Každý Američan

23.11.2019 23:22

Každý Američan

Každý Američan si prý pamatuje okamžik, kdy se dozvěděl, že zastřelili Kennedyho. Nejsem Američan, ale ten okamžik si pamatuji tak, že kdybych byl malířem, mohu ten výjev onoho okamžiku ještě dnes nakreslit. A jelikož nejsem malířem, tak ho alespoň popíšu.

Bylo 22.11. 1963, tedy včerejší pátek před 56 lety, bylo mi necelých dvanáct let, byl také pátek v devět hodin večer, ležel jsem na gauči v ložnici našeho jednopokojového bytu, četl jsem si knihu, kterou jsem si s několika dalšími knihami ostatně jako každý týden v podvečer toho dne přinesl z veřejné Obvodní lidové knihovny, z jejího oddělení pro děti a mládež v ulici Na Veselí na Pankráci. Konkrétně to byla kniha Julese Verna Bezejmenná rodina. Z vedlejší kuchyně do ložnice vstoupila maminka a řekla mi, že právě hlásili, že zastřelili Kennedyho. V tu chvíli mi tak trochu praskl vesmír.

Proč mi praskl vesmír? Tak nějak pro mne začínala „zlatá šedesátá“ a Kennedy do jejich obrazu výrazně zapadal. Mladý sympaťák, rozhodný, ale zodpovědný, schopný v rámci americko-sovětských vztahů k tvrdým rozhodnutím, tak i k určitým rozumným kompromisům, které přispívaly po minuloroční karibské krizi, kdy svět stál na pokraji války a do jaderné apokalypsy zbývaly minuty, k celosvětové politice uvolňování. A najednou tohle. V Dallasu zemřel jeden z tvůrců a symbolů té nadějné doby.

Samozřejmě, že v té době jsem si Kennedyho asi příliš idealizoval. A ona „zlatá šedesátá“ s jeho smrtí neskončila. Šla ještě pár let dál, možná s jeho duchem, ale bez něho.

Když jsem letos u příležitosti výročí atentátu o té době přemýšlel, sám jsem byl překvapený, kolik vlastně svobody jsem v té době měl. Už jenom to, že jsem si každý týden přinášel z knihovny bohatý výběr domácí, ale i světové literatury. Že ona knihovna fungovala nejen jako půjčovna knih, ale i jakýsi debatní klub, kde jsme i my, dvanáctileté děti svobodně diskutovaly o nerůznějších společenských problémech a událostech, a to nikoli pod nějakým ideologickým tlakem, ale opravdu velmi svobodně.

Zaujalo mne i to, že informace o Kennedyho smrti ke mně dolehla prakticky okamžitě. V devět večer v Praze je v Dallasu o sedm hodin méně. To znamená, že jsem se dozvěděl o Kennedyho smrti půl hodiny po jejím oficiálním oznámení. Podle mne je to jeden z důkazů, že přístup k informacím v té době byl poměrně snadný. Samozřejmě, že prezentace informací byla pod ideologickým tlakem, ale pokud člověk získával informace z Rudého Práva, Československého rozhlasu a Československé televize a zároveň je korigoval podle informací z Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy, českého vysílání BBC, Radio Vatican, či Radio Tirana a Govorit Moskva, což byly vysílače, které jsem už v té době průběžně monitoroval, analýzou a syntezou získaných informací se motivovaný člověk dostal k poměrně objektivním závěrům.

Tento multizdrojový příjem informací a jejich zpracování mi k dopracování se k co nejobjektivnějším informacím slouží prospěšně dosud, kdy jsou informace ideologicky deformovány podle mého názoru více, než tehdy.

Zároveň jsem si uvědomil, že stejně, jako literatura, stejně tak byl v době „zlatých šedesátých“ poměrně otevřený přístup ke špičce kvalitní světové hudby, či kinematografie. Myslím, že nebylo příliš kvalitních světových hudebních, či filmových titulů, které by nebyly v Československu dostupné.

A také byla možnost cestování, a to nejen do států socialistických, ale i na Západ. Myslím, že ona možnost v letech 1965 – 1969 byla úměrná zájmu o cestování, který nebyl až tak silný.

To je jen takové i pro mne poměrně překvapující uvědomění si tehdejší situace, které pro mne z té reminiscence vzešlo.

Pohřeb JFK byl 25.11.1963. Byl to jeden z prvních transatlantických televizních přenosú v historii. Uskutečnil se prostřednictvím komunikačního satelitu Telstar. Pamatuji si, jak jsem tento velmi málo kvalitní přenos sledoval na programu ČST. Abych viděl přenos zřetelněji, měl jsem přes televizor Tesla 4001 A deku a tu jsem měl přetaženou přes hlavu. Ale i tento přenos svědčí, že Československo tehdy nebylo tak izolovanou a absolutně ztotalizovanou zemí, jak se v současnosti snaží někteří deformátoři historie předstírat.

A to říkám s plnou zodpovědností pamětníka.

Jirka B.

P.S. Dlouho jsem pořemýšlel nad hudební přílohou tohoto článku. Nabízela se například křídlovkou troubená vojenská večerka, kterou tehdy troubili Kennedymu při ukládání do hrobu na hřbitově v Arlingtonu. Nakonec jsem zvolil skladbu Telstar od skupiny Tornados.

www.youtube.com/watch?v=WPDvsLSnUGc