Kecy, kecy, kecy

13.02.2020 20:53

Kecy, kecy, kecy

Na minulém bolševickém režimu, tak jak jsem ho zažil a vnímal v období od konce padesátých do konce osmdesátých let, mi nevadil nedostatek banánů a občasný výpadek distribuce toaletního papíru, ale to, že tento režim lidem lhal, nutil je lhát, společnost přetvořil v pimprlové divadlo a dělal z lidí kašpary.

Na současném režimu (nejen u nás, ale i v celé EU a v podstatné části světa) mi vadí, že současná „elita“ čím dál více, a to i přes běžnou dostupnost banánů a toaletního papíru, lidem lže, nutí je lhát, společnost přetváří v pimprlové divadlo a dělá z lidí kašpary.

A je zajímavé, kolik a jak hloupě se někteří „běžní“ lidé snaží, aby si ukojili své ego tím, že přicmrndáváním „elitám“ ve svých očích pozdvihují svoji bezvýznamnou nicotnost.

Dnes mi například moji psyché excitovaly dva články, které jsem četl. Jestli ta excitace psyché bylo nasrání, nebo pobavení, to nedokážu odlišit. Oba články se zabývaly informacemi o době socializmu u nás a oba byly v podstatě lživým očerňováním oné doby.

První byl článek o tom, že Donald Trump jr., který jezdil v osmdesátých letech k prarodičům Zelníčkovým v ČSSR, ví, jaký je socializmus, neboť stál v ČSSR fronty na chleba (breadline). Jakýsi pisálek redaktor Lukáš Marek se chtěl zavděčit a kydnout na socializmus a přeložil slovo „breadline“ jako frontu na chleba. Později to opravil na „frontu na nedostatkové zboží“. Správný překlad ovšem je „životní minimum“.

No, fronty na chleba v osmdesátých letech v ČSSR nebyly, nepamatuji si je ani před tím. Myslím, že v osmdesátých letech lidé v ČSSR obecně materiálně nestrádali a již vůbec nelze říci, že by v drtivé většině žili na hranici životního minima. Ještě tak chápu, že americký týnejdžr z těch nejbohatších kruhů mohl mít ve srovnání se svým i na USA exkluzivním materiálním zabezpečením ten dojem, ale on porovnával neporovnatelné očima hýčkaného puberťáka z amerických horních deseti tisíc. Ale napíše-li takovou pitomost český redaktor, je to opravdu projev naprosté neznalosti, či na lži založený zlý úmysl.

Druhou podobnou hloupost vypustila blogerka Zajícová psaním o tom, že krém Nivea byl za socializmu nedostupnou drahou exkluzivitou a stálo za to si obtížně obstaranou krabičku od Nivey plnit Indulonou, aby byl jedinec na dostatečné úrovni.

Krém Nivea byl minimálně od šedesátých let běžně ke koupi, neboť byl v ČSSR licenčně v licencí firmy Biersdorf vyráběn firmou Astrid a ona klasická modrá krabička stála 9 Kčs. Kromě Nivea creme byl v té době k dostání rozmanitý sortiment dalších výrobků značka Nivea, ať mýdel, tak pleťových mlék jak pro děti, tak pro dospělé. Takže pokud si ve společnosti kolem blogerky Zajícové mačkali v době její adolescence do krabičky od Nivey Indulonu, bylo to poněkud nepochopitelné jednání.

Mimochodem, onehdá jsem se zamýšlel nad dostupností západních produktů v ČSSR za socializmu a byl jsem překvapen, kolik zboží bylo k dostání v běžné obchodní síti.

Konkrétně jsem si vzpoměl na lyžařské vybavení. Lyže Kästle, Rossignol, jugoslávské Elan ( já tedy měl Artis Mistral) a běžky i sovětské, boty Alpina, Dynastar ( já měl licenční Caber), brýle Uvex a Carrera (to byla moje značka), vázání Tyrolia a Marker (já), vosky Swix a Toko, hůlky Komperdell ( já české Tokoz).Výčet není zajisté úplný. Vše k dostání nejen v Tuzexu, ale i v běžných obchodech, kde jsem nakupoval já, protože jsem nebyl nijak zvlášť movitý. To jen z oblasti lyžování.

Samozřejmě, že výběr zahraničního zboží nebyl takový, jako dnes. Je to jednak přirozeným vývojem, ale i tím, že socialistické ČSSR vyrábělo velmi široký sortiment domácího zboží, z něhož převážně potraviny byly na kvalitní úrovni. Limonáda Liberta se plně vyrovnala pomerančové Fantě od Coca Coly, či Mirindě od Pepsi Coly, Kofola konkurovala originál Coca Cole, či Pepsi Cole a obě značky se v ČSSR také licenčně vyráběly a prodávaly.

A stejně tak byl dostupný poměrně bohatý sortiment i jiných potřebných spotřebních výrobků. Pro příklad uvedu, že počátkem osmdesátých let jsem potřeboval zbourat betonovou zeď a boural jsem ji sbíječkami Milwokee Kango (USA) a Hilti (Lichtenštejnsko). A protože při tom hořely uhlíky u motoru jako divé a náhradní kus stál okolo 50 Kčs, nahradil jsem je uhlíky ze startéru do Moskviče, které stály 1 ks/ 0.05 Kčs (slovy 5 haléřů).

Nejen v oblasti spotřebního zboží, ale i v oblasti západní kultury (knih, filmu a hudby) bylo k dostání v podstatě mnoho z toho, co za něco stálo. Buď veřejně, neveřejně, po známých, usilováním se.

Samozřejmě, že dostupnost západních produktů kolísala v průběhu času, stejně, jako byly občasné výpadky v domácí produkci. Holt taková byla doba.

Rozhodně ale nelze psát o společnosti na hranici existenčního minima, kde si ženy musely malovat oči šúvixem a melír stříbřenkou na kamna. Že to dělaly, to je také fakt, ale nemusely, byla to jejich účelová volba.

Jak jsem uvedl v úvodu, bída za socializmu nebyla materiální, ale společenská. Psaní o tom, jak jsme trpěli „nedostatkem banánů“, je od podstaty zavádějící. A ti kteří se vyžívají v očerňování socializmu argumentací o nedostatku Nivey, či frontami na chleba, škodí tím, že odvádějí pozornost od podstaty, od úpadku společenské morálky v období socializmu. Ať z důvodu prospěchu, hlouposti, či z potřeby se očistit od hříchů minulosti.

Prostě tím zastiňují skutečnost, že éra úpadku společnosti se nyní vrátila a je mnohem nebezpečnější a zákeřnější, než tehdy.

Jirka B.