Kouzlo divadla

01.03.2017 18:55

Kouzlo divadla

Jó, svět dostal novou mízu a jaro přišlo k nám. Nepotkal jsem Monu Lízu, ale začal s jarním úklidem zahrady. Kromě jiného jsem ryl záhony. A když jsem tak v potu tváře obracel tu života plodnou zem, napadlo mne, že bych si mohl také zarýt do kultury. A tady je výsledek:

Byl jsem nedávno v divadle. Na pozvání. Sám bych si lístek nekoupil. Nedívám se ani na filmy, kromě dokumentů, nečtu ani knihy, jen literaturu faktů. Prostě mne nebaví konzumovat fantazie, které si někdo vykonfabuloval, když jsem za svůj život zažil poměrně dost reálného.

Kromě toho jsem hodně divadelních her, filmů i literatury, které za něco stojí, viděl a četl někdy v mládí, kdy jsem ještě neměl tolik za sebou a obsah oněch děl byl pro mne  poučný.

Ale vraťme se k tomu představení. Hra byla v podstatě literární, později filmová a nyní i divadelní klasika. Herečka a herec se na jevišti snažili, seč jim síly stačily. Ovšem já se nemohl zbavit zásadní otázky, proč to všechno dělají. Proč deklamují něco, co si někdo jiný vycucal z prstu a při tom se podbízivě pitvoří, aby diváky přesvědčili, že on je chlapácký lodník a ona prudérní viktoriánská dáma? A také proč podstatná část diváků na to oblbování přistoupila a snaživě jejich špílcům tleskala a pochlebovačně se smála jejich vtipům. Nevím, jestli to bylo z divácké strany klišé, že kulturní a vzdělaný člověk patří do divadla, a když je v divadle kulturní člověk, tak tleská, jako že tomu rozumí, nebo zda diváci byli fakt tak dětinští.

Chápal bych, kdyby hraní  na podiu bylo opravdu mimořádně úchvatně brilantní a úžasné, chápal bych, kdyby herecké špílce, vtipy a gagy byly opravdu překvapivé a neotřelé. Nebo opravdu ženy v publiku šly na představení proto, aby viděly hercovu chlupatou prdel a pánové proto, aby pod rozparkem na zadku spodního prádla herečky při jejích  jako by přirozených předklonech zahlédli snaživě podbízené modré kalhotky hereččiny? Opravdu je k extatickému smíchu vyburcoval gag, kdy herec si začal hřebenem česat svoji pleš, či herečka předstírat hystrák z komárů nepříčetným jekotem. Nechápu, čemu se diváci smáli, podle mne to byly vtipy na úrovni besídky žáků třetí třídy základní školy před večerkou na škole v přírodě. Asi se diváci snažili přesvědčit sebe a své okolí, že fakt mají smysl pro humor a i takové ty jeho jemné nuance dokáží odhalit. a pochopit.

V takovýchto chvílích mně myslí putovala slova jako intelekt, intelektuál, inteligence, inteligent a jejich deficit.

Fakt, jediné, co mne napadlo k omluvě nadšení diváků,bylo, že kouzlo divadla spočívá v tiché dohodě mezi herci a diváky na téma: my budeme předstírat, že jsme hrdinové okamžiku a vy nám budete předstírat, že věříte, že tomu tak je. Ale pak se ptám: proč?

Celkem to chápu ze strany herců. Jsou to většinou „potomci“ kočovných kramářů a potulných kejklířů, u nichž balamucení patřilo a patří k pracovní náplni a je zafixováno v genech. Ještě nedávno patřili komedianti k zadní sběři a při svém potloukání se ode vsi ke vsi bývali většinou vykazováni na nějaké místo za vsí, protože kradli slepice. To, že jsou svědomím národa a jeho intelektuální a morální špicí, to je omyl pár posledních desetiletí.

Jedna vsuvka: Při zkoumání dějin světských rodů jsem zjistil jednu zajímavost. Je docela příznačné, že jeden „úctyhodný“ český herecký klan se například oddělil z rodu jihočeských cirkusáků tím, že vypustil ve svém jméně jedno písmeno.

Ale vůbec tu hru na prosťáčky nechápu ze strany diváků. Fakt to kouzlo divadla dělá z lidí 21. století jelimany, kteří jsou ochotni uvěřit, že ten, který byl včera v televizním seriálu detektivem, je dnes na jevišti šífařem papundeklové lodě na exotické řece? Myslím, že větším šífařem je převozník přes Sázavu u Zlenic, než ten „drsňák“, který se ležérně na jevišti opírá o komín parního stroje svého člunu těsně nad topeništěm, aniž by si nepěkně spálil dlaň, což by se v reálu dozajista stalo. To jen tak jako příklad autentičnosti hercova počínání.

Aby bylo jasno, nejde mi o kritiku jednoho představení a dvou herců. Jde mi o zamyšlení, proč jsou diváci ochotni zaplatit nemalé vstupné a obětovat svůj čas na to, aby statovali exhibici zdravého silného muže, který by se mohl živit například jako tesař, nebo ženy, která by mohla být pečovatelkou v domově nemocných s Alzheimerovou chorobou, kteří se jim z pozice své domnělé povolanosti deklamací nějakého kýmsi vykonstruovaného příběhu a pitvořením  snaží vnutit dojem, že on je sněhulák a ona Pretty Woman. A mnozí z diváků je tak berou.

Fakt to nechápu.

Jirka B.