Na náměstí vjel gazík a vysadil na křižovatce dva regulčiky. Za chvíli začala městečkem projíždět směrem k Plzni kolona tanků. Na začátku náměstí byla esíčková křižovatka, kde tanky točily prudce doprava a hned prudce doleva. Okolo náměstí stáli lidé a pěstmi hrozili a křičeli na projíždějící tanky. Do zatáčky vlétl tank, na jedné straně se mu sesmeknul pás a tank se začal točit na místě. A v ten okamžik začali lidé okolo náměstí instinktivně padat k zemi ve směru, do kterého mířila hlaveň kanonu a kulomety. A hned zase vstávali a hrozili. A to se opakovalo několikrát, dokud se tank nedotočil. A tak tam vznikla „mirovická vlna“, obíhající několikrát náměstí, dirigovaná hlavní sovětského tanku.

Kolona přejela a na náměstí zůstali pár dní zapomenutí regulčíci. Stáli tam bez jídla, bez vody. A my kluci jen o dva, tři roky mladší, jsme stáli metr před nimi a schválně se cpali vybranými lahůdkami. Neměli primitivní mongoloidní rysy, jak jsou hanlivě většinou okupační vojáci popisováni. Normálně vypadající, zaprášení, unavení , hladoví a žízniví kluci. Koukali mlsně, ale, ač by to pro ně a jejich samopaly bylo jednoduché, ani nám jídlo nevzali, ani si ho v krámě, na jehož dveřích byl nápis „Okupanty neobsluhujeme! Ani skývu chleba, ani kapku vody!“, „nedobyly“.

Posledního srpna jsem přijel do Prahy, na poli za naším domem byly jako balíky slámy utábořeny tisíce vojáků v plné polní a mezi nimi stály desítky zaparkovaných tanků.. Okupační mise byla splněna.

Prvního září jsme jeli na chmel autobusem. Vyzpěvovali jsme „Běž domů ,Ivane“, pokřikovali na projíždějící okupační vozidla. Chmel proběhl v klidu, seznámil jsem se s jednou dívkou, během chmelové brigády pár spolužáků vyzvedli rodiče a odjeli do emigrace. Cestou z chmelu jsme jeli vlakem. Na Veleslavíně jsme z oken vagonů nadávali tam utábořeným vojákům a ti začali z kulometů střílet přes střechy vagonů. Každá čtvrtá kulka byla svítící trasírka, kulky létaly kamsi nad Vokovickou Sorbonu. Padli jsme na zem do uliček a já vlastním tělem chránil tělo oné dívky před kulkami cizáků. Pro šestnáctiletého kluka fakt vzrůšo.

Doma jsem zjistil, že šest lidí z našeho domu emigrovalo, chyběli také dva spolužáci ze třídy. Onu dívku z brigády jsem sice před kulkami okupantů ochránil, ale před emigrací ne.

Přišel podzim, studentská stávka, nastal nový rok, upálil se Jan Palach, přišli „hokejové události, události kolem 1. výročí srpna a pendrekový zákon, poučení z krizového vývoje, normalizace.

Stále více lidí, hlavně těch, co nyní dští, když už se to může, na Rusy oheň a síru, začalo postupně méně, či více kolaborovat. Někdo ze strachu,mnozí se báli daleko více, než se muselo, někdo z prospěchu velmi ochotně, někdo z přesvědčení.

Jeden z posledních pokynů bouřící se části občanstva na konci těch nejdramatičtějších dnů byla výzva k pasivní rezistenci. Jsem rád, že jsem dokázal být těch následujících dvacet let alespoň pasivně rezistentní.

Jirka B.