Jsem dezolát, zaprodanec a ztroskotanec a jsem na to hrdý

29.10.2022 12:23

Jsem dezolát, zaprodanec a ztroskotanec a jsem na to hrdý

Tentokrát jsem na demonstraci na Václaváku nebyl. Ne, že bych nechtěl jít, ale časově mi ztroskotal odjezd a když jsem konečně mohl odjet, tak jsem usoudil, že bych přijel s křížkem po funuse. Tímto se tedy omlouvám.  Ale jsem rád, že náměstí bylo zase plné a že mé obavy nad počínáním naší vlády, která vede naši zem do beznaděje, kterou v současné době signalizuje růst cen, nejistota v budoucnost a zatahování do války, projevil opět rozhodně nezanedbatelný počet účastníků demonstrace. Těm děkuji. 

I já patřím mezi ty, které nejen vláda, ale i jí poplatní nositelé a podporovatelé hlavního proudu cesty do chudobné bezvýznamnosti nazývají "dezoláti, zaprodanci a ztroskotanci". Od takových lidí to není pro mne pohana, ale jasné vyčlenění se z toho bědného spolku majnstrýmových plavců, snaživě plujících v hlavním proudu, jehož si nevážím. Mimochodem, jako zaprodanci a ztroskotanci jsme byli nazýváni i po celou dobu normalizace po každé demonstraci proti tehdejším vládám, které byly stejně poplatné linii Moskvy tak, jako je nynější vláda poplatná zcestné linii Bruselu. Stejné charaktery, stejná rétorika, že, soudruzi. Jen ten dezolát je fialovská inovace.Tolik tedy k demonstraci.

O den dříve jsme ve čtvrtek vyrazili v předstihu na Dušičky. Byl krásný den, poklidili a vyzdobili jsme hroby rodičů a příbuzných a já měl příležitost zavzpomínat a osvěžit paměť. Co já jsem na tom hřbitově na rozhraní středočeského a jihočeského kraje potkal příbuzných a známých! Je fakt, že ta kumulace byla usnadněna tím, že byli pěkně časosběrně uloženi v hrobech a prezentováni jmény na náhrobcích, což mi dost pomohlo. A tak jsem si připomněl všechny mé babičky a dědečky, pratety a prastrýce, tety a strýce a bohužel i příbuzné a známé z mé generace.

Trávil jsem zde v okolí vždy souhrnně zhruba čtvrtinu z každého roku, takže při prohlídce hřbitova jsem mohl vzpomínat, že tenhle pán měl drogerii, támhleta paní nás hlídala, když jsme byli dětmi, tam leží vzdálená příbuzná, co byla podivínka, která se nikdy nevdala, když její snoubenec myslivecký mládenec zemřel na slepé střevo, támhleten byl vášnivý rybář a támhleta zkušená houbařka, tenhle se zabil na vojně o prázdninách, když mi bylo deset let a pamatuji si, když okolo nás jel vojenský pohřeb a vojáci sříleli salvu, když mrtvý opouštěl svoji vesnici. A zase jsem byl malý kluk, který sem do tohoto kraje patřil a byl tu napůl doma.

Zašel jsem se tradičně podívat na zdejším hřbitově na hrob obětí tyfové epidemie ve sběrném cikánském táboře v Letech. Po nějaké pietě ani pes neštěkl, na místě, kde je pár stovek mrtvých, leží jen hromada listí, jak jí tam navál vítr ke zdi. Prasečák v Letech už se bourá, slávy se konají jinde a jindy, takže ti mrtví už zřejmě účelu posloužili, takže nač si na ně vzpomenout. Ostatně, tento hrob na mirovickém hřbitově, kde je pochována většina mrtvých z letovského tábora, tak dopadal vždy, holt není tak mediálně využitelný, jako je ten v Letých. Při tom humbuku totiž asi nešlo vůbec o ty pohřbené a jejich osudy.

A také jsem si zde na tom hřbitově uvědomil, jak se mi hodí všechno to, co mne zde na venkově mí rodiče, příbuzní a známí naučili. Zvláště letos. V očekávání ekonomických a sociálních turbulencí mne mé sedlácké kořeny a uvažování vedly nejen k tomu, že máme stále zachovanou možnost topení na pevná paliva a možnost čerpání vody nezávisle na centrálním rozvodu, ale máme i zásoby zavařeného ovoce a zeleniny z vlastní produkce a nyní jsem oprášil i vzpomínky na zavařování masa, takže dělám zásoby, pokud na maso cenově dosáhneme a pokud je. A také máme dostatečné zásoby dřeva, abychom mohli překonat období energetických výpadků přitápěním, eventuelně byli schopni si uvařit na otevřeném ohni jídlo. Myslím, že znalosti, zkušenosti a dovednosti, které jsem získal hlavně od těch, které jsem na hřbitově ve čtvrtek navštívil, se mi budou hodit, abych se mohl s budoucností vyrovnat lépe, než bude v Česku běžné.

I za to jsem přijel rodičům, příbuzným i známým na Dušičky na hřbitov poděkovat.

Ale aby nebyl tento článek jen takový funerální, nenavštívili jsme jen hřbitovy, ale cestou třeba i les, kam jsem chodil jako dítě na houby a kde už jsem drahně desetiletí nebyl. Našli jsme jednu velkou bedlu a přivezl jsem si symbolicky špalek dřeva, abych si ho mohl některý večer přiložit do krbových kamen s pocitem, že mne hřeje ostrov mého mládí.

No a pak jsme se zastavili na obědě v Březnici v restauraci Špejchar. Pokud tudy budete mít cestu, doporučuji. A jako sladkou tečku jsme cestu zakončili na Jílovišti pod Cukrákem v Cukrárně Stáňa. Firma je jakýmsi pokračovatelem cukrárny slavného cukráře Myšáka a myslím, že myšákovské cukrařině ostudu nedělá. Mimochodem, cukrář Myšák měl kořeny ve stejném kraji, jako já, jen přes onen výše popsaný les. A kdysi mi kdosi vyprávěl síť příbuzenských vztahů, kterými byli moji předci propojeni s předky cukráře Myšáka. Už si to nepamatuji, ale bylo to něco, že moje prapraprababička a jeho praprababička čuraly u stejných vrbiček. Ostaně, tam čurali všichni.

Takže zdraví a přeje zdraví

Jirka B.

P.S. A když tak vzpomínám nadobu dětství prožitou v tomto kraji, tak se mi vybaví tato písnička zde