Kam jsme došli? Kdo to ví?
Kam jsme došli, kdo to ví ?
Léty prověřený věk má i určité výhody, zvláště, když pameť slouží. Máte s mnohým osobní zkušenosti a jen tak někdo vás neoblbne. A také můžete srovnávat. Takže:
Když jsem byl malé děcko, zuřila studená válka. Teď jsem senior a společnost za těch 70 let opsala kruh a přes krátké období jakéhosi velmocenského smíru se opět vrátila do situace, kdy je zde opět studená válka, dokonce válka tak trochu přihřátá. Jinak se ovšem změnily osoby a obsazení. Tehdy má země lokajovala Sovětskému Svazu, po těch sedmi desetiletích lokajuje via EU Spojeným Státům. Shrnuto, první polovinu života na mne mířily americké nukleární zbraně skrze Sověty, druhou polovinu života na mne míří ruské jaderné zbraně skrze Američany.
Stejné je to s energiemi. Když jsem byl děcko školou povinné, zažil jsem párkrát uhelné prázdniny, či omezení typu „ topíme až od 15. listopadu“. Tenkrát byly příčinou, řekněme , že problémy s těžbou typu „samo se nenakope“, či rozmary přírody, kdy zamrzlo uhlí ve vagónech. Nyní budou také celospolečenské “uhelné prázdniny“, leč příčinou bude naše dobrovolná energetická sebevražda, kdy vlastní zdroje jsme z podivných důvodů zlikvidovali a dovoz životně důležitých energií jsme si z ideologických důvodů embargovali. A tak, jako jsme tenkrát nosili dva svetry, stejně tak po 70 letech budování nejdříve socialistického, pak kapitalistického blahobytu se budeme ve dvou svetrech a s nohama zabalenýma v dece tetelit zimou u starodávného bufíku na fosilní a podobná náhradní paliva. (Tedy po pravdě, co pamatuji, tak jsme doma topili většinově plynem a jak lidově demokratický, tak socialistický režim byl schopnen nám ho pro domácnosti nejen neomezovat, ale i cenu držet na uplatitelné úrovni. A s elektřinou to bylo zrovna tak.) Co se teplé vody a koupání týká, má patrně nejstarší vzpomínka mi naskakuje z věku mezi druhým a třetím rokem života a týká se mého koupání ve vaničce a omývání žínkou. Ale to jsem byl batole. Po celý další život, kdy jsem se koupal ve vaně, potažmo sprše v libovolně horké vodě a kdy jsem chtěl, ať byla ohřívána vanovým válcem na tuhá paliva, plynovou karmou, nebo elektrickým bojlerem, mne nenapadlo, že na konci životní pouti budu nabádán vládou své země, abych omezil koupání, či sprchování a navrátil se opět k omývání žínkou vlažnou vodou opět ve škopíčku. Tak mne nějak napadá, jestli nebylo těch 70 let éry vědeckotechnické revoluce na hovno, když na konci života mne nutí ti, kteří by se měli prvořadě starat o mé blaho občana, vrátit se k určitému primitivizmu poloviny minulého století.
Možná bych pochopil tuto nouzovou situaci, kdyby byla způsobena objektivními příčinami. Třeba nějaká přírodní katastrofa, zemětřesení, záplavy, poruchy na slunci a podobně. Zkrátka vis major. Ale toto zbídačení není objektivní vis major. Je to subjektivně způsobeno vzájemným soupeřením velmocí, mocichtivostí, emancipací odstrkovaných a hlavně neschopností, nadutostí, soběstředností a neumětelstvím evropských, potažmo zdejších domácích politiků spravovat své země v zájmu jejich občanů. A tak se Evropa a s ní i má otčina v cizím zájmu sebevražedně zamotala do nastražených pastí zcestných ideologií grýndýlového ekologizmu, genderizmu, politické korektnosti, liberalizmu, multikulturalizmu, militarizmu, demokratizmu a jiných dalších -izmů, rezignovala na své kořeny, zdravý rozum a pragmatizmus, které jí dávaly po staletí předpoklady býti vůdčí sociální a geopolitickou oblastí světa a propadá se v sociálně-ekonomickou periferii, stagnující kdesi na okraji,či mimo hlavních proudů světového vývoje a rozvoje jakožto bezvýznamný poloostrov kdesi na západ od Ruska.
Býval jsem hrdý, že jsem prožil život určitého postupného společenského rozvoje coby příslušník světově progresivní kultury a že jsem jedna z mála generací, která nezažila válku. Posledních pár pětiletek už nemám moc na co být generačně a kulturně hrdý. Dokonce mne politici, kteří vedou moji zemi, přesvědčují, že již jsem ve válce. Zatím to válka není. Ale co není, může brzy být. A nebyla by to pro nás válka za Ukrajince, za lidskou svobodu a demokracii. Byla by to válka za současný ukrajinský režim. Za další jeden z režimů, který na Ukrajině nebyl schopný nastolit fungující a úspěšný stát, který by byl domovem všech Ukrajinců bez rozdílu národnosti, či sociálního postavení. Nechci, abchom strádali, či dokonce válčili za jeden z mnoha ukrajinských režimů, který nedokázal poměrně produkty i lidmi bohatou zemi transformovat k prosperitě a spokojenosti všech. Zatím za posledních třicet let samostatnosti je Ukrajina stále jedním z nejchudších států Evropy, kde z jejího potenciálu a práce místních enormě prosperuje pouze pár desítek vzájemně se svářících oligarchů, korupcí vynikajícího státu, který místo cesty stabilního rozvoje zvolil třicetiletou cestu výhod a uplácení pramenících z lavírování mezi Ruskem a Západem, kde mezietnické napětí neslábne, ba naopak roste, kde možná deset procent produktivní populace dlouhodobě pracuje v zahraničí, dalších více, než deset procent populace opustilo zemi v důsledku ztráty existenční perspektivy plynoucí nejen z války trvající ne půl roku, ale minimálně osm let a kde veškerý potenciál státu byl zredukován na pro Západ výhodnou strategickou polohu na hranicích Ruska. Jsem dalek souhlasu s tím, aby pro výše uvedené umírali na bojišti mí blízcí! Dokonce jsem dalek i pochopení, proč proč mám všelijakými frenetickými sankcemi trpět já!
Tak abych se vrátil k odpovědi na otázku položenou v úvodu. Odpověděl bych následovně: Kam jsme došli? Abych nebyl sprostý, odpovím řečnickou otázkou: Kdo to ví?
Zdraví a přeje zdraví
Jirka B.
Diskusní téma: Kam jsme došli? Kdo to ví?
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.