Kuře po vandrácku

11.05.2017 20:17

Kuře po vandrácku

Dneska zase takové „Pelé mele“.

Včera jsem jel odpoledne z Prahy a na obzoru stoupal sloup kouře a roztahoval se po obloze k severovýchodu. Bylo to impozantní, bylo jasné, že tam někde hoří dosti velký fajrák. Odhadoval jsem, kde to hoří, ale jak jsem jel, tak jsem lokalitu stále posunoval dál a dál od Prahy. No, nakonec hořel sklad pneumatik v Bělčicích, tedy na 34. kilometru D 1, asi 25 kiláků vzdušnou čarou od Průhonic, kde jsem onen sloup kouře zaregistroval. No, hořel? Vlastně ještě hoří, zatím se ho nepodařilo uhasit.

Co k politické krizi? Už pár let se v Česku neprovozuje politika, ale jen politikaří. Jak vládní, tak opoziční politici jsou politické nuly, které vůbec nemyslí na blaho státu a jeho občanů, ale jen na své hrátky. Divím se, že lidé  takové vládní politiky zvolili a asi také by i dnes volili, šanovat nelze ani opozici, která není schopna nabídnout proti těm vládním kreaturám alternativu. V příštích volbách nebudu moct dát svůj hlas žádné z etablovaných stran a hnutí. Jsem zvědavý, zda se ukáže někdo, komu svůj hlas dám z přesvědčení, nikoli jen jako protestní.

Před třiceti lety jsem odešel z Prahy na venkov do jakéhosi vnitřního exilu, abych za plotem našeho domu měl pokoj od komunistů a mohl si žít po svém. V současnosti jsem ve stejné situaci, nevidím rozdíl mezi tenkrát a nyní, snad jen jsem tehdy měl jasněji, kdo je ta pijavice, co nám žere med. Teď mám dojem hraničící s jistotou, že nám med žere celé domácí i mezinárodní etablované politické spektrum.

Moje současné snahy o vnitřní exil mi trochu zkomplikoval předevčírem noční mráz, kdy mi pomrzly na záhonech  nejen sazenice, které měly sloužit podpořit samozásobitelskou soběstačnost, ale pomrzly i květy jahod, výhony vinné révy a asi i další pučící plody. Už mám sazenice nové, zatím je chráním doma, uvidíme.

Dnes už byl krásný den, vařil jsem na zahradě v černé kuchyni tzv. „s tátou a mámou“. „Táta a máma“ jsou dva pekáče, co položeny na sebe pěkně zaklapnou a jsou univerzálními nádobami na vaření na živém ohni. Vaření na živém ohni mne baví, je to spojení užitečného s příjemným. Ušetří se energie a je to zábavná romanťárna.

Dnes jsem vařil jídlo s příběhem. Kuře po vandrácku jsem ho nazval. Je to taková kombinace reminiscence vaření v ešusu na našich rodinných vandrech v Rumunsku a zemích tehdejší Jugoslávie a jejich nynějších nástupnických států a Itálie, tedy pokrm z rajčat, papriky, cibule a jihoevropského koření a jednoho „nouzového“ pokrmu, který nám přinesl osud, když jsme asi před čtyřiceti lety stavěli na chalupě s tátou včelín. Nějak jsme tenkrát v odlehlé vesničce bez obchodu zapomněli na to, že po práci dostaneme hlad a nic jsme si nezajistili. Když už jsme hladem šilhali, nemajíce žádné suroviny, jel okolo našeho plotu traktor a přejel nějakou zatoulanou slepici. Tak jsem ji sebral, oškubal, vykuchal a uvařil v hrnci. Na zahradě živořilo na keříku pár zapomenutých rajčat a jedna paprika, na vratech se sušil cop cibule a za vesnicí bylo pole s družstevními bramborami. Když se to všechno podusilo nakonec dohromady se slepičím masem v jednom hrnci, měli jsme luxusní hostinu.

Takže dnes jsem to tak nějak zopakoval. Nejdříve jsem rozdělal v krbovišti, kde mám jakousi provizorní plotnu, oheň a do „mámy“ (spodní pekáč) nalil vodu, osolil a přivedl k varu. Pak jsem nasypal do vroucí vody v „mámě“ těstoviny, přikryl „tátou“ ( horní pekáč, pozor, horní pekáč je menší a musí zapadnout do „mámy“) a běžně uvařil. Pak jsem těstoviny na chvíli odstavil, když „došly“, tak jsem těstoviny slil, dal do čistého kastrolu a šoupl do peřin, aby nevystydly.

Pak jsem do „mámy“ dal pokrájenou bílou  papriku, červenou taky, v lednici byl zbytek, kapii, rajčata, cibuli a pórek, nakrájel do pekáče na  nudličky balíček stehenních kuřecích řízků, když už jsem tedy neměl přejetou slepici, osolil, opepřil, zalil zbytkem láku od okurek a slitou vodou z těstovin, přidal trochu oleje, okořenil dobromyslem, provensálským kořením, pepřem a česnekem, přiklopil jsem „tátu“ a asi dvacet minut všechno dusil. Občas jsem „tátu“ odklopil , projel obsah „mámy“ zednickou špachtlí, což je má hlavní kuchařská pomůcka a sledoval, jak se obsah zahušťuje. Když se  šťáva vyvařila, přikápnul jsem olej a za stálého přehazování dušeninu orestoval. Pak jsem zahustil hladkou moukou, přidal trochu rajského protlaku, bílého jogurtu, zalil přiměřeným množstvím vody a rozmíchal do konzistence omáčky, dochutil solí a cukrem a nechal přejít varem. Následně jsem sundal „tátu“ z „mámy“, z peřin jsem vytáhl nudle a servíroval. Vandrácké kuře, jak jsem pokrm pokřtil, bylo, řečeno skromně, dobré.

Jo, návštěvnost se v současnosti vytrvale drží okolo, spíše nad 150 individuálních návštěv denně, včera např. 159 a čtenost okolo čtyř set stran. Diskuze ale zase žádná. S takovým permanentně připosraným materiálem, který se bojí, či nedokáže projevit, se ale nemůžu, nemůžeme, či nemůžete divit, že společensko-politická situace u nás je takový marasmus, jaký je. Takže nejen politici nesou za to vinu.

Jirka B.