Jsem už fakt těžkej pamětník

06.12.2022 14:24

Jsem už fakt těžkej pamětník. Uvědomil jsem si to před pár dny, kdy se připomínalo v mediích 70. výročí popravy k smrti odsouzených v procesu s Rudolfem Slánským a spol. Jsem už tak starý, že jsem se s Rudolfem Slánským dokonce osobně setkal. No, bylo to sice za poněkud zvláštních okolností, neřekl bych, že můžu tvrdit, že za jeho života, ale bylo to o fous a ještě možná, že nestačil ani vychladnout. 

To bylo tak: 3. prosince 1952 ráno krátce poté, co byl popraven Rudolf Slánský a jeho dalších 10 spoluodsouzených, vezla mne má mamninka v kočárku coby skoro roční mimino od nás z domova na Pankráci u Jezerky do jeslí na rohu ulic Na Dolinách a Lomnického v Podolí. Byla ještě tma, před sedmou hodinou ráno, neboť v 8 hodin už musela být ve škole ve Svatoslavově ulici v Nuslích, kde učila. Cesta vedla okolo zdi Pankrácké věznice. Když míjela postranní bránu, právě z ní vyjíždělo nákladní auto a na korbě mělo naloženou pyramidu z dřevěných beden – rakví. Vezli právě popravené z věznice do krematoria ke zpopelnění. Takže tam v ulici Soudní mezi zdí věznice a Pankrácké vozovny se na malý okamžik protly cesta na věčnost Rudolfa Slánského a moje cesta do života. 3. prosince to bylo 70 let.

Druhá pamětnická vzpomínka je zhruba o deset let mladší a připoměl jsem si jí v souvislosti s MS ve fotbale v Kataru, potažmo se zprávami o terminálním stádiu života největšího fotbalisty světa Pelého.

Docela mne bavilo, když někteří mediální diskutéři vytahovali své pamětnické vzpomínky na MS v roce 1990 a ME v roce 1992. Uvědomil jsem si, že tato data já vlastně považuji za trochu starší přítomnost a jsem ochoten připustit, že pamětnická by mohla být vzpomínka na Panenkův „Vršovák“ z roku 1976, kdy jsem si při výbuchu nadšení po vítězné penaltě zlomil palec, že pamětnická může být jistě i vzpomínka na to, jak jsem se v předvečer maturitní zkoušky koukal místo pilování maturitních otázek na přenos z MS v roce 1970 v Mexiku, a to utkání Brazílie – Československo 4 – 1, které skončilo v pozdních nočních, či možná brzkých ranních hodinách SEČ, ve kterém nám jednu z branek vstřelil právě výše jmenovaný Edson Arantes do Nascimento zvaný „O Rei“ Pelé.

Ovšem moje najstarší vzpomínka na vrcholný fotbal je vzpomínka na MS v kopané v roce 1962 v Chile, zvláště na finálový zápas, ve kterém jsme podlehli Brazilcům 3 – 1. Takže tato vzpomínka je stará 60 let.

Byl skoroletní nedělní večer 17. června1962 těsně před stmíváním, krásné teplé počasí, seděl jsem na okně ve třetím patře našeho činžáku a poslouchal jsem rozhlasový přímý přenos z chilského finálového utkání na tranzistorovém přímači Tesla Doris. Proč jsem při tom přenosu seděl na okenním parapetu ve třetím patře, to už nevím, snad proto, že všechna okna v ulici byla otevřená, ze všech oken se linul fotbalový komentář Karla  Maliny  a Oskara Many z utkání, tak snad proto, že na okně jsem měl pocit sounáležitosti s ostatními fanoušky a skrze ně i s naším fotbalovým týmem daleko v Jižní Americe.

Trenér Vytlačil postavil proti Brazilcům sestavu Schrojf – Tichý, Pluskal, Popluhár, Novák -Masopust, Kvašňák – Pospíchal, Kadraba, Scherer, Jelínek. Systém 4-2-4. Dnes, když po létech slyším ta jména, je to jako znovu prožívat klukovské sny o fotbalové karieře. Já tenkrát fandil Dukle, takže hráčů Dukly tam bylo hodně, 4 z 11. Já byl nadšený hlavně z Jelínka, který bydlel u nás na Pankráci ve vedlejší ulici. Pamatuji se, jak když jsme na plácku hráli fotbal, což bylo každé odpoledne a Jelínek občas kráčel v uniformě vedle po ulici, jak jsem se začal enormě snažit a předvádět v naději, že si mne všimne a třeba mne pozve na Duklu mezi opravdové fotbalisty. No, nevšiml a nepozval.

Také jména, tedy vlastně přezdívky Brazilců pro nás byla exoticky tajemná. Posuďte sami: Gilmar- Djalma Santos, Mauro, Zózimo, Nilton Santos - Didi, Zito - Garrincha, Vavá, Amarildo, Zagallo.

Utkání začalo, řídil ho sovětský rozhodčí Latyšev.

Po 15. minutách dal Masopust náš gól a my vedli 1 – 0. Pak v našem bloku vypadla elektřina, takže náš tranzistorák byl jedním z mála přijímačů, které nepřestaly hrát. Ovšem solidarita sousedů byla veliká, okamžitě v protějším bloku domů, kde elektřina šla, instalovali rozhlasové aparáty do oken a hlasitost vytočili na maximum, takže poslech probíhal silně kolektivně. Za dvě minuty Amarildo vyrovnal a tak se nerozhodně 1 - 1 dohrál 1. poločas. Elektřina opět naskočila, ale rádia zůstala hromadně v oknech, takže přenos měl nejen kvalitu transoceánské transmise, ale ještě zvláštní domácí haló. V druhém poločase nám Brazilci dali dva góly, v 69. minutě Zito a v 78. Vavá a utkání skončílo vítězstvím Brazílie 3 – 1 . Brazílie se stala mistrem světa, my byli stříbrní, ale pro nás to byli „zlatí hoši“.  Úžasný zážitek pro desetiletého kluka.

Pokud si někdo všiml, že v popisu utkání nebyl zmíněn „O Rei“ Pelé, ve finále pro zranění nehrál. Na tomto mistrovství proti nám hrál v nerozhodném 0 – 0 zápase ve skupině. Proti Československu nastoupil Pelé ještě na MS v Mexiku, kde nám svým gólem pomohl k vyřazení ve skupině.

Takže tolik ze vzpomínek na velkého krále fotbalu Pelého. Ať je vzhledem k jeho zdravotnímu stavu jeho odchod z fotbalových trávníků do fotbalového nebe lehký. Již tam má mnoho spoluhráčů i soupeřů, takže svatý Petr bude moci pískat v nebi určitě zajímavé fotbalové mače.

Tak ať jim tam pískají rovinu.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.