Jsem vyvrhel

01.02.2022 13:00

Jsem vyvrhel

Dožil jsem se pěkných kulatých sedmdesáti let. Je to trochu šok a to číslo mne zaskočilo. Kdyby mne v noci rozespalého někdo probudil otázkou, že „kolik ti je?“, asi bych vyhrknul, že něco okolo čtyřiceti. Tak se alespoň duševně cítím. Ale pak bych se pokoušel vstát a mozek by začal mudrovat, kde že v tom poměrně svěžím stavu na sebe nabalil tak časem prověřené a věkem zhuntované tělo. A tak jsem u příležitosti sedmdesátin začal přemýšlet nad tím, co mne formovalo a mou životní pouť utvářelo. A přišel jsem na to, že to asi byla nekonečná řada výhazovů a vylučování.

Pominu-li první vyvržení z maminčina lůna do tohoto ( tedy lépe tehdejšího) světa, pak první výhazov, který si pamatuji, sice matně, ale ano, byl okamžik, kdy mne táta, který mne dvouletého vezl do jeslí, katapultoval při sjíždění z obrubníku při přecházení ulice Na Pankráci ven z kočárku. Prostě jsem seděl v kočárku "osmipéráku" tzv. „na tankistu“ a najednou jsem se kutálel ve vozovce. Přežil jsem, tenkrát v padesátých létech přece jenom nebyl takový provoz.

Další vyloučení jsem zažil o tři roky později. Tehdy mne vyloučili z mateřské školky Na Květnici. Mohl bych, jako by mnozí v současnosti tvrdili, tvrdit, že jsem byl vyloučen z mateřské školky z politických důvodů, že tenkrát, to víte, padesátá léta, byla taková doba. Ale já byl vyloučen proto, že jsem napadl paní ředitelku školky šavlí. Už nevím proč, ale mlhavě si pamatuji, že jsem si tu šavli na ni přinesl z domova záměrně. Asi jsme měli mezi sebou nějaké nedorozumění. A ta šavle nebyla až tak šavle, ale plechová dětská šavlička. Ale vyloučen jsem ze školky byl a předškolní docházku jsem musel dokončit další rok v mateřské škole Mendíků v Michli.

Když mi bylo právě na den 6 let, tedy dnes přesně před 64 lety, mne vyřadili z konkurzu na hlavní dětskou roli na film Malá vánoční povídka. Shodou okolností a náhod dnes výročně 64 let na den přesně, co mne ve finále konkurzu vyřadili, dávají tento film pod názvem Hry a sny na Cs. filmu. Určitě se budu dívat.

Dalšího vyloučení jsem se dočkal shodou okolností také v nuselské ulici Na Květnici, ale tentokrát naproti oné mateřské školky v hudební škole. Asi po dvou letech nezměrného úsilí moji u mne se střídající profesoři klavíru usoudili, že už mne naučili vše, co jsem schopen absorbovat a neschopni mne co více naučit, kapitulovali. Mí rodičové se ale nevzdali názoru, že bych se jednou mohl živit jako klavírní virtuóz a zapsali mne následně do kurzů Osvětové besedy. Nějaký čas jsem tam ještě klavír studoval, než mne zachránil od klavíru další pád, tentokrát pád z podia kulturního domu Jezerka, kde jsem právě po třech letech studia, kdy mí vrstevníci přehrávali alespoň Luisinu polku, přehrál na koncertě skladbu Kukačka. Jednou rukou asi tak: K u, K u, K u, Ku, Kukuku kuku, K u, K u, K u , K u, Kukukuku. To celé Da capo al Fine a konec. A zpitý úspěchem jsem se uklonil a jako by v horečce jsem přehlédl schody a mimo ně jsem se zřítil z jeviště do parteru. A to byl konec mé umělecké kariery klavíristy.

No a pak následovala celá řada dalších vyloučení. Vyloučení z jedné třídy na ZDŠ a zařazení do jiné, vyloučení ze třech brigád, tedy z brigády průvodčího na tramvaji, z chmelové brigády a z brigády hlídače a topiče v divadle, vyloučení z povyšování v karierním postupu v rámci vojenské služby, vyloučení z pracoviště na poliklinice a odsun na detašované pracoviště, vyloučení z předmanželského katechismu od faráře, vyloučení z golfového klubu, či vyloučení ze dvou blogových prostorů. Některá vyvržení byla motivována , řekněme, politicky, třeba přesun ze třídy do třídy na základce, kde jsem byl mlet mezi mlýnskými kameny mého třídního učitele, který byl předsedou ZO KSČ a mojí matkou, která z pozice předsedkyně odborů bojovala proti vedoucí úloze komunistické  strany na téže škole, kde také učila,  nebo můj odsun z centrálního poliklinického oddělení na detašované pracoviště na periferii Prahy z důvodu, že jsem kolektivu kazil politický profil svým nečlenstvím v Socialistickém svazu mládeže a odmítáním vstupu do Svazu československo-sovětského přátelství, čímž jsem znemožňoval kolektivu bojovat o čestný stříbrný titul Brigáda socialistické práce, nebo vzestup a bleskový pád při povýšení do hodnosti podporučíka, kdy jsem po povýšení do první důstojnické hodnosti místo povinného poděkování slovy "Sloužím socialistické vlasti!" překvapeně a překvapivě zvolal teatrálně "Ó lalá !", pročež jsem byl okamžitě a na místě opět degradován na poddůstojnickou hodnost četař absolvent a povolán na vojenské cvičení.

Nebo jsem nezapadal do kolektivu. Třeba když jsem v divadle, kde jsem brigádničil jako topič a noční hlídač, se odmítl  podílet se na rozkrádání socialistického majetku a byl jsem rozkrádajícím kolektivem eliminován, když jsem v golfovém klubu odmítl převrat vedení doplněný zmanipulovanými volbami výboru, nebo když jsem na blozích psal to, co nesedělo těm, co měli od blogů klíče.

Také jsem byl z některých postů vyloučen proto, že jsem dbal předpisů. Třeba na chmelové brigádě jsem se ohradil proti tomu, aby můj nadřízený chodil na sušičce chmele uprostřed třech pater na troud vysušených chmelových šišek se zapálenou cigaretou ležerně přilepenou na horním rtu a já fakt nechtěl uhořet. A letěl jsem.

Stejně tak, když jsem se ohradil coby průvodčí na tramvaji proti mé šikaně revizorkami DP, které měly neoprávněné výtky vůči mé práci a daly mi výpověď rovnou ve voze. Jelikož jsem byl v právu, o čemž mne navíc ujistil výpravčí ve vozovně, tedy můj přímý nadřízený, slovy „Co si ty krávy myslej, ať se raději starají, aby lidi nejezdily na černo a do průvodčích se neserou!“, šel jsem si na šikanu revizorkami stěžovat nejvyšší pani revizorce. Nakonec stížnostní jednání skončilo tím, že ona i dvě revizorky, na které jsem si stěžoval, mne všechny tři hromadně fyzicky napadly a svého počínání zanechaly, až když se mnou cloumaly a tloukly mnou o skříň takovou vervou, až ze skříně začaly padat květináče na ní postavené a jeden mi spadl na hlavu. Poté svého počínání zanechaly a škemraly poděšeně o smír. Já odešel beze slova hrdě středem s hlínou a kusem asparágusu v kštici. Situace hodná zaznamenání ve filmové grotesce.

Nebo jsem byl příliš zvídavý. Před katolickým svatebním obřadem jsme museli absolvovat jakýsi katechismus a školení na faře u oddávajícího. Jako přemýšlivý člověk jsem po lekcích začal klást vyučujícímu knězi dotazy, které ho rozhodili natolik, že mne po druhé lekci sdělil, že ať už víckrát nechodím.

Rekapituluji-li mých uplynulých 70 let, zjišťuji, že mne asi nejvíce formovaly konflikty eventuelně s následovnými výhazovy. Holt jsem celoživotní vyvrhel. Ale nelituji toho. Železo železem se ostří. Bylo to zajímavé a vzrušující. Holt tak už to nějak u nás Vodnářů chodí.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.

P.S. A jako hudební doplněk skoro stejně stará skladba.