Lázeňské známosti

06.05.2019 13:48

Lázeňské známosti. Nikdy jsem v lázních nebyl. Jsem tu poprvé. Možná proto byla má očekávání  formována představou prvorepublikových filmů, kde v lázních utužovala svá těla a duše buržoásní smetánka, továrníci, velkostatkáři,odtitulovaná šlechta a sekční šéfové ministerstev s paničkami, eventuelně milenkami.Budoáry, mondénní hudba, R.A.Dvorský,chambre separé, diskrétní číšníci, roby od Lavecké, klobouky od Oulíkové,dvanáctválcové Tatry od Ringhofera, rychlé sporovní Aerovky, velkostatkářské bričky, úřednické fiakry, knížecí kočáry, vídeňská káva a Sachrův dort uždibovaný desertní vidličkou drženou v pravé ruce se ztopořeným malíčkem. 

Nebo alespoň lázeňský pobyt z dob vítězství pracujícího lidu nad předešlými tak, jak ho známe z filmů o revizoru pražských DP Andělovi. Raní rozcvičky, společné výlety plné družnosti, chutná a zdravá strava, brigády, láska mezi havířem a řidičkou MHD, večery plné zábavy pod vedením kulturního referenta. Již jsem si doma vybral i skladbu, kterou bych si nechal zahrát. Pochopitelně jsem zvolil skladbu Starý bručoun.

Když jsem poznal skutečnost, tak mi zmehlo. Možná, že serie účinných procedur, ale mezi tím přehlídka ztraceného času s ubíjejícím nicneděláním a psychycky vyšťavující společenství koncentrovanho tělesného, duševního a sociálního deficitu okolo. Nepředstavoval jsem si, že pobyt v lázních je vlastně osmadvacetidenní omezený pobyt v chorobinci, starobinci a chudobinci. Stařenky a staříčci o berlích, či s chodítky, všichni ve stejných nových  teniskách z Dekatlonu s igelitkou na provázku přes rameno, bloudící v labyrintu hotelových chodeb, neschopni najít svůj pokoj, patro,či správnou hotelovou budovu vůbec.A to samé venku v lázeňském centru, kde marně hledají jednu ze čtyř sousedních budov, kam docházejí na procedury. A sem jsem byl vytržen z prostředí soužití čtyř generací doma, kde jsem do chodu společenství potřebně zapadal, jako zapadá kolečko do soukolí v hodinovm stroji. Nezbývá mi nekonečně času, které ještě strávím v rodinném prostředí. Těch 28 dní lázní považuji za čas, který zbůhdarma promrhávám a který mi bude chybět..

Pobyt v lázních bývá opředen jakýmsi mýtem milostných pletek. U mne rozhodně ne. Nepatřím k těm, kteří v lázních, nebo kdekoliv jinde vzplávají příležitostnou vášní a nalézají zde partnery na noc, na lázeňský pobyt, na celý život. Nožky přehozené přes nožky, a že jich například v plynových lázních mohu vidět, mne nepřivedou rozhodně k výměně životní partnerky. Ani nechodím lovit do taneční kavárny. Mimochodem, dost odstrašující pohled. Předsálí plné odložených berlí a zaparkovaných chodítek, na parketu vzájemně podpírající se páry natřásající se synchronně v rytmu hudby, jako by je vodil nějaký špatný loutkovodič. Zahlédl jsem to a prchal. A ráno po tanečcích na chodbě za dveřmi pokojů pugety květin a poblitý koberec.

Neznamená to ale, že bych byl kverulant pro kverulování. Nekritizuji ubytování, stravu, péči. Dokonce jsem si zde oblíbil vycházky podél Labe ke golfovému hřišti a jadranskou cukrárnu na rohu kolonády. Tam je alespoň kus normálního života. Dokonce jsem tu překvapivě našel dvě (tři) známosti.

První je vlastně stará známost. Když jsem přišel na vstupní prohlídku, první slova paní doktorky byla : " Nojo, je to von!" Tedy jako já. Vůbec jsem nebyl v obraze."Vždyť se známe od dětství. Ze mlejna!", připomněla mi moje dětské prázdninové pobyty ve mlýně mého strýce a tety v jižních Čechách. " Víš, kdo jsem?". Zalovil jsem hluboko v paměti a bingo: "Anča!". Byla to ona. Jedna členka naší dětské party, dcera stárka ze strýcova mlýna, nejstarší z nás. Ona nejstarší, já nejmladší. Tenkrát tam na venkově bývaly dětské party různověké. Nejmladší byli ti, co se je rodiče přestali bát pouštět samotné ven, nejstarší holky před svatbou a kluci před vojnou. Anče bylo osmnáct, mně devět, když jsme se viděli naposledy. Zrovna jsme jí doprovázeli ze mlýna polní cestou na kopec ke křížku, další den odjížděla studovat medicínu. Tenkrát jsem byl o dvě hlavy menší, než ona, teď jsem o hlavu větší. Za šedesát let, co jsme se neviděli, jsem vyrostl o tři hlavy. Fakt mne to setkání v dobrém vzalo. Tohle jsou ty kořeny, tohle je, proč my jsme tady doma.

Druhou známost jsem učinil dnes. Byl jsem na masáži a povídal si s masérem. "Odkud jste?" "Z Velkých Popovic." "A čeho jste doktor?" " Zubař důchodce." "K Vám jezdila moje máma a brácha z Jílového.Fakt prý jste byl výborný,říkali. To nekecám.". Řekl mi jejich jméno, vzpomněl jsem si. No, ta pochvala mne potěšila. Zvláště, když není jediná. Co už jsem v důchodu, setkávám se s takovouto chválou pravidelně, skoro pokaždé, když se potkám se svými pacienty, což je velmi často.  Dost mne takováto chvála ex post překvapuje a těší. Nemyslel jsem si, že bych byl nějaký vyjímečný, ale co se mí pacienti museli přesunout jinam, nějak si začali uvědomovat, že péče, kterou jsem jim věnoval, opravdu není běžná. Ale pro mne mít zodpovědnost za mé pacienty v oblasti mé působnosti bylo samozřejmostí.Kapitán a jeho loď, generál a jeho vojáci, náčelník a jeho kmen. A asi to nebylo a tuplem není normální. No, taky jsem na tu zodpovědnost i trochu dojel, když jsem tu skončil po infarktu v (b)lázních.

A třetí známost tady je mladá holka. Řekl bych, že vyvinutá šestnáctka. Potkal jsem ji tady v parku. Stojí tam nahatá u vodního altánku a je celá smutná. Je kamenná a navíc anatomicky nedokonalá,takže si tu v místní společnosti  ani nevrzne. Požádal jsem manželku, aby mi sem příště přivezla kladivo a majzlík. Budeme operovat. Autor sochař jí zapomněl tesnout crenu pudendi.

Jirka B.

Zde jedna "lázeňská prvorepubliková" Když do diskretních cukrárny stěn" 

www.youtube.com/watch?v=L_YkDeT1LRQ

A zde je skladba Starý bručoun

www.youtube.com/watch?v=buJjsdqhiGs