Léta s Lety

08.09.2016 21:35

Léta s Lety

Před měsícem jsem o Letech opět psal, neb znovu rozvířily mediální scénu. A před pár dny znovu. Kolik dezinformací se účelově vykonfabulovalo, to je fakt k blití. A při tom by stačilo k smetení těch pravdoláskařských blábolů a lžinenávistných výmyslů držet se faktů.

Tábor v Letech v prvé řadě nebyl na místě nynějšího „prasečáku“. Jsou pamětníci, kteří si umístění tábora pamatují. Patřím mezi ně. Když jsem byl kluk, tedy někdy v šedesátých letech, byla ještě část oplocení zachována. Tábor byl severozápadně od objektu vepřína a plochy se překrývají jen malým cípem volné plochy. Kdo mi nevěří, nechť si položí na sebe katastrální mapy obou objektů a přesvědčí se. To je validní důkaz.

Stejně tak nebyl tábor koncentračním, pokud tedy nepovažujeme za koncentrační, tedy „shromažďovací“, každý tábor, včetně táborů např. skautských. Tábor byl nejdříve běžná dělnická ubytovna pro dělníky na stavbě silnice z Jihlavy do Plzně, později výchovný pracovní tábor pro pobudy, tuláky a kočovníky a teprve později sběrným táborem pro Cikány bez domovské obce. Cikáni s trvalým bydlištěm v něm umisťováni nebyli. To už ale české protektorátní úřady podléhaly orgánům Říše, tudíž zodpovědnost za osud Cikánů v táboře padá na Němce.

A pár zajímavostí, ze kterých se dá ledasco odvodit.

Tábor nebyl uzavřený. Dozor nad táborem vykonávali dozorci beze zbraně. Cikáni v něm se volně pohybovali ven a dovnitř. Byly známy případy “útěků“ z tábora, tedy trvalé opuštění tábora. Tábor  byl kontrolovaně izolován až v době tyfové epidemie, aby se infekce nešířila.

Cikánští muži měli pracovat, ale naprostá většina nebyla k práci použitelná. Když bylo např. potřeba navýšit množství vody pro zde umístěné, museli studnu vykopat muži z ostrahy tábora.

Pokud muži pracovali, pak byli najímáni okolními zemědělci, mimo jiné rodinou Karla Schwarzenberga.

Cikánské ženy a děti se potulovaly po okolí a přilepšovaly si pychem a  žebrotou.

Sociální podmínky zde soustředěných Cikánů - kočovníků byly patrně lepší, než mimo tábor, neboť měli zajištěna tři, později čtyři jídla denně a jakousi lékařskou péči. Z toho vyplýval velký problém pro vedení tábora, neboť do tábora se hojně stahovali příbuzní zde soustředěných Cikánů, aby se najedli. Z tohoto důvodu platil zákaz přepravy kočovnických vozů na přívozech přes Vltavu a Otavu směrem k táboru v Letech.

Ano, v táboře se umíralo, včetně dětí, ale asi ne více, než při kočovném způsobu života. Pochybuji, že existuje nějaká validní komparativní statistika natality a mortality této sociální skupiny v táboře a mimo tábor. Zde zemřelí Cikáni byli pohřbíváni na křesťanském hřbitově v Mirovicích. Na tomto hřbitově vedle cikánského památníku jsou pohřbeny v tichosti a nenápadně i malé německé děti, které v okolí zahynuly v kolonách na konci války prchajících Němců.

 Po vypuknutí epidemie tyfu byli první nemocní převezeni normálně do nemocnice v Písku, teprve po masovém propuknutí epidemie byl tábor  izolován a nemocní ošetřováni uvnitř. Mortalita byla vysoká, ale percentuelně byla vyšší u personálu tábora, než u zde internovaných. Z technických  a bezpečnostně-hygienických důvodů byl  v průběhu epidemie zřízen hřbitov pro cikánské oběti v blízkosti areálu tábora v lese. Ani tento hřbitov není v areálu vepřína.

Paradoxně internace v táboře a následná epidemie tyfu část zde internovaných zachránila před transportem do vyhlazovacích táborů, neboť tábor byl v karanténě a přednostně proto byli do vyhlazovacích táborů transportováni Cikáni, kteří měli trvalé bydliště v domovských obcích.

Existence sběrného tábora byla jen krátkodobá, netrvala ani rok.

Tento tábor byl jedním ze zhruba dvou tisíc represivních zařízení, které se nacházely na území Protektorátu. Cyklická hysterie, která se ve vlnách okolo tábora zdvihá, je nechutná politická hra. Je odporná, zneužívající těch mrtvých pěšáků na šachovnici Druhé světové války pro zájmy současných politických a ekonomických supů. Hanba jim.

Jirka B.