Kdo má právo

Nejsnadnější je převlíct kabát. Ne, že by se to u nás v rodině nestalo, že člověk dal přednost práci před výhazovem. Ale obešlo se to bez následných hloupých řečí pro zavděčení se bůhví komu a také bez dalšího převlíkání se zpět po r. 1989.
Jo a že někdo slaví v pracovním oděvu? No to je tedy "obdivuhodné". Pokud jsem byla v pracovním procesu, tak jsem v pracovní době neslavila, ač ostatní se veselili dostatečně.
Totéž když po r. 1989 někteří lidé začali podnikat a dnes jsou "slavní" a pro mnohé i vážení, přispívají na charitu, dostávají se do zastupitelstva,.... Že začínali krádežemi? To nikomu nevadí. Jestli bych přijala práci, či milodar od takových lidí? Netuším. Naštěstí nic takového nepotřebuji.

Děkuji za reakci. Právo, lépe spravedlnost by měla být slepá. Ale nikoli proto, aby neviděla špatnosti, ale aby měřila všem stejným metrem. Tedy aby zvážila na váhách, co je závažnější a o kolik. Zda je rozdílná tichá, či otevřená kolaborace s minulým režimem? Třeba zda je závažnější třeba s vnitřní nechutí být členem Svazu československo-sovětského přátelství a dělat tak davovou klaku normalizačnímu režimu, či hlídat soudruhy vysoké komunisty, zda nezneužívají pozice v zahraničním obchodě k osobnímu obohacování. Například.

Ale tak řekla bych, že kolo dějin se opět vrací tam, kde již často bylo.
Tehdy moje matka dostala od ředitele na vybranou: "Buď budeš učit, nebo chodit do kostela." Tož učila až do důchodu. Jaké z toho měla výhody? Dostávala plat, ale již ne prémie, či osobní ohodnocení, to bylo pro jiné, často pro jednu povětrnou kantorku....
Jiní vstoupili do partaje, protože po vstupu dostali okamžitě přidáno na platě. Další přesouvali kapitál, čili kradli.
Kdo ví, kdyby tehdy matka do partaje vstoupila a mávala také partajkartou, jestli by jí to k něčemu bylo.

Nedá mi to napsat poznámku k tomu co na iDnes napsal p. Trizuljak o své babičce:
"...režim jí vzal mnoho, zažila si dost bolestí. Ale na ničem z toho, jak byla vychovaná, čím žila a jak byla schopná se uživit prací vlastních rukou, neměli komunisté ani tu nejmenší zásluhu. Totalitní režimy parazitují na práci poctivých lidí. Zaštiťují se lidmi, tvrdí, že dělají vše pro ně, ale je to od nich pustá lež...."

A kolo dějin se vrací v tom, že potomci této paní si neuvědomují, že totéž se děje dnes, protože režim - stát vždy parazituje na obyčejných poctivých lidech a on proti tomu, co vše se platí ze státního rozpočtu, neřekne ani slovo. Takže zaštiťovat se ublížeností, nebo čím vším - je rovněž lží, posluhování dnešním pijavicím.

No vidíte, paní matko, jak je to ošidné. Říká se : " Věř, ale komu věříš, měř!".
Zrovna tomu vámi citovanému bych nevěřil ani slovo. Sám za dob socializmu svými díly exhiboval na výstavách oslavujících výročí KSČ a oslavujících Sovětskou armádu a vystavoval po klubech SSM. To je přece to samé, je-li komunismus postaven na roveň nacismu, jako by za doby nacismu oslavoval v Německu NSDAP a vystavoval po klubovnách Hitlerjugend. V přehledech umělecké tvorby umělců olomouckého kraje je zařazován explicitně do skupiny tzv. "svazáckých umělců". Jeho otec, o kterém často hovoří jako o křesťanském umělci, byl oceněn na začátku 50. let Státní cenou Klementa Gottwalda za výtvor angažovaného umění, učil v té době komunistického teroru na vysoké umělecké škole, po dobu padesátých a šedesátých let byl funkcionářem ústředních uměleckých svazů, byl poslancem NF v bratislavském zastupitelstvu a nakonec v roce 1977 signatářem Anticharty.
Takže mluvit se dá krásně jako Jan Zlatoústý, ale důležitá jsou fakta.
Tenkrát proti komunistům ani slovo, dnes, když se to může, není většího "bojovníka".
Takže " Věř, ale komu věříš, měř!".

Přesně, je to zlatoústý člověk...a bohužel takových je plno. Neznají rčení: "Mlčeti zlato!"

V lidech existuje pud sebezáchovy, a v totalitním režimu člověk nemá moc na vybranou. Buďto se shrbí a přizpůsobí se, vstane a odporuje mu, nebo před ním zdrhne. Tím, že se někdo v práci flinká, popíjí alkohol a krade, podle mne nepodporuje režim. Ten někdo jde prostě s davem, a proč ne, když mu to režim dovolí? Čímž neříkám, že to je OK, a morální hodnoty teď nechávám stranou. Ono vzepřít se systému obvykle nepřináší žádoucí výsledky, a když jeden musí živit rodinu, dobře si rozmyslí nejít do dobrovolně povinného prvomájového průvodu. Specielně když má šéfa zažraného komunistu, nebo dokonce estébáka. Různí lidé žijí svůj život různým způsobem, možná i proto, že stále platí ona známá hláška "jak si kdo ustele, tak si lehne." A obávám se, že ten, kdo by v dobách totality (například) hrdinsky poslal systému holdující osobu do řiti, by měl tu postel pěkně tvrdou. Teta Kateřina by k tomu navíc ještě dodala, že hlavou zeď neprorazíš.

Děkuji, paní Jarko za reakci
V mém článku až tak neodsuzuji to, že se lidé snažili v normalizačním režimu nějak "přežít". Slovo přežít zde není uvedeno ve smyslu "nepřijít o život", ale ve smyslu "žít s co nejmenší újmou", lépe "co nejvíce na kolaboraci s režimem vytěžit". Odsuzuji to, že opravdu to riziko sankcí režimu proti "nezbedníkům" spočívalo v odebrání prémií, zaražení postupu, maximálně přeřazení na jiné pracoviště a většina lidí s režimem kolaborovala nad míru nutnou ne proto, aby jim nebylo ublíženo, ale aby profitovali.. A celý smysl článku je o morálním právu těchto režimních tvůrců a kolaborantů s režimem tento režim, který jak de iure (viz volební výsledky z té doby), tak de facto tvořili, nyní, když se to může,odsuzovat jakoby z pozice obětí. Opravdu nevidím až takový rozdíl, když pro režim pracuji v režimním ústředním propagandistickém centru, kterým ČST byla ( "Propaganda je nejmocnější zbraň"), v zahraničním obchodě (Český granát do celého světa"), nebo v bezpečnostních složkách ("Chladné čelo, planoucí srdce, čisté ruce"). Většina z té části generace, která normalizační režim zažila a nyní křičí, když se to může, proti Babišovi, má nasráno na hlavě a jejich pouliční excesy jsou jen schováváním se se svým slabošstvím za poukazování na slabošství jiných. Je to stejné, jako když na BBLN či blog i-dnes, vláčeli bahnem p. Hermánka stejně evidovaní spolupracovníci StB, kteří ani neněli odvahu se k tomu přiznat, na rozdíl od pana Hermánka. A o tom to je.
A co se týká mladé generace, která normalizaci nezažila, kdyby ano, byli by stejní, jako jejich rodiče a prarodiče. A největší "aktivisté" z nich by byli nejvyššími funkcionáři prorežimních organizací.
Toť summary.
Zdraví a přeje zdraví
Jirka B.